Když 31. března 1980 Jesse Owens zemřel, reportér a zároveň i bývalý skvělý atlet Chris Brasher vzpomínal ve svém nekrologu pro list The Observer na setkání s tímto legendárním sportovcem v roce 1962.
Segregace Afroameričanů byla v 60. letech ve Spojených státech stále běžným jevem navzdory snaze prezidenta Kennedyho o jejich integraci do společnosti.
Brasher se tehdy ubytoval v chicagském hotelu Sheraton. „Sem za mnou Jesse přišel na rozhovor a dlouhé hodiny mluvil do mého staromódního magnetofonu,“ popisoval.
 |
„Pozdě odpoledne jsme měli žízeň a hlad a já zavolal na pokojovou službu pro nějaké pivo a sendviče. Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel bílý číšník s podnosem. Když uviděl černocha zabořeného v křesle pro hosty, objevil se na jeho tváři zuřivý výraz. Myslel jsem, že se okamžitě otočí a nechá nás žíznivé a hladové. Jenže pak se na Jesseho podíval znovu, najednou se výraz v jeho tváři změnil na široký úsměv a řekl: Pane Owensi, je privilegium mít vás v našem hotelu.“
HIS: 1990 - President George H. W. Bush posthumously awarded 1936 Berlin Olympic hero, Jesse Owens, the Congressional Gold Medal. He won 4 gold medals at the 1936 Berlin Olympics. He was credited with “single-handedly crushing Hitler’s myth of Aryan supremacy”. 28/03 https://t.co/O3G6Qhk73o
Z bavlníkových polí do leštírny bot
První vzpomínka, kterou si Jesse Owens při psaní pamětí ze svého dětství pamatoval, pocházela z doby, kdy mu byly zhruba čtyři roky, tedy z období kolem roku 1917
„Blížil se čas Vánoc a můj otec se vrátil z ročního zúčtování s majitelem půdy. Pracoval totiž jako podílník na bavlníkových plantážích v Alabamě,“ vyprávěl.
„Celá naše rodina předtím po celý rok na těch bavlníkových polích dřela. Jenže otec přišel a řekl nám, že jeho podíl se ztratil. Když to vyprávěl mé matce, stále ji vidím, jak stojí u postele, skládá ty skrovné kousky oblečení, které jsme měli, a pláče, protože najednou nebyly žádné peníze pro rodinu, nic za všechnu tu celoroční práci. Pamatuji si mnoho dní o hladu. Dnů, kdy nebylo pro nás děti dost oblečení. Dnů plných rozpaků.“
Tehdy ještě Owens, nejmladší z deseti dětí, ani neměl křestní jméno, s nímž se později proslavil. Používal nejprve jen iniciály JC po otci Jamesi Clevelandu Owensovi, synovi někdejšího otroka. Až když se rodina přestěhovala z jihu na sever do Clevelandu v Ohiu, kde byla povinná školní docházka, stal se z něj Jesse.
Sedmiletého chlapce se tehdy učitelka zeptala, jak se jmenuje. „JC Owens,“ odvětil se silným jižanským přízvukem.
„Takže Jesse Owens,“ řekla ona.
„Ne, JC Owens,“ oponoval, jenže učitelka na něj s úsměvem pohlédla a opět řekla: „Jesse?“
„Ano,“ odvětil tedy, aby rozhovor neprodlužoval.
Hitler mu ruku nepodal, ale Roosevelt také ne. Příběh Jesseho Owense |
Později, při studiu na střední škole pracoval v leštírně a opravně bot a jeho jedinou ambicí bylo vlastnit jednou, až vyroste, právě takový obchod.
Ale Owensův život se měl vyvíjet úplně jiným směrem.
Přesto, možná by se nikdy nestal největším sprinterem, jakého do té doby svět viděl, nebýt vysokého a poněkud vychrtlého irského přistěhovalce Charlese Rileyho, jenž pracoval jako instruktor tělesné výchovy na nedaleké střední škole.
Rileyho nezaujala jen Jesseho rychlost. „Především to byl chlapec, který nesmírně toužil po každé radě, kterou jsem mu mohl dát a který byl vždy tím posledním, kdo večer končil s tréninkem,“ vzpomínal Ir.
Owense učil běhat tak, jako by měl na hlavě sklenici vody. Také mu říkal: „Představ si, že dráha je jako rozpálená cihla, takže když necháš nohy na zemi moc dlouho, spálíš se. Tvůj běh musí být co nejlehčí. Nohou se jen zlehka dotkneš dráhy a potom s ní musíš zase nahoru, nahoru, nahoru.“
Když přišla světová hospodářská krize a Owensova otce vyhodili z práce, on sám nejen že dál studoval a tvrdě trénoval na střední škole Fairmount, ale zároveň si udržoval i práci v leštírně a snažil se živit rodinu.
