Jak tedy finále hodnotíte, když první emoce už opadly?
Hejnová: Já si ho zhodnotila tak, že Dana udělala v podstatě zázrak za ty tři měsíce, co jsem u ní. Na medaili tu samozřejmě bylo, jenže já byla přemotivovaná. Cítila jsem se dobře a běžela na zlato, což byla chyba. Měla jsem závod rozběhnout líp a běžet si radši pro jakoukoliv medaili. Jenže já chtěla zlato. Už to bohužel nevrátím. Ale myslím, že jsem udělala maximum. Když si vezmu, jak jsem vypadalo ještě před dvěma měsíci, tak jsem z toho vytěžila nejvíc, co jsem mohla.
První překážky byly údajně rozběhnuty na výkon pod 53 vteřin.
Jandová: To je pravda. Od třetí překážky jsem věděla, že je to opravdu ultrarychlé. Potom už jsem jen čekala, co z toho vyleze. Po takovém začátku mi bylo jasné, že Zuzčin konec nebude stupňovaný. Ale pořád z toho mohl vylézt dobrý čas. Jenže přece jen tři čtvrtky v nohách jsou znát a když to rozkulíte, tak pak už nezpomalíte, to nejde. Jen se snažíte držet tempo a doufat.
Bylo tempo přepálené podobně jako v olympijském finále v Riu, tehdy ještě pod trenérem Daliborem Kupkou?
Hejnová: To nevím, vzhledem k tomu, že Dála mi k finále po Riu vůbec nic neřekl. Tak nemám srovnání. Do dneška vlastně pořádně nevím, jak jsem to tam rozběhla. Ve finále je vždycky hrozně těžké trefit tempo. Atmosféra finále prostě udělá své. Ať chce člověk, nebo ne, je přetěžké udržet při něm nervy na uzdě a běžet si svoje. Překopla jsem to a neměla jsem natrénováno tak, abych vydržela ten rychlý začátek. Kdybych rozběhla stejně jako v semifinále, koncovka by mi na bronz stačila.
Žádná jiná chyba kromě přepálení tempa tam nebyla?
Hejnová: Vůbec ne. Že jsem na konci přidala krok, bylo vinou toho, že jsem už nemohla. Možná bych to bez toho kroku i utáhla, ale pak bych totálně došla. Tak jsem si radši přidrobila. Neměla jsem už síly.
Před závodem jste věřily, že máte na čas 53,50. Za ten brala Muhammadová stříbro.
Hejnová: Jo, na ten jsem měla určitě.
Jandová: Na zlato tentokrát ne.
Hejnová: Jasně, na zlato určitě ne. Ale medaili jsem mít mohla, kdybych se nenechala unést.
Spolupracovaly jste spolu před mistrovstvím 85 dnů. Chyběl vám tak měsíc navrch?
Hejnová: Jo, to by stačilo.
Jandová: Určitě, duben nám chyběl.
Hejnová: Ten duben, kdy jsem měla velké problémy s achilovkou a soustředění nebylo ideální.
Achilovka vás ale už opravdu vůbec nebolí?
Hejnová: Ne, vůbec ji necítím.
Jandová: Tu jsme vyřešili.
Hejnová: Je to až neuvěřitelné. Když jsem přišla k Daně, ještě mě chvíli bolela. Ale myslím, že to je hodně spojené s psychikou. Teď se cítím psychicky hrozně dobře, je mi fajn a i bolest úplně odezněla. Přispěla k tomu spousta lidí, nakonec se všechno poskládalo, že jsem úplně bez bolesti. Jenže ten trénink, který byl předtím s poměrně velkou bolestí, se už bohužel nedal dohnat.
Co vás ještě letos v sezoně čeká?
Hejnová: Chci odzávodit pár závodů. Fyzicky jsem na tom dobře, nic mě nebolí, tak není důvod nezávodit. Před sebou mám dvě nebo tři kola Diamantové ligy a chtěla bych v nich předvést něco slušného. Na jednokolový závod natrénováno mám, ten poběžím dobře. Tady bohužel byla kola tři. Ale to už nevrátím.
Zuzana Hejnová (vlevo) s trenérkou Danou Jandovou v ochozech londýnského stadionu.
Trenérka Jandová tvrdila, že jste se dohodly na spolupráci do švestek. Co bude, až dozrajou?
Jandová: Jestli dozrajou.
Hejnová: Tak Dana mi včera řekla, že si mě teda nechá.
Jandová: Protože ona na mě použila zbraň a brečela. (směje se) Ne, Zuzka je výborná.
Hejnová: Vůbec jsem ty slzy neplánovala. Ale já k nikomu jinému prostě trénovat nepůjdu. Takže Dana má můj osud v rukách. Nám to spolu prostě funguje. Doufám, že jsme obě spokojený, že nás to společně baví, že to i Dana potvrdí. (Jandová přikyvuje.) Akorát musíme najít nějakou společnou cestu, aby ta naše spolupráce mohla fungovat dál, aby nám vyšel vstříc Český atletický svaz a podpořil nás.
Jak přesně?
Hejnová: Protože Dana je trenérkou mládeže.
Je tam administrativní překážka?
Jandová: Musíme to moji práci víceméně skloubit.
Hejnová: Tím, že má Dana smlouvu s Českým atletickým svazem jako reprezentační trenérka mládeže, tak nám řekli, že se to úplně neshoduje s tím, aby trénovala mě jako dospělou reprezentantku.
Kdo to řekl?
Hejnová: Vedení svazu. Prý že to nejde dohromady. Přesto věřím tomu, že cesta se najde. Když se chce, tak to jde.
Pokud jim řeknete, že s nikým jiným trénovat nebudete, jinak byste ukončila kariéru, cesta se asi bude muset najít, ne?
Hejnová: Přesně tak. Já myslím, že se to nějak vyřeší.
Třeba jak skloubit vaše zimní soustředění v teple s prací vaší trenérky?
Hejnová: To jsou právě ty otázky.
Jandová: Zuzka chce jet v zimě na soustředění do Afriky a já si do Afriky nemůžu vzít celou moji skupinu dvaceti lidí. O tom to právě je. Ale Zuzka samozřejmě nějaké sparingy potřebuje. Já ve skupině sparingy pro ni mám, třeba kluka, co umí čtvrtku pod 50, takového přesně potřebuje. Jen to musíme skloubit.
Hejnová: Budeme se o tom bavit a nějak to vymyslíme.
Momentálně tedy platí, že pokračujete i v sezoně 2018 a potom se uvidí?
Hejnová: Jo, 2018 platí. Když už jsem teď nejlepší v Evropě (doběhla ve finále coby první Evropanka), tak bych to chtěla příští rok v Berlíně potvrdit.
Jandová: Říkali jsme si, že je škoda, že ty šampionáty nebyly obráceně, nejdřív letos Evropa a až za rok svět.
Hejnová: Jo, na Evropu by mi to letos na zlato stačilo. A za rok na světě bych byla zase dobrá.
