Jenže právě k tomu posléze došlo.
Publikum na Gatlina zlostně hučelo, reportéři jej svými dotazy nešetřili.
A funkcionáři IAAF? Ti raději dlouho neříkali nic.
Věřili, že sobota bude oslavou jejich sportu, pokoušejícího se postavit na nohy po tvrdém direktu, který si sám uštědřil korupčními i dopingovými aférami posledních let. Místo toho se dočkali triumfu podvodníka, zrozeného v této temné éře.
Atletika však sklízí plody své vlastní setby.
V honbě za jejím očištěním funkcionáři těžce skousávají vítězství „superpadoucha“ nad „superhrdinou“, pokud použijeme zúžené komiksové vidění. Nejen v médiích se přetřásá, zda je morální, že Gatlin v Londýně vůbec závodí.
Ovšem nezapomínejme, sami funkcionáři IAAF tohoto „padoucha“ pomáhali stvořit. V roce 2006, kdy byl podruhé pozitivně testován, mu dle pravidel náležel doživotní trest. Ten mu však byl za spolupráci s vyšetřujícími orgány (za udání svého kouče-dealera) zkrácen na osmiletý. A později jej omilostnili znovu, když mu „za dobré chování“ zkrátili trest na čtyřletý.
Mnozí činovníci, kteří se nyní jeho triumfu báli, byli mezi těmi, kteří mu umožnili třetí kariéru. Můžeme jen polemizovat, zda by si zasloužil tolik ohleduplnosti, kdyby pocházel z diplomaticky slabší země, než jakou jsou Spojené státy. Možná ne. Ale faktem je, že Gatlin se směl vrátit, závodil a vyhrál.
Viděno jeho očima, ale i z pohledu sportovního práva, má na něj být v současnosti pohlíženo jakožto na muže, jenž si odpykal trest, který mu byl poslední instancí udělen - a jeho titul je tudíž pravoplatný a nezpochybnitelný.
Ovšem viděno očima diváků mají fanoušci zároveň právo, aby pískotem dali najevo svůj nesouhlas s Gatlinovým znovuvedením do branže.
Ten pískot je odrazem doby, kdy atletika tápe, přepisuje historii a je prolnutá pokrytectvím. Usain Bolt byl pro ni spasitelem, za jehož svatozáří se vládci IAAF často snažili skrývat trable svého sportu. Vždyť ze třiceti nejrychlejších stovek v dějinách bylo pouze devět zaběhnuto mužem, který nebyl nikdy během kariéry obviněn z dopingu. A všech těchto devět nepošpiněných stovek předvedl právě Bolt.
Stejně jako nedávno cyklistika, i atletika prochází vleklou krizí důvěryhodnosti. Jejím obrazem jsou podivné ceremoniály v Londýně, při nichž jsou dodatečně udělovány přerozdělené medaile za minulá mistrovství od roku 2007, nebo stále nedořešená ruská kauza státem organizovaného dopingu či dva nejnovější případy dopujících Ukrajinek.
Jak se asi nyní někteří (snad) nevinní Rusové, vyobcovaní ze soutěží na základě kolektivní viny, dívají na současný Gatlinův triumf?
Jako by i stále šedivější vlasy Sebastiana Coea naznačovaly, jak bezesné noci má prezident IAAF za sebou.
Bolt už mu při vymetáni Augiášova chléva nepomůže, závodní éra jamajské legendy končí.
Teď si musí mocní muži atletické federace sami zamést před vlastním prahem.
Chtělo by se věřit, že malého koštěte se už chopil šéf ruské asociace Dmitrij Šilachtin, když se omluvil za dopingový program své země. Na ruské poměry jde až o nevídanou sebereflexi, byť dost možná vedenou vypočítavostí, že tím dosáhnou znovuuznání své reprezentace dříve, než splní ve svém antidopingovém programu podmínky, které byly Rusům dány.
Sebastian Coe už ukázal svůj „tah na bránu“, když loni na rozdíl od jiných federací vyloučil z atletických soutěží Rusko jako celek.
Přesto by zároveň Coe a jeho pobočníci měli vystoupit a otevřeně přiznat: Ano, také vedení atletiky dělalo v minulosti hrubé chyby, omlouváme se za ně.
Ten Augiášův chlév je totiž rozsáhlý.
A ta práce přímo heraklovská.