Během docházky na Fairmount vyhrál 75 ze 79 závodů, do nichž nastoupil. O jeho služby pak projevilo zájem dokonce 28 univerzit.
„Půjdu tam, kde mi zároveň najdou i práci,“ reagoval. S odstupem času vysvětloval: „Nešlo mi o knihy, školné nebo charitativní činnost. Potřeboval jsem pracovat.“
Šťáva z papriky a čtyři světové rekordy
Zapsal se na Ohio State University, kde však směl bydlet jen s dalšími Afroameričany mimo kolej. Při závodech spal v „hotelech pro černé“. Když mu „bílý hotel“ výjimečně povolil ubytovat se s kolegy, musel tu používat pouze zadní vchod a schodiště místo výtahu.
Jesse Owens was born on this date in 1913. His Ohio State long jump school record lasted past his 99th birthday. https://t.co/zBsJsAdxQG
Od pěti odpoledne do jedné v noci si každý den přivydělával coby obsluha výtahu ve Sněmovně reprezentantů státu Ohio. Po škole tedy nejprve pospíchal na stadion, pak do knihovny pro knihy k předmětům následujícího dne, a odtud rychle do práce ve výtahu.
Pětadvacátého května 1935 se zúčastnil univerzitního mítinku Big Ten v Ann Arboru. „Necítil jsem se předtím vůbec dobře, dva týdny mě bolela záda poté, co jsem na schodech uklouzl po hadru,“ přiznal.
„Naštěstí byl teplý den a ta šťáva z červené papriky, kterou mi trenér nanesl na páteř, mě pořádně rozpálila. Poté, co mě zavolali ke startu na 100 yardů, jeden z našich kluků mi pomohl svléknout mikinu. Startér zavolal ‚připravte se‘ a mně trvalo snad deset sekund, než jsem dokázal zakleknout, protože záda mě zase tak moc bolela.“
Přesto časem 9,4 sekundy vyrovnal světový rekord. A o pouhých deset minut později (!) prvním pokusem ve skoku do dálky 813 centimetrů světový rekord dokonce překonal.
Tím to ani zdaleka neskončilo.
Během následující půlhodiny vytvořil rovněž světová maxima na 220 yardů a 220 yardů s překážkami.
„Ten den je jednou ze záhad mého života,“ vzpomínal později. „Nedokážu si takovou formu vysvětlit. Ani můj trenér to nechápal. Vždyť toho rána jsem se málem ani nedokázal zvednout ze židle v hotelové hale.“
Owens vyhrál, Hitler odchází
V létě roku 1936 jej sice na přípravném mítinku před olympiádou v Berlíně porazil na 100 yardů Eulace Peacock, jenže ten posléze na hry kvůli zranění šlachy ani neodcestoval. Byl to Owens, kdo dorazil do metropole nacistického Německa jakožto největší americká naděje pro sprinty a skok daleký – a kdo se posléze na Olympijském stadionu stal jednou z největších hvězd her i celé historie sportu.
Did you know Jesse Owens was only 22 when he became an @Olympics hero? #BlackHistoryMonth https://t.co/U3DIFEM0Ly
Během na 100 metrů tu jeho triumfální tažení začalo. „Ten drásal moji mysl nejvíce,“ vykládal. „Projdete měsíci tréninku i vyřazovacími koly na olympiádě a najednou se dostanete do bodu, kdy máte šest mužů ve finále a těchto šest mužů představuje nejrychlejší lidské bytosti na světě. Začnete si silně uvědomovat, že z nich vzejde jen jeden vítěz, jeden šampion, a na ničem jiném v tu chvíli nezáleží.“
Doboví komentátoři psali, že při svém běhu jakoby plul po dráze.
„Zazní výstřel a vy se snažíte běžet tak, jak jste si to ve své mysli naplánovali – tedy rovnoměrně a vpředu,“ vyprávěl. „Byl jsem vepředu, ale potom jako bych měl výpadek paměti. Zapomněl jsem totiž, co jsem se snažil udělat, a myslel místo toho jen na olympijský rekord. Ale rekordy se takhle nevytvářejí, zčistajasna jsem koutkem oka vnímal, jak se ostatní přiblížili. Až pak jsem se znovu uvolnil, paže se mi začaly zase volně pohybovat a já byl tak neuvěřitelně uvolněný, až jsem jako vítěz prolétl páskou, slyšel jásot a veškeré tlaky byly pryč.“
Tak, v čase 10,3 sekundy, vybojoval první ze svých zlatých berlínských medailí. V následujících dnech přidal ještě tři. Z dálky, po úžasném souboji s Hitlerovým oblíbencem Luzem Longem. Potom z dvoustovky. A na závěr s americkým týmem ze štafety 4x100 metrů.
