Hodně sportovců by taková diagnóza zdrtila, jenže přerovského atleta jeho vybudovaná zarputilost strhla. Od zimy se pyšní titulem republikového mistra na halové šedesátce s překážkami, na jaře nakouknul na mistrovství světa a od soboty je čerstvým vítězem České republiky do 23 let na venkovních 110 metrech.
„Na statistiky si potrpím a tenhle titul mi chyběl,“ říká dvaadvacetiletý student medicíny na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Jaký je tedy další milník?
Musím počkat do srpna, kdy bude venkovní mistrovství ČR. Halový šampionát jsem vyhrál, ale venku ještě ne. Tak za tím si teď chci jít.
Jak moc velká konkurence vás nad překážkami nahání?
Dokud byl Petr Svoboda aktivní, bylo to neskutečné, protože Petr patřil k evropské špičce. Nyní už tolik nezávodí a udělala se díra, kdy jsme všichni běhali stodesítku nad čtrnáct vteřin. Naštěstí vyrostla nová generace a já se Štěpánem Štefkem, který je ještě o rok mladší a studuje se mnou na škole, běháme už pravidelně pod čtrnáct a snad se můžeme nazvat tou špičkou. Ještě nás stíhá Vilda Stráský, který je ale vícebojař. Další už pod čtrnáct nejdou. Konkurence tedy není v evropském porovnání tak ostrá, ale zadarmo ten titul šampiona také nemám.
Trůn jste si ale zabral pro sebe.
Ale na nedostatek konkurence si nemohu stěžovat. Vždyť já začal vyhrávat až poslední rok, se Štěpánem jsem měl dlouho zápornou bilanci, s Vilémem jsem měl do letoška skóre v přímých soubojích 0:10 na 110 metrech. V hale jsem byl lepší, ale venku jsem kluky začal porážet až letos, takže nemohu říct, že bych byl nějak odskočený.
V hale pro vás hraje start?
Mám devízu v dobrých startech, ale zase nevydržím dlouho. Po té halové šedesátce mi začnou docházet síly, na tom nyní v tréninku pracuji. A zlepšuji se, tolik nezpomaluji v druhé části trati. Podobně to má Grant Holloway, (úřadující olympijský vítěz na 110 metrů překážek pozn. red.) který v hale snad jedenáct let neprohrál, ale venku byl letos jen třetí, čtvrtý, teď na Zlaté tretře také nevyhrál. Aspoň něco máme podobné. Ale co, on už se nemá kam moc posunout, já ano.
Grant Holloway finišuje závod na 110 metrů překážek v Ostravě.
Pocházíte z Přerova a svoji základnu neopouštíte, stále zde trénujete většinu roku. Jde z menšího města na Hané konkurovat velkým tréninkovým centrům, jako je třeba pražská Dukla?
Jsem hrdý Hanák a Přerovák. S radostí reprezentuji tenhle region. Byť to ze mě dělá někdy možná outsidera, mně se to vlastně líbí. Podmínky ale stejné nejsou, to je pochopitelné. Rozdíl je to vlastně obrovský. V zimě trénuji venku na sněhu, v dešti, v mrazu… Naštěstí teď už jezdím dvakrát týdně do Olomouce do tunelu.
Nicméně koketujete s myšlenkou připojit se k centru Victoria VSC v Praze. Co na to táta, který vás roky vede?
Samozřejmě že jsme to spolu řešili, souhlasí s tím a shodli jsme se, že nám to oběma dává smysl. Nemyslím si, že by žárlil, spíš táhneme za jeden provaz v tom, že se mám ještě posouvat, a sebereflexivně tušíme, že jsme možná vyčerpali své know-how. Ale nerozcházíme se, pořád je a bude můj trenér, pouze jsme potřebovali do týmu přidat další názor.
Otec vás cepuje od jedenácti let, předtím byla vaší trenérkou maminka. Slýcháte stále i připomínky, které jste slyšel tehdy?
