Někdo po nevyvedené sezoně upraví jídelníček, přeorganizuje tréninkový plán nebo vymění kouče. Takoví vytrvalci jsou oproti Jiřímu Homoláčovi troškaři.
Brněnský atlet rovnou změnil celý kontinent.
Téměř čtvrt roku žil a trénoval v ráji afrických běžců v keňském Itenu - městě ležícím dva a půl tisíce metrů nad mořem. „Získal jsem víc času, protože jsem dokončil školu, tak jsem to riskl,“ vysvětluje magistr z Masarykovy univerzity, jenž vystudoval management sportu. „A hlavně jsem chtěl něco udělat pro zlepšení výkonů.“
Homoláč tak obětoval čas, úspory, pohodlí a po Novém roce vyrazil do Afriky. „Na pokoji jsme měli postel, sprchu a záchod. Výdobytky západní civilizace tam moc nebyly, i proto jsem se mohl koncentrovat jen na trénink,“ vzpomíná na keňskou misi rodák z Brna. „Mamka se zpočátku bála, ale nakonec to rodina vzala v pohodě,“ dodává 26letý Čech.
Běžecké závody v Brně* V rytmu dvacítek odstartoval běžecký Triexpert Cup. Dvacátý ročník tradičního brněnského běžeckého seriálu, jehož se loni zúčastnilo více než tisíc vytrvalců, začal včera na stadionu Pod Palackého vrchem. Letos pořadatelé naplánovali dvacet závodů. * Počátkem dubna také organizátoři spustili registrace na oblíbený závod Vokolo Priglu, který loni ovládl právě Jiří Homoláč. Letos běžci obkrouží Brněnskou přehradu druhou říjnovou sobotu. 115 sekund chybí Homoláčovi k splnění limitu na olympijský maraton v Rio de Janeiru. |
Do zhruba čtyřicetitisícového Itenu se zpočátku vypravil s kolegy Milanem Kocourkem a Alešem Borkem. Brzy si však brněnská skupina našla keňské parťáky, se kterými trénovala a spřátelila se. „Keňané jsou strašně kamarádští. Myslím, že když se vrátíme, rádi nás uvítají,“ říká Homoláč, jenž běžně zvládal třicetikilometrové porce denně.
I díky tomu, že se s tamními běžci stýkal i mimo dráhu, poznal český šampion v maratonu největší odlišnosti mezi Evropany a keňskými vytrvalci, kteří jsou na delších distancích světová supervelmoc. „Příprava je docela podobná. Jeden z hlavních rozdílů je ale nadmořská výška, ve které se trénuje,“ srovnává Homoláč.
Druhý důvod? Strava. „Všechno je na bázi rostlinného původu. Shodil jsem šest kilo. Když táhnete kila navíc, je to na výkonu poznat,“ ví český mladík. „Po návratu domů se musím hodně hlídat, v obchodech je hodně lákadel.“
Poslední a zprvu těžko rozpoznatelnou charakteristikou Keňanů je jejich sportovní mentalita. „Mají strašnou sebedůvěru,“ hlásí Homoláč. „Věří si, že zaběhnou časy, na které nemají natrénováno.“
Jako by se v Itenu všichni běžci řídili mottem jako vystřiženým z reklamního sloganu: „Všechno je možné.“ A poznal to i český dobrodruh. „Furt mi to říkali, trochu to na mě přenesli,“ říká. „Někdo se pořád podceňuje a i kvůli tomu může běžet hůř. Nakonec jsem zjistil, že měli pravdu,“ tvrdí závodník AK Kroměříž. Po téměř jedenáctitýdenním pobytu v Keni, který Homoláče i s přispěním sponzora stál šedesát tisíc korun, se vrátil do Česka. „Naplánoval jsem to tak, abych přijel před závody a využil efekt tréninku v nadmořské výšce.“
Počátkem dubna si brněnský rodák na pražském půlmaratonu výrazně vylepšil osobní maximum na 1:03:50 a za cílovou páskou svlékl dres. „Měl jsem radost a nechtěl jsem, aby byla nuda,“ směje se nejlepší Čech v cíli, jenž si výkonem zároveň zajistil start na červnovém mistrovství Evropy v Amsterdamu.
Brazilský sen nevzdává
Největší sen, kvůli kterému podstupoval africké dobrodružství, je však postavit se na start olympijského maratonu na hrách v Riu. „Touha je veliká,“ oznamuje Homoláč, jenž svoji snahu upínal k víkendovému maratonu v Hamburku.
Český reprezentant sice na severu Německa zaběhl osobní rekord 2:16:55 a splnil tak mírnější kritérium pro účast pod pěti kruhy, za A-limitem domácího svazu však zaostal o téměř dvě minuty. „Trať byla oproti jiným městským maratonům vlnitější, trochu to ovlivnil i vítr. Za osobák jsem rád, ale nedá se nic dělat,“ říká maratonec.
Dřív by se olympijské touhy vzdal, to by se však nesměl nakazit keňskou mentalitou...
Zvažuje, že se 8. května postaví na start maratonského běhu v Praze. „Tak brzo po maratonu jsem nikdy nechtěl běžet žádný delší závod. Stehna, zadek, záda, všechno je zasekané,“ popisuje Homoláč. „Chci si co nejdřív začít vyklusávat a uvidíme. Teď se oproti minulosti cítím jinak. Nejsem tolik unavený, šance nastoupit v Praze je větší.“
Skončí tak Homoláčův příběh happy endem? „Naděje umírá poslední,“ ví. A když se nezadaří? „Tak snad do Tokia 2020 čas stlačím.“