V rozhovoru pro iDNES.cz se ohlíží za uplynulou sezonou, přibližuje přípravu akce a zamýšlí se nad budoucností české atletiky.
Jaký byl podle vás rok 2023 pro české atlety?
Ze začátku trochu rozpačitý, ale pak se na mistrovství světa blýskli smíšená štafeta a Kuba Vadlejch, kterého obdivuju, že dokázal absolvovat tolik závodů. Už halová sezona, kdy se dařilo Tomáši Staňkovi a Amálce Švábíkové (oba na halovém ME skončili na stupních vítězů), napověděla, že prostě musíme mít medaile. Myslím, že současná generace má dobře založeno a že výsledky mít bude, i když konkurence je oproti jiným sportům obrovská.
KVÍZ: Světové rekordy i Japonka z Česka. Co víte o letošní atletické sezoně? |
A rostou také nové velmoci, třeba Vadlejch bojoval ve finále v Budapešti hned se třemi Indy.
Já myslela, že mě tam budou křísit. Kdyby oštěp nebyl až poslední den šampionátu a Kuba tak dlouho nemusel čekat a pořád čelit tlaku, tak mohl i vyhrát. Však Čopru o pár dní později vymlaskl na Diamantové lize v Curychu. Ale bronz je úžasný úspěch. Mám radost, že za to utrpení, které snášel, má navíc mimo jiné i milion na účtu.
Dostal odměnu?
Měli jsme v Maďarsku naše obchodní partnery a pan Leon Tsoukernik mi říkal: „No když ty tu atletiku tak miluješ, tak jestli Kuba udělá medaili, dostane milion.“ Šrotovalo mně v hlavě, jestli mu to mám říct. Měla jsem strach, že by mu to neprospělo. A když Kuba medaili udělal a volala jsem mu to, tak řekl: „Já vám moc děkuju, pánovi taky. Díky tomu si budu moct dopřát luxusní přípravu na další sezonu.“
Příští rok se uskuteční mistrovství Evropy v Římě a potom olympijské hry. Vidíte letošní „bronzovou“ sezonu jako příslib pro tyto dvě akce?
Ano, ale osobně nepovažuju dva vrcholy necelé dva měsíce po sobě za vhodné. Na druhou stranu se může stát, že někdo mistrovství Evropy vynechá a jiní tak budou mít šanci dosáhnout na medaili, která bude získána po boji, ale snadněji. A ta medaile může být další motivací. Myslím, že nemáme důvod ke smutku nebo pesimismu. Mladí dneska vědí, co chtějí, musíme se snažit, aby měli podmínky.
Jakub Vadlejch si do Prahy přivezl bronzovou medaili z atletického mistrovství světa v Budapešti.
Právě čeští junioři získali letos několik medailí, třeba čtvrtkařka Lurdes Gloria Manuel ovládla mistrovství Evropy.
Ona může naši atletiku proslavit. Ze zkušeností cítím, že atleti ze skromnějších poměrů mají větší vůli něčeho dosáhnout. Společnost se má obecně líp, ale v mých dobách znamenalo být vrcholovým sportovcem, že se máte líp než ostatní. Sice jsme nedostávali tolik peněz, ale každý měsíc v roce jsem trávila 14 dní v Itálii, Španělsku, Řecku, na Kanárech… A úspěch je tak krásný. Když jsem závodění nechala, tak mi strašně chybělo, že mi nikdo nezatleská. Proto se snažím angažovat v atletice i jinak.
Staráte se třeba o Atleta roku, jehož letošní vyhlášení se koná v sobotu. Co všechno tato akce obnáší?
Atlet roku je pro nás taková třešnička na dortu. Má přímý přenos v televizi a také velmi vysokou sledovanost. A naši obchodní partneři nechtějí jen reklamu na stadionech, ale i hezký galavečer. Nakolik se z toho povedlo udělat takovou akci, nemůžu posoudit já. Pro mě jsou prioritní atleti, kterým se líbí.
Vadlejch, Juška nebo smíšená štafeta. Seznamte se s finalisty Atleta roku |
Chystáte zase nějakou specialitu?
Vždycky chci vymyslet něco nového. Třeba naše tradiční zapojení atletů považuju za velice šikovné, i když vystoupit pro ně není jednoduché a třeba Kuba Vadlejch už říkal: „Že nebudete chtít, abych zpíval?“ Ale máme jiné překvapení, které se taky bude líbit.
Jak dlouho zaberou přípravy?
V podstatě celý rok. Atlet roku skončí, mně spadne kámen ze srdce a druhý den ráno se dozvím, jaká byla sledovanost. Pak se třeba stane, že si něco usmyslím, například vystoupení nějakého umělce, tak se to snažím zrealizovat. A když se pak na ty naše atlety podívám, takové uskupení krásných mladých lidí, tak jsem na ně neuvěřitelně pyšná. Akorát jsem myslela, že s přibývajícími léty budu jejich závody snášet líp. Já jim to tak strašně přeju, až jsem z toho úplně nemocná.
Příští rok vám bude 75 let a pořád zvládáte spoustu věcí.
Za rok najedu 100 tisíc kilometrů, ale pánbůh mě má asi rád, protože to i v takovém věku zvládám. A kdybych to měla zhodnotit, i v souvislosti s Atletem roku, přestože s ním mám spoustu práce, tak žiju přesně tak, jak jsem chtěla. A myslím, že tohle mnoho lidí říct nemůže.
