Při kvalifikaci oštěpařů se rozčiloval. Při finále už seděl na tribuně smířeně. Nebyl to den jeho oštěpařů, stejně jako Barcelona nebyla šampionátem českých atletů. "Je mi líto, že ani v užším finále kluci nebyli, když už to byla taková tragédie," říká Jan Železný, kouč Frydrycha a Veselého.
Připouštěl jste si vůbec, že ani jeden nemusí být v osmičce?
Ale jo, sport už je takovej. I když jsem čekal něco jiného.
Selhal Petr Frydrych proto, že kvůli zranění šest týdnů nezávodil?
Taky. Ale hlavně ke svým pokusům neběžel. Když má rozběh pomalý, chyba se načítá. Nemělo to tah dopředu. Nechytil formu.
Byla to tedy pro něj podobná škola, jako pro vás vaše první dva evropské šampionáty?
To bylo jiné. Ve Stuttgartu 1986 jsem byl tak rozsekaný, že jsem tam vůbec neměl lízt, od třísla mi do zad střílela bolest. Ale Split... Tam jsem na to měl, ale neprolezl kvalifikací. Což bylo ještě tragičtější než tady. Oni tu aspoň ten jeden krok udělali. Až ten druhý ne.
Trpěl jste na tribuně?
Hlavně v kvalifikaci, tam to vypadalo hrozivě. Při finále tolik ne: u Petra jsem viděl už při rozcvičování, že to není dobré. Víťa Veselý vypadal líp. Ten za 80 hodit mohl, ale neprodal to. Oba z toho budou špatní. Ale každá porážka člověku něco dává, posouvá vás dál.
Oštěpař Petr Frydrych se svým trenérem Janem Železným
A co dá vám? Do příští sezony...
Myslím, že jsme udělali, co jsme měli. Potom je to o konkrétním dni D. (Právě před ním hází zlatý Nor Thorkildsen) Vemte si Thorkildsena: co chybělo, aby neprolezl z kvalifikace a už by tu nebyl. Jenže přijde finále a je úplně jiný, srovná si to v hlavě. Z něj by si měl vzít ponaučení Víťa, který těžko bojuje s jakýmkoliv problémem. To, jak Thorkildsen zvládá dny D, z něj dělá opravdového šampiona.
A vašeho důstojného nástupce?
Jo, každopádně. Je to borec.
Který vás jednou může přehodit?
No, zatím mám hozeno asi 50 lepších pokusů, než je jeho nejlepší. Jasně, i jemu oštěp může odletět dál, když chytí extrémní podmínky. Ale předtím, než jsem hodil za 98, jsem musel nejdřív hodit za 94, za 95. To ještě za sebou nemá.
Vraťme se k Čechům. Medaile je jediná, zato umístění na čtvrtém až šestém místě spousta. Zuzana Hejnová říkala, že tlak byl neúměrný.
To je blbost. Jaký tlak?
Těžce snášela, že jí každý říkal: Budeš mít medaili...
Hm, nechci být tvrdý, ale když nesnáším tlak, tak to nedělám. Jde o to, jakou si proti němu vytvoříte obranu. Mně taky nejdřív štvalo, že u mě každý bral jen zlato. Ale šel jsem do závodu s tím, že to prostě musím zvládnout.
Jan Železný a Vítězslav Veselý (vlevo).
Co je zapotřebí udělat, aby se z těch pátých či šestých míst staly medaile?
Kandidáti byli. Když výpravě z medailových nadějí vyjde padesát procent, je to velice dobré. Ale my tu proměnili jen jednu naději, což je hrozně málo, to matematicky vůbec nevychází. Naštěstí jsou to perspektivní atleti, někteří z nich ještě v žádném případě nejsou na vrcholu, ještě nedozráli: Holuša, Hejnová, Frydrych, Svoboda nebo Rosolová. Fyzicky i mentálně by měli jít dál nahoru. Chce to čas, tvrdou práci a trochu štěstí.
Výpravu medailově zachraňovala Barbora Špotáková. Jak cenný je pro vás její bronz?
Cennější než loňské světové stříbro. Loni byla v Berlíně vystresovaná z Abakumovové, tak vystresovanou jsem ji nikdy neviděl. Proto asi tehdy prohrála. Tady? Zranění lokte u oštěpaře není sranda! Cením si, jak bojovala i v pátém pokusu, i když původně říkala, že jich na tolik nepůjde. Klobouk dolů. Teď záleží na tom, co s tím loktem bude. Dostal zabrat, zátěž byla obrovská.
Hazardovala se zdravím?
Nemyslím. Já se cítím stokrát líp než jiní ve 44, přitom těch problémů se zády, co jsem měl... Špičkoví sportovci mají práh posunutý.
Přesto: Špotákovou bolel loket, Frydrych dlouho stál kvůli zádům. Proč oštěp tolik ničí tělo?
Není moc sportů, kde je taková agresivita. Musíte s oštěpem běžet co nejrychleji a pak musíte v jednom bodě absolutně zastavit a odhodit. Přitom vás ta energie žene dál dopředu. Nic takového v dálce nebo výšce není. V oštěpu je to jako rána autem do zdi, spousta tun, které vrazí zpětně do organismu. A navíc jde o rotační pohyb. Z toho pak mohou přicházet ty následky.
Jan Železný během své kariéry.
Co trpí nejvíc?
Obratle, klouby, loket, kotník, achilovky. Koordinace je složitá. Dochází k velkým traumatům v jednu chvíli. V momentu, kdy zarazíte pohyb vpřed, byste měli jít na absolutně propnutou nohu. Z ní se totiž energie vrací zpět do zad a přes záda jde do ramene. Když hod uděláte technicky dokonale, energie se rozplyne do celého těla a vůbec to nebolí. Jakmile je tam chyba, putuje to přes kotník do vykloněné páteře a bokem do hnutého ramene. Pak nechytí ránu silné svalové partie, ale ty slabé. A stane se úraz.
Když nemáte dobrou techniku, mohou se následky kumulovat?
Určitě. Jakmile máte špatnou sezonu a házíte pořád technicky špatně, organismus nejdřív vydrží, a najednou přijde zranění. To Bářino vycházelo z toho, že letos házela hůř technicky, její loket dostával šíleně zabrat a při větším počtu závodů pak byl přetížený.
Tak jako kdysi vaše záda?
Se zády jsem na začátku kariéry nevěděl, co mám dělat, nikdo mi neporadil. Ale díky nim jsem začal vnímat sport jinak, stal jsem se větším profesionálem a začal se víc hlídat. To byl moc důležitý moment. Rameno jsem si pak utrhl svou hloupostí, ale to už jsem měl za sebou olympijské medaile i světový rekord. Kdybych tehdy kvůli rameni skončil, měl bych o jednu zlatou z olympiády míň. To by tolik nevadilo.
Měla by tedy Špotáková napříště omezit závody Diamantové ligy? Aby své tělo víc šetřila?
Do toho se nechci moc míchat. Diamantová liga není problém, to bylo pět mítinků. Jiná věc jsou další závody. Měla by házet jen opravdu velké soutěže. Já jsem si dřív taky vybíral. Když jsem byl ještě hodně mladý, odházel jsem jednadvacet závodů za rok, ale později třeba jen deset. Házet jich víc, rozbil bych se, měl bych kariéru tak o pět let kratší nebo by mi spadla výkonnost. Jeden rok jsem to se závody přehnal a na mistrovství světa v Paříži skončil až čtvrtý. Dodnes je mi to líto. Ale je to celé složité. Rádců je miliarda, jenže odpovědnost je jen na Báře a jejím trenérovi.