Pouze Carl Lewis dokázal v Los Angeles 1984 totéž.
Owens vítězí před očima Hitlera ve finále na 100 metrů:
Jesse Owens wins the 100m Olympic gold medal in 1936 in front of Hitler https://t.co/GCP0XeQ5Hb
Rozšířila se legenda, že Hitler, jenž předtím osobně blahopřál všem atletickým vítězům, odmítl Owensovi po běhu na 100 metrů podat ruku.
„Ale to není pravda,“ namítal Owens ve své autobiografii. „Hitler seděl na tribuně, já byl dole na hřišti. Mávl na mě, já mávl na něj. Nikdy jsem nestál o to, abych se k tomu netvorovi přiblížil. Stačilo mi, že jsem postavil na hlavu jeho teorie o nadřazenosti ras.“
Vítěz stovky nebyl světlovlasým ani modrookým Árijcem, jak si říšský kancléř představoval nejlepšího atleta světa. Přesto se černý Američan stal hrdinou berlínské olympiády 1936. Čtyřmi zlatými medailemi odpověděl po svém na požadavek nacistického listu Völkischer Beobachter „aby negři byli vyloučeni z účasti na hrách“.
Krátce po finále na 100 metrů opustil Hitler lóži a stadion. Odtud možná pramení legenda, že odmítl Owensovi podat ruku. Každopádně je doložené, že o den dříve Hitler ponížil svými výroky dalšího černého Američana, Corneliuse Johnsona, vítěze skoku do výšky.
Německý diktátor celkově dehonestoval triumfy Afroameričanů na hrách. Svým asistentům o nich řekl: „Vyhrávají zlaté medaile, protože to jsou v podstatě zvířata, fyzicky silnější než civilizovaní běloši. V budoucích soutěžích by měli být zakázáni.“
Koně porazíte, po výstřelu bude splašený
Po celou dobu her bydlel Owens s výpravou USA ve stejných domcích Olympijské vesnice jako bílí atleti, což bylo privilegium, které mu bylo v USA většinou odepřeno. Při triumfálním návratu do Spojených států pak pro něj uspořádali slavnostní průvod. Tentýž večer se na jeho počest konala recepce v hotelu Waldorf v New Yorku. Dočasně se stal doma atrakcí.
American athlete Jesse Owens in London after winning four gold medals at the 1936 Berlin Olympics https://t.co/kiEbNEu5qC
„Lidé, které jsem neznal, mě zaplavovali pozvánkami do svých luxusních vil a žádali, abych se s nimi plavil na jejich jachtách. Ale nikdo z nich mi nenabídl práci,“ posteskl si.
Ve Spojených státech 30. let se i se čtyřmi zlatými olympijskými medailemi denně potkával s dopady segregace.
„Navzdory všem těm příběhům, jak jsem pokořil Hitlera, jsem nemohl jet s bílými v přední části autobusu,“ říkal později. „Nemohl jsem bydlet, kde jsem chtěl. Nebyl jsem na rozdíl od jiných úspěšných sportovců z her pozván do Bílého domu, abych si potřásl rukou s prezidentem.“
Šest měsíců po návratu z Berlína se Owens stal profesionálem, čímž ukončil svoji olympijskou i univerzitní závodní kariéru, protože profesionalismus jej podle tehdejších pravidel z těchto soutěží diskvalifikoval.
Studium na univerzitě přerušil. Manželka Ruth čekala druhé dítě, musel ji finančně zabezpečit. Dělal tedy správce hřiště za 30 dolarů týdně.
„Když dny poolympijského nadšení pominuly a můj měsíční příjem dosahoval jen 130 dolarů, měl jsem pocit, že zase vjíždím do temného nekonečného tunelu, do kterého se nakonec dostanou všichni černí,“ popisoval.
Jednoho dne večer za ním přišli dva bílí manažeři s nápadem, že chtějí organizovat baseballové soutěže s černými hráči a potřebují ho k jejich popularizaci.
