V neděli (start ve 12.00) však bude situace odlišná. „Nepočítám s tím, že bych běžel,“ vzkázal už dopředu Vítek. „Nechám to soupeřům jednodušší,“ usmívá se.
Jaký je důvod vašeho rozhodnutí? Snad ne zdravotní potíže?
Ve stejném termínu je v Písku dvoudenní závod v orientačním běhu, kterému se s dětmi a kamarády věnujeme. Váhal jsem, čemu dát přednost. A nakonec jsem se rozhodl takto.
S dosavadním působením v Jihlavském půlmaratonu můžete být spokojený. V prvních dvou ročnících jste skončil shodně druhý, v obou případech za Vladimírem Srbem.
První dva roky jsem opravdu spokojený byl. Trať je poměrně náročná, s velkým kopcem, takže časy jsou trošku zavádějící. Ale myslím, že na víc jsem neměl. Sice jsem Vláďu nějak viděl, ale doběhnout jsem ho nedokázal.
Sám Srb mluvil o tom, že když loni nestartoval, počítal s tím, že vyhrajete právě vy. Jenže z toho nakonec bylo „až“ třetí místo.
Minulý rok to bylo špatné. Nějak jsem se málo najedl a hrozně brzy mi došlo. Takže jsem se závodem dost protrápil. Na minulý ročník tak nemám dobré vzpomínky. Na start ano, závod to byl pěkný, ale z vlastního pohledu jsem si to moc neužil.
Takže rada pro všechny startující je: nepodcenit snídani, dobře a hodně se najíst?
Tím, že se startuje ve dvanáct hodin, nejde jen o snídani. Ale více méně už musíte mít časný oběd. Tak aby tělo vydrželo do té půl druhé. Osobně se snažím najíst spíš víc než méně. Když mám jídelní dluh, tak mám problémy. Takže rada pro ostatní: tohle nepodcenit. Někdy v deset, o půl jedenácté. A případně mít u sebe nějaký gel, rychlé cukry a takové věci. To je takový základ.
Co byste laikovi, který závod na 21,1 km běží třeba poprvé, poradil za jídlo?
Myslím, že něco lehkého. Třeba rýžový nákyp. Rýže je dobře stravitelná a přitom jsou v ní cukry. Případně pro někoho, kdo nemusí jíst tolik, třeba banány. Nebo těstoviny, ať už na sladko, nebo s menšími kusy masa. Něco takového.
Zmiňoval jste, že výsledný čas hodně ovlivňuje náročné a dlouhé stoupání od městského nádraží do centra. Je to nejhorší pasáž na trati?
Určitě. Máte nějaké tempo, ale najednou se vám celé rozhodí. Musíte změnit kroky, je to nepříjemné. Poprvé je to kolem desátého kilometru, podruhé skoro na konci, kdy už normálně nemůžete a ještě musíte vyběhnout tento opravdu dlouhý kopec. Takže to je určitě nejtěžší.
A co jiná zrádná místa?
Jeden rok poměrně hodně foukalo, někde za Kauflandem. To bylo nepříjemné. Chvilku jdete proti větru, chvilku s ním. A s tím se asi nějak popasujete. Ale ten závěrečný kopec opravdu bolí. Ať fouká, nebo ne. Ale prostě to k tomu patří.
