„Byli tu skvělé podmínky i fantastičtí diváci,“ vysekla poklonu plzeňskému publiku, které ji stále bere za svou, i když závodí za USK Praha. Radost udělala nejen divákům, ale i otci Františkovi, který je i jejím koučem a donedávna ještě šéfoval atletům Škody Plzeň.
Zlepšila jste si letošní maximum, takže jste spokojená?
Já mám hlavně radost, že jsem se konečně chytila po technické stránce. Můžu říct, že jsem konečně skákala o tyči. Ne takové odbočky, jako jsem předváděla doteď. Jsem spokojená, i když ten konec byl malinko hektický.
Co se tam přesně stalo?
U našeho sektoru se začaly rozcvičovat oštěpařky, už předtím tam byli koulaři. Takový mumraj nemám moc ráda. Na začátku soutěže se to dá zvládnout, ale jak už jde o vyšší výšky, je potřeba se víc soustředit.
Jak si člověk v takové chvíli udrží koncentraci?
Musím říct, že mě to trošku rozhodilo. Nebyla jsem úplně v pohodě. Bylo to malinko na hlavu. Sledovat časový limit, který mně běží na pokus, a ještě koukat, kdo vám vejde do rozběhu.
Jak se člověk vypořádává s tím, že je šampionát doma. Byla jste jednou z tváří mistrovství. Namotivuje vás to nebo je tam spíš větší pocit zodpovědnosti?
Tak já tady zase až tolik doma nejsem. Narodila jsem se sice v Plzni, ale doma jsem v Praze. Sem jsem jezdila jenom na víkendy za babičkou a za dědou. Vždycky se sem ale budu ráda vracet, ať už na závody nebo jen tak si odpočinout. Je to srdeční záležitost.
Nový stadion vám navíc nosí štěstí. Před dvěma lety jste tady překonala český rekord, teď jste získala titul...
Zatím ano. Musím říct, že ve Štruncových sadech se mi nedařilo, tady ve Skvrňanech to je super. Snad to takhle bude pokračovat dál nebo to bude ještě lepší.
