V osmdesátých letech zažila zlatou éru československé atletiky. Na světovém šampionátu 1983 v Helsinkách doběhla na 400 m druhá, hned za Jarmilou Kratochvílovou.
Přitom čtvrtku nesnášela. „Je to strašná disciplína, hrozně bolí. Kdo mě chtěl po závodě najít, musel na toaletu,“ vzpomíná. Ze sprintů kdysi přešla na delší trať náhodou. „Omylem mě přihlásili ke čtvrtce na juniorské Evropě. A z ničeho jsem ji zaběhla za 54,02.“
Sbírala světové i evropské medaile, ale jeden sen zůstal nevyplněný. Nezažila olympijské hry. „Před Moskvou 1980 jsem si rozsekla čéšku. Každý říkal: Je ti osmnáct, olympiád ještě bude. Nebyla už žádná.“
O Los Angeles připravil běžkyni bojkot, o Soul bolesti zad.
Trénuje vítkovické naděje, kolem ní pobíhá dvouapůlletý syn Tomáš. „Je strašně divoký. Jen nevím, jestli z něj vyroste Tomáš Rosický, nebo Tomáš Dvořák,“ směje se.
Otec, fotbalista Jaroslav Netolička, mu podstrkuje míč. S matkou běhá po dráze. „Babičky na hlídání nemáme, a tak ho mám pořád jako kouli u nohy.“
Lucie a Jana, dvě dcery z prvního manželství s Janem Slaninou, studují na sportovním gymnáziu.
Včerejší čtvrtka se běžela jako memoriál jejich otce. Slaninovi kdysi pro Ostravu zachraňovali Zlatou tretru. „Když teď vidím ty davy diváků, příjemně mě mrazí v zádech,“ říká Netoličková.