Zabalit to? Ani omylem. Věřit ve své schopnosti? Vždycky! Tak vypadá cesta Kateřiny Šafránkové, aktuálně odměněné postupem do užšího finále mistrovství světa, což je v ženském kladivu nejlepší výkon české historie.
„Bylo to těžké, ale myslím, že to člověka nakopne do další práce,“ vzpomíná. Před rokem byla nezaměstnaná, nyní je závodnicí Dukly. Motivaci měla jasnou: „Protože vím, že tam ještě něco je a dá se z toho něco vyškrábnout. Chci předvést, co ve mně je, co dokážu. Stále si myslím, že to ještě není úplně ideální.“
Nad Londýnem se smrákalo, ale její sportovní štěstí mixzónu pro setkávání novinářů se sportovci doslova prozařovalo. Zlomem k dobrému byla účast na olympiádě v Riu; byť vypadla v kvalifikaci, přišlo angažmá v elitním českém oddílu.
Předtím chodila po brigádách, hlídala děti. Ale že by si tohle dobračisko stěžovalo? Ani omylem, ba naopak. „Já si myslím, že člověk, která dělá jen atletiku, se v tom zavaří. Já jsem zastáncem toho, že je potřeba pořád něco dělat a někde pobíhat - tak něco dělám,“ směje se.
A je to poměrně pestrý seznam. „Vyrábím si batůžky a kabelky z papírových pytlů, doma dělám různé věci z korku. Ruční práce. Taky šiju. Prostě blbosti, kterými se bavím,“ mrkne. „Něco si nechám, něco rozdám.“
Největší odměnou byl na Olympijském stadionu její povedený první pokus. Šla do něj v klidu, nabitá pozitivní energií ze slavnostního představování účastnic kladivářského finále.
A ani netušila, co se jí povedlo. „Pořád jsem tam nakukovala a říkala si: Je za čárou, nebo ne? Pak jsem zjistila, že tam svítí SB. A říkám si: Super, jdu na osobák!“ Jenže paradoxně přišly čtyři neplatné pokusy za sebou. „Hrozně jsem zatáhla tím, jak jsem se to snažila ještě vylepšit. Hlava udělala strašně moc. Když člověk moc chce, začne moc přemýšlet a dělat blbosti.“
Ale stejně - co by za tenhle výsledek dala ještě nedávno. Sezona jí příliš nešla, i přes oproti minulosti tak vylepšené podmínky. „Mrzelo mě, že se výkonnost někde schovala, protože všechno bylo super, jezdili jsme po soustředěních,“ vzpomíná. „Jsem ráda, že to přišlo. Je pro mě lepší útočit ze zadních míst, kdy se ode mě nic nečeká. Byla jsem takový outsider.“
Vida, je z ní osmá žena mistrovství světa. Vyhlíží „malou oslavu v Londýně a velkou v Česku“, těší se na setkání se spolužačkou žijící v Londýně i s bratrem, jenž pracuje v Manchesteru.
A hlavně ví, že to mělo smysl. „Taky jsem to trošku obrečela s trenérem, protože jsem taková fňukna,“ směje se znovu. „Slza ukápla. Jsem maximálně spokojená. Megamoc.“
