Tehdy neskákal v takové pohodě jako pod olympijskými kruhy, všechny berlínské pokusy v kvalifikaci byly krátké, on padal na laťku a podvědomě si dával ruce před obličej, aby nedostal do zubů.
Od tamního rozhodčího dostal snad tři napomenutí, že si laťku drží a když ani napotřetí neskočil 555 centimetrů, kvalifikací neprošel.
„Předpokládám, že tam ten rozhodčí bude i letos. Vždycky tam byl a vždycky mi řekl, že si nesmím držet laťku,“ vzpomíná třicetiletý atlet. „Přitom to nebylo podvádění, protože už v té době bylo v pravidlech, že se člověk nesmí laťky dotknout rukou. Kdybych se dotkl, ten pokus by stejně neplatil.“
Dohnat tréninkové manko
Rozdíl mezi Kudličkou tehdy a teď je obrovský.
„Hlavně zkušeností přibylo,“ říká.
A taky medailí.
Z evropského šampionátu už má doma bronz z Curychu a stříbro z Amsterdamu. Na halovém mistrovství světa skončil před čtyřmi lety třetí.
Tyčkař Jan Kudlička se stříbrnou medailí z evropského šampionátu atletů v Amsterdamu.
Jenže zatímco loni zažíval nejlepší vstup do sezony v kariéře, měl parádní přípravu, netrápilo ho zdraví a hned poprvé venku skočil 570 centimetrů, letos je to všechno úplně jinak.
Trable přišly už na podzim, kdy dva měsíce kvůli neposlušnému zdraví netrénoval.
„A když člověk nemá ten podzim, je to pak strašné dohánění. Doteď to v rámci fyzičky a tréninkových parametrů cítím,“ tvrdí.
Také proto letos tolik nezávodil a spíše se snažil tréninkem dohnat to, co na podzim nestihl. Proto se ani nesnažil dostat se na mítinky Diamantové ligy, kde loni třeba v Monaku zazářil druhým místem.
„Jsem nevyzávoděný,“ přiznává. „Diamantové ligy mě sice lákaly, ale termínově se to bilo. Moje výkonnost navíc nebyla taková, aby mě na nich vítali s otevřenou náručí. Možná kdybych se ozval sám, tak by mě vzali,“ přemítá.
555 centimetrů nic řešit nebude
Zatímco loni se za prestižními mítinky honil, letos zvolil jinou taktiku. Jednak kvůli dohánění tréninkového manka a jednak kvůli tomu, že mu loni nevyšel závod roku - mistrovství světa v Londýně, kde skončil v kvalifikaci.
„Proto jsme se letos snažili spíše trénovat. S tím mankem v tréninku jsem si ani nemohl dovolit cestovat a jít závod od závodu,“ říká rodák z Opavy.
O to víc je nyní na nadcházející šampionát natěšený a namotivovaný. Těšil se i o víkendu do Kladna na republikové mistrovství.
Jenže ani tam se výkonnostně nezvednul tak, jak by si sám představoval.
Výkonem 550 centimetrů si sice doskočil pro desátý republikový titul v kariéře, radostí ale neskákal.
„Mé letošní maximum 555 centimetrů v Berlíně asi nic řešit nebude,“ ví.
Právě 555 centimetrů letos zatím skočil pouze jednou na Pražské tyčce, čímž splnil limit pro mistrovství Evropy. Tímto výkonem se ale mezi Evropany řadí až na 30. příčku.
Jan Kudlička na Pražské tyčce
Daleko za olympijského šampiona Renauda Lavillenieho, který se už letos na pět centimetrů přiblížil šestimetrové hranici.
Daleko i za Švéda Armanda Duplantise, který spolu s Lavilleniem pravidelně skáče přes 580 centimetrů.
Také proto bude nejspíš v berlínském banku viset pouze bronzová medaile.
Jestli na ni Kudlička bude útočit? Už kvalifikace může napovědět.
„Uvědomuju si, že z hlediska tabulek, které se na velké akci mažou, bude postup do finále těžký. Ale věřím, že se mi to povede a pak už to finále bude otevřené,“ říká.
Pak se s úsměvem ještě jednou vrátí do roku 2009: „Snad na tu laťku jako před těmi devíti lety nebudu muset letos sahat.“
Poprvé otcemPobýval zrovna na soustředění, když se tu zprávu jeho partnerka a bývalá tyčkařka Jiřina Ptáčníková dozvěděla – čekají spolu dítě. „Dělala si ze mě srandu, jako že je jí fajn a že se cítí se dobře,“ popisoval Kudlička. „Ale už jsme něco tušili a když jsem přišel domů, dostal jsem obálku. V ní byl těhotenský test. Pak jsem dostal dvě žiletky – modrou a růžovou (chlapec, nebo holčička). To jsme ještě nevěděli, co to bude. Teď už to víme.“ Oběma úspěšným atletům se má v lednu narodit holčička se vskutku skvělými tyčkařskými geny. „Jsem rád, že to bude holka. Aspoň se o mě na stará kolena postará,“ žertuje Kudlička. Jméno pro dceru zatím s Ptáčníkovou definitivně nevybrali, kvůli těhotenství ale museli odložit i plánovanou svatbu. „Těším se na to a zároveň bych byl strašně rád, kdyby se mi povedlo být jedním z těch atletických otců, kteří ještě po narození potomka něco dokázali. Ať už to byli Tomáš Dvořák, Roman Šebrle… Jiným se narodilo malé a priority šly jinam. Samozřejmě rodina je rodina, ale chci být ten otec, na kterého se přijde dítě podívat a bude třeba i fandit,“ má jasno český tyčkař. |