„Ta myšlenka mě fascinovala. Myslel jsem si, že si mě vyhledali jako hráče nebo manažera. Jenomže oni chtěli, abych každý večer před zápasem běžel závod na 100 metrů proti dostihovému koni. Přesvědčovali mě: určitě zvítězíš. Zvířata poplaší startovní výstřel a ty si vypracuješ slušný náskok, zatímco zvíře bude hledat správný směr.“
Po pěti dnech přemýšlení na návrh přikývl. „Prodal jsem se sám do jakéhosi novodobého otroctví. Stal jsem se šaškem, bláznivým chlapem. Lidé říkali, že pro olympijského vítěze je ponižující běžet proti koni. Ale co jsem měl dělat? Měl jsem čtyři zlaté medaile – ale zlaté medaile nemůžete jíst.“
Běhal nejen proti koňům, ale rovněž proti nejlepším baseballistům, dával jim náskok 20 yardů.
„Závodil jsem za peníze všude a s každým: také se psy a jednou dokonce i s klokany. Zejména těžké to bylo s poníky, protože tyhle malé kobylky nejsou ani trochu lekavé a nebojí se výstřelu. A navíc každou chvíli mohou člověku dupnout na nohu.“
Vyhrát nad sebou samým
Když zaopatřil rodinu, vrátil se na univerzitu. „Před jednou zkouškou tam za mnou přišel neznámý člověk s návrhem: zda si chci jenom svým jménem vydělat milion dolarů.“
Nadšeně souhlasil. V Clevelandu i jinde byly zřízeny čistírny s Owensovým jménem. Jenže potom obchodní partneři zmizeli beze stopy, čistírny zkrachovaly a věřitelé donutili muže, jehož jméno stálo na vývěsních štítech, aby platil dluhy.
Čtyři roky se štval mezi třemi zaměstnáními a spal pár hodin denně, aby splatil 55 tisíc dolarů. „Ale jak mě před lety naučil trenér Riley, jediné vítězství, které se opravdu počítá, je nad sebou samým,“ říkal.
Teprve po druhé světové válce se mu vedlo lépe. Byl populárním jazzovým diskžokejem v rozhlase, založil vlastní reklamní firmu. Pracoval pro automobilku Ford i americký olympijský výbor. Zvali jej, aby vystupoval s motivačními projevy. V roce 1955 jej vláda poslala jako ambasadora sportu na Dálný východ. Od prezidenta Geralda Forda obdržel Prezidentskou medaili za svobodu.
A vrátil se také do Berlína. Owensovým jménem zde pojmenovali ulici i školu.
Americký atlet Jesse Owens, nizozemská atletka Francina Elsje Blankers-Koenová, Věra Čáslavská a Emil Zátopek ve vlaku z Mnichova do Berchtesgadenu.
Ještě roku 1951, v 38 letech, vyhrál na veřejných atletických závodech otevřených i pro profesionály dálku výkonem 765 centimetrů.
Denně však vykouřil balíček cigaret.
V 66 letech zahubila oslavovaného sportovce rakovina plic.
„Ničeho z toho, co jsem dělal, nelituju,“ bilancoval svůj život. „Měl jsem nakonec všechno, co by chtěl každý chudý člověk; náklonnost mého lidu, náklonnost národa, dobrou pověst. Užíval jsem si poct, které se dostávají tomu, kdo se stane šampionem. A mohl jsem pomáhat jiným. Tím se mi splnily veškeré sny, které jsem kdy měl jako chlapec na bavlníkových polích v Alabamě, kde jsem sledoval velké nespravedlnosti, které se děly mé rodině.“
Nearly 40 years after his snub by FDR, President Gerald Ford invited legendary Olympian Jesse Owens to the White House in August 1976. To Owens' shock, Ford proceeded to not only honor him, but present him with the Presidential Medal of Freedom. https://t.co/NwExhdk5d6
V roce 2013 byla jedna ze čtyř zlatých berlínských medailí Jesseho Owense vydražena v aukčním domě SCP za 1 466 574 dolarů. Což byla takřka o 600 tisíc dolarů větší částka, než za jakou se kdy vydražila jakákoliv jiná olympijská trofej.
Do dražby ji vložila Elaine Plaines-Robinsonová, manželka komika Billa „Bojanglese“ Robinsona. Ten byl blízkým přítelem Owense, který mu jednu medaili daroval. Nový majitel nicméně zůstal v anonymitě.
Později se objevily na veřejnosti další dvě jeho zlaté medaile. Ty, kterými Owens zaplatil v 50. letech za pobyt v hotelu v Pittsburghu.
Majitel hotelu je později dal řemeslníkovi, kterému dlužil peníze. A také jeho syn je po letech vydražil.
