Radostný šok, který jí ozdobil tvář, když v roce 1999 senzačně vyhrála mistrovství světa, přišel nečekaně. Avšak na Ludmilu Formanovou pak se stejnou silou zaútočily chmury. Byly to poměrně dlouhé měsíce trápení, v kterých naději vždycky přebila další rána. Formanová před dvěma lety na olympiádě vzdala rozběh v závodě na 800 metrů kvůli nesnesitelné bolesti v kotníku. Musela na operaci, i potom však čelila kolotoči nekončících zdravotních patálií. "Ta už se nikdy nevrátí," šeptalo se. A doneslo se to až k ní. Jenže minulý pátek zaběhla limit pro mistrovství Evropy v německém Mnichově. Za necelé dva týdny se tam znovu pustí do boje se světovou elitou.
Na chvíli jste vypadla ze sportovního kolotoče, změnilo to váš pohled na život?
Zjistila jsem, jak je sláva vlastně velmi pomíjivá. Jak lidi rychle zapomenou. Uvědomila jsem si, že kdybych v tuhle chvilku byla postavena před to, že mám poslední možnost mít děti, volila bych konec sportu a rodinu. Protože život po sportovní kariéře je daleko delší.
Vy jste však předtím uvažovala, že zdravotní přestávku využijete k mateřství. Nelitujete teď, že jste to neudělala?
Kdybych to byla věděla, jak dlouhá ta přestávka bude... Jenže to jsem nevěděla. A pak jsem mluvila s trojskokankou Šárkou Kašpárkovou, ale i výškařkou Zuzkou Hlavoňovou, které porodily po olympiádě děti. A on ten návrat není tak úplně jednoduchý. A technické disciplíny jsou v tomhle daleko snazší než moje běhy. Dítě budu mít až po příští olympiádě. To už zřejmě definitivně.
Mluvila jste o pomíjivosti slávy, jak jste ji poznala?
Po vítězství na mistrovství světa v roce 1999 ve španělské Seville se na mě navalila strašná spousta lidí, které jsem předtím ani neznala. Lidi, kteří byli okolo mě, mi zůstali a věřím, že zůstanou celý život. Ale další lidi se se mnou chtěli vidět, seznámit se.
Co to bylo za lidi?
Třeba jsem je v životě neviděla. Napsali mi, že mě chtějí poznat. I lidi okolo atletiky vás plácají, když vám to jde. A když vám to nejde, tak mluví naopak.
Naopak, nebo vůbec?
Nebo vůbec. To je horší. Nebyla jsem loni na mistrovství světa v Edmontonu a donášelo se ke mně: ta už se nevrátí, už nikdy běhat nebude. Ač to člověk nechce slyšet, tak o tom přemýšlí.
Berete si takové názory k tělu?
Někdo si to nepřipouští. Já jsem taková, že nad tím moc přemýšlím. Na druhou stranu to ve mně vyvolává pocit, že když to zaběhnu, naštvu tím lidi, kteří mi to nepřejí. Působí to jako motivace. Něco jako: Já vám ukážu!
Kdo vám v těchto chvílích pomáhal?
Všichni kamarádi tady v Čáslavi. Hodně mi pomohla rodina, na ni jsem se mohla ve všem spolehnout. I kamarádi v atletice. Ti lidé, které jsem vždy považovala za kamarády, jimi i zůstali.
Vašeho přítele Petra mezi tuhle skupinu počítáte automaticky, že?
Jó. (smích) Neměl to se mnou taky jednoduché. Protože jsem byla hodně často nepříjemná, jak jsem byla psychicky špatná.
To jste na něj byla hubatá?
No (smích). Když jsem byla nervózní, občas i jo.
Jak po měsících patálií smýšlíte o zdraví?
Koukám na to jinak než dřív. Dřív jsem nehleděla na to, že mám v kotníku devět diprofosů.
Čeho prosím?
Diprosof. To je látka, kortikoid, která se píchá. Neléčí, ale utlumí bolest. Tu šlachu to vlastně vyžere.
Jak dlouho jste takhle kotníku ulevovala?
Po olympiádě v Atlantě 1996 mě kotník začal zlobit. Vždycky jsme to řešili jenom tím obstřikem. Ono to přestalo bolet, ale jenom na nějaký čas.
A věděla jste, jaký dopad to na váš kotník má?
Věděla. Jenže jsem byla v době, kdy jsem se zlepšovala. Šla jsem nahoru. Když mi po Seville docent Smetana nabízel operaci, vůbec jsem nepřipustila, že bych na ni šla. Protože jsem měla vidinu olympiády a říkala si: když tak to obstříkneme a ono to pomůže. Jenže pak už to nezabíralo.
Vyčítáte si to?
Spousta lidí říkala, že jsem na operaci měla jít už dřív, že by to bylo jiné. Ale třeba bych vůbec nevyhrála mistrovství světa v Seville. Nelituju toho.
Vzpomenete si na spory s bulvárním tiskem, který vás na podzim 2000 obvinil, že jste rozběhu na letní olympiádě v Sydney nevzdala kvůli zranění? Pustila jste se tenkrát do výměny názorů v novinách...