Řešíme pokročilé drobnosti a hlavně v poslední době výrazně narostla má výkonnost. Mění se tedy i to, co se sleduje. Už jsou to složité a sofistikované technické nuance. To jsou samé videorozbory a na nějaké zvedání kolen a propínání nohou není čas. Občas se to tam ale stejně propíše. Před sobotními závody jsme řešili větší předklon a to je zrovna docela základní věc. Pak ale také dumáme, kam se při běhu dívám, jestli mám hlavu o deset stupňů výš nebo jestli vytáčím špičku nohy do strany. To jsme dosud neřešili, ale teď už sbíráte setiny a tisíciny, kde se dá.
Zvednutí hlavy?
V atletice je strašně moc takových věcí. Deset bariér, deset plůtků, na kterých se dá získat či úplně pokazit závod. Takže je pak šílené, co všechno jde zlepšit. A není to jen u překážek. Jan Železný vypráví, že řešil, kde má mít před odhozem jazyk. To jsou už trochu šílenosti.
Rozběh překážkářů, zprava: Jonáš Kolomazník, Yaqoub Alyouha Lorenzo Ndele Simonelli, Jerome Campbell a Rafael Pereira,
Baví vás inspirace úspěšnými předchůdci a kolegy? O mistrovství světa v Nankingu v Číně jste mluvil jako o vašem Jiříkově vidění, když jste snídal ráno po boku světových atletických hvězd.
Já jsem typ, co vše rád rozebírá. Mezi roky 2019 a 2022 jsem tím trávil hodně času. Studoval jsem biomechaniku rychlých atletů, protože sám jsem měl horší období, kdy jsem byl pořád zraněný, pomalý a chtěl jsem tak jít od píky. Hodně jsem studoval práci nejlepších. Když se Štěpánem Štefkem trénujeme, tak se vzájemně natáčíme a analyzujeme, co bylo kde správně a špatně. Vcelku zadarmo se můžete dost posunout. Někdy pak stačí si ty chyby projet v hlavě třeba před spaním a druhý den se vám to povede zrealizovat přesně podle toho pohybového vzorce.
S atletikou končíš, slyšel malý Kolomazník. A jako student medicíny se ocitl v říši divů |
Pokud by vás měl někdo vystihnout, stačí dost možná jedno slovo. Spojuje studium medicíny a váš poutavý příběh se zraněním zad a návratem i přes dočasnou stagnaci výsledků. To slovo zní zarputilost. Kde se vzala tahle nezdolná vůle?
Je pravdou, že zarputilost je pro mě typická, bez ní by to vůbec nešlo. Kde se bere, to nevím, ale vždy jsem ji v sobě měl. Já měl vždycky velké sny. Už jako malý jsem se uměl kousnout, ale když přišly mé problémy se zády v patnácti letech, tak to se teprve lámal chleba. Mohl jsem se položit, hodit flintu do žita anebo si život postavit podle svých plánů. V ten moment jsem si řekl, že to za každou cenu chci řídit já, že prostě zkusím bojovat i s tou nepříjemnou kondicí zad. A něco se změnilo.
Co přesně?
Najednou jsem byl obrovsky pracovitý. Na internetu jsou dostupná videa, jak dřel plavec Michael Phelps nebo basketbalista Kobe Bryant, jakou měli tréninkovou etiku, div ne pětkrát za den. Tak takhle na to šest nebo sedm let od zranění vzpomínám. Že jsem se zavřel doma a hrozně makal. Obětoval jsem tomu dost, čas s kamarády venku pro mě neexistoval, ale vykrystalizovala ve mně tahle sveřepost. Byla tam tedy vždy, ale tímhle se obrovsky rozvázala. Musíte k tomu mít nějaké predispozice, ale z velké části jsem si to vypěstoval v sobě sám. Každý to zvládne, když se skutečně rozhodne.
Krize přišly?
Skoro každý den. Nebylo to růžové. Budil jsem se bolavý, navíc jsem byl hrozně pomalý. Věčně jsem měl nějaké záněty achilovek a podkolenních šlach, nebyly žádné výsledky. No zkrátka to bylo hnusné. A nebylo vidět žádné světlo na konci tunelu. Sedm let! Ale pokud člověk ví proč, tak to vydrží.
Jak jsou na tom vaše záda nyní, když vám doktoři před sedmi lety řekli, že s atletikou je zřejmě konec, a vy jste nepřestal?