Když si na to teď vzpomenu, tak z mé strany převládaly emoce. Dnes bych podle všeho reagovala jinak. Nebyla jsem totiž na bulvár zvyklá, nějak jsem se v něm neobjevovala. Teď bych to asi hodila za hlavu.
Jaký měl tenhle spor na vás vlastně dopad?
Z největší slávy jsem spadla úplně někam dolů. Ale to mi asi do budoucna taky hodně pomohlo. Tomu se člověk nemůže moc bránit. Válku s novináři člověk nikdy nevyhraje.
Ty noviny naznačovaly, že jste v Sydney nedoběhla kvůli strachu z dopingové kontroly...
Věděli jsme, že na hrách v Sydney se bude brát krev a moč. Kdybych se bývala chtěla vymlouvat, tak jsem tam vůbec nejela. Kotník mě bolel už před olympiádou. V Sydney namátkově kontrolovali a taky jsem den před závodem na kontrolu šla. To nebyl strach z toho, že doběhnu a po závodě půjdu na doping. Mně připadala úplně zvrácená myšlenka, že bych tam vyběhla a zastavila se, abych nemusela potom na doping. Kdo vstoupil do olympijské vesnice nesl riziko, že mohl jít na doping úplně kdykoliv. A já jsem podepsala smlouvu, že s tím souhlasím.
V pátek v Monaku jste skoro po dvou letech překonala psychologickou hranici dvou minut v běhu na 800 metrů. Je to vrchol vaší snahy o návrat?
Říkala jsem si, jestli někdy takový čas ještě zaběhnu. Když jsem v Monaku viděla čas, byla jsem ráda, že na začátku byla jednička. Ani jsem si nemyslela, že na to budu čekat tak dlouho.
Limit jste zaběhla v posledním možném závodě, ještě jste v něj věřila?
Podle tréninků jsem si myslela, že toho jsem schopná. S trenérkou Jarmilou Kratochvílovou jsme se trápily, čím to je. Před závodem ve Stockholmu, který jsem běžela minulý týden v úterý, jsem měla vysokou sedimentaci jako při velké angíně. Možná jsem měla nějaký zánět.
Bylo tohle horší než trápení kolem operace?
Bylo to tak. Po operaci jsem věřila, že bude všechno rychle v pořádku a v létě 2001 se vrátím na dráhu na mistrovství světa v Edmontonu. S tím jsem také šla do tréninku. Docent Smetana, který mě operoval, mi však říkal, ať s tím Edmontonem nepočítám. Brala jsem to tak, že doktoři skoro vždycky mluví o delších termínech. Když to pak nešlo, říkala jsem si: asi měl pravdu. Připravím se na letošní halové mistrovství Evropy ve Vídni. Tam mi bylo nejhůř.
Co se stalo?
Loni v listopadu jsem odjela na soustředění do Sierry Nevady, jenže tam jsem nemohla téměř vůbec trénovat. Měla jsem velké problémy s tříslem. Ani jsem to na veřejnosti moc neprezentovala. Říkala jsem si, že už to vlastně ani nemůžu veřejně říct. Že by mě všichni znovu odepsali.
To vás neuklidňovali ani vaši doktoři?
To oni nikdy nedělají. Řeknou: To chce klid. Jenže to moc nejde. Uvědomovala jsem si, že na konci ledna jsem měla závodit v hale. A já nemohla běhat.
Letos v lednu jste pak na Kanárských ostrovech trénovala na stejném stadionu jako Rakušanka Grafová a Slovinka Čeplaková, které pak ve Vídni soupeřily o světový rekord. Jak vám vedle nich tehdy bylo?
Viděla jsem, že jsou připravené hodně dobře. Kdybych ve Vídni běžela, neměla bych na ně. Zase jsem ale věděla, že před zraněním jsem Čeplakovou běžně porážela. Ale v tu chvíli jsem je nebrala jako soupeřky. Věděla jsem, že jsou přece jenom někde výš.
V pátek v Monaku jste zažila příjemnější zážitek, splnila jste limit na mistrovství Evropy. Jak reagovali lidé?
Čáslav je malé město. Lidi mi blahopřáli, i na ulici mě zastavili. Mamka to hodně obrečela.
Dívala se se psem?
Ano. Beník byl s rodiči u televize před mým zraněním u všech mých závodů. Na rozběh na olympiádě v Sydney ho ale nevzali. A jak to dopadlo... Když jsem teď jela do Monaka, měla jsem poslední možnost na limit. Tak jsem řekla mamce: Vemte Beníka. Vzala ho a zaběhla jsem limit. Je to legrace, ale je to tak.
Vrátila jste se, ale co nejvíc vám chybělo? Byla to euforie z běhu, společnost atletů, vzrušení...?
Atmosféra závodů. Já se bojím, je to stres. Ale přijdu na stadion plný diváků. Člověk tam stojí a lidé se dívají...
Jak moc se bojíte?
Někdy si připadám, že čím jsem starší, tím se víc bojím. Je to ale také odvislé od důležitosti závodu. Jestli běžím mistrovství republiky v Ostravě, nebo na mistrovství Evropy.
Teď vás čeká mistrovství Evropy, už se bojíte?
Nejsem úplně klidná, když si vzpomenu, jak to utíká. Teď se ještě nijak výrazně nebojím. Ale svírání v žaludku tam je.