Spraví to jen zázrak, z medicínského pohledu je to nevratný děj a obratle jsou ploténkami poškozené. Díky bohu se to ale nezhoršuje, což moc nechápu, a to je malý zázrak. Na magnetické rezonanci jsem byl dvakrát, nejprve když mi to zjistili, pak asi po roce a stav setrvával stejný. Nějakým záhadným způsobem se všechno stabilizovalo. Asi i díky tomu, že jsem si dal rok pauzu, neběhal jsem a jen cvičil střed těla, abych vše posílil. Pak jsem dostal strach, že jakmile jsem do toho začal šlapat, a že jsem do toho musel jít pořádně, abych smazal rok nicnedělání, tak si to zhorším a poznamená mě to na celý život. Zatím ale tělo naštěstí drží.
Ztrácet svaly bylo hrozné. Hejnová o hladu v Survivoru i zraněné svěřenkyni |
Jak řešíte svou mentální stránku, když si projdete takovým příběhem a ještě si zvolíte extrémně náročnou školu, elitní závody a u toho působíte obrovsky vyrovnaně?
Je to výsledek dlouhodobé práce. Přečetl jsem tuny knížek se seberozvojovou tematikou, baví mě se tím zabývat a hodně se věnuji produktivitě a plánování. Velký vliv v tom mají i rodiče. No a taky se zkrátka snažím dělat správná rozhodnutí. Jednotlivé kroky jsou pak jasné, když člověk ví, kam chce dojít.
Jaké jsou teď cíle a limity, které potřebujete splnit?
Ve škole mi chybí jedna těžší zkouška, kterou si nechávám na září, jinak jsem tenhle nejtěžší semestr dokázal zvládnout už v první půli června. Teď mám takové okno s volnějším režimem a věnuji se atletice. Co se jí týče, za deset dní letím do Norska na mistrovství Evropy do 23 let. Bude to má druhá reprezentační akce po Nankingu, takže se moc těším. Chci tam běžet ve finále, ideálně skončit do pátého místa. Nyní jsem podle žebříčků asi čtrnáctý, takže to bude chtít osobní rekord. Nicméně to páté místo v mých silách je.
Co Univerziáda v Německu?
Tam snad přelétám rovnou z mistrovství Evropy. Ještě nebyla vydaná oficiální nominace, ale měl bych v ní být. O setinu jsem nesplnil kvalifikační limit, ale univerziáda dobírá z náhradníků, mezi kterými jsem byl na čele. Dostat se tam byl můj předsezonní cíl. Limit byl dost náročný – 13,70 a já běhal do té doby kolem čtrnácti. Překvapivě se tomu ale o setinu povedlo přiblížit v Ostravě. Nevím, kdo tam pojede, ale rád bych zase běžel kolem osobáku. Celé to vyvrcholí v srpnu, kdy bych chtěl na republikovém šampionátu splnit limit na mistrovství světa v Tokiu. Ale to už je vyšší dívčí!
Limit seniorského mistrovství je tedy hranice mezi absolutním úspěchem a hořkými pocity?
Když se to nepovede, nebudu se hroutit. Vrchol sezony je mistrovství Evropy do 23 let a tam se chci poprat o výsledek. Uvidíme, jaké budou podmínky. V sobotu jsem třeba cítil formu, jenže přišel protivítr skoro tři metry za sekundu.
Musel jste krotit frustraci, že limit je nezaběhnutelný, i když jste ještě nevyšel z tunelu na ovál?
Nechcete si to připustit, musíte na sebe tlačit, že to zvládnete zaběhnout i v tomhle, byť vám vichřice fučí do obličeje a podvědomě víte, že to zkrátka skoro není možné.
Bavíme se o mistrovstvích, která nejsou tak vzácná. Máte už pro sebe namalovanou i olympijskou účast?
Je to samozřejmě dlouho mým atletickým cílem. Jak Los Angeles 2028, tak potom Austrálie 2032. Měl jsem to vždycky za vzdálený cíl, ale bral jsem to jako možná až příliš velké sousto. Jak se to ale v poslední době časově povedlo rozbalit, tak jestli mi vyjdou mé propočty, budu zdravý a bude při mně stát trocha štěstí, za tři roky se mohu na olympiádě ukázat.
