Že získá zlato, věděla už v polovině cílové rovinky, kdy si vypracovala značný náskok. A po proběhnutí cílem na Alexander Stadium radostně zvedla ruce nad hlavu.
„Zaplavila mě velká úleva, že jsem potvrdila, proč jsem byla favoritkou. Splnila jsem svůj cíl stát se mistryní Evropy,“ popisovala bezprostřední pocity.
Stráský je po polovině desetiboje na děleném osmém místě, Slovensko má zlato |
Divákům a fotografům hrdě ukazovala slovenskou vlajku a zlatou medaili, kterou si přivlastnila časem 52,91 vteřiny.
Ještě několik desítek minut po závodě, když procházela novinářskou mixzónou, se pořád usmívala.
„Tohle je pro Slovensko velmi cenná medaile – první evropské zlato po 16 letech. Pořád to musím vstřebat. Tahle sezona je prostě skvělá.“
Do Birminghamu přijížděla jako majitelka nejrychlejšího letošního světového času. Před dvěma měsíci v Dauhá ulétla soupeřkám díky novému osobnímu i národnímu rekordu 52,30, který ji zařadil na šesté místo historických tabulek disciplíny.
Predikce, že evropské zlato téměř jistě zamíří právě k ní, tedy byly opodstatněné. Což ale na 26letou rodačku z Nitry zároveň vytvářelo velký tlak.
„Jsem moc šťastná, že mě neovlivnil,“ pochvalovala si. „Vnímám, že lidé mě teď sledují a očekávají ode mě medaile, takže je pro mě velká úleva, že se mi to podařilo splnit.“
Cílem je být nejlepší na světě. Trenér hvězd Meuwly o „tichém zabijákovi“ Manuel |
I když zároveň prohlásila: „S výkonem nejsem moc spokojená. Chtěla jsem si vylepšit osobní rekord, jenže jsem od něj byla daleko. Ale mám zlatou medaili, což je teď nejdůležitější.“
Nejcennějším kovem potvrdila, jak báječnou sezonu zažívá. Vyhrála všechna čtyři klání Diamantové ligy, ke kterým nastoupila, a přemožitelku nenašla ani v Birminghamu.
Konečně naplno rozbaluje svůj enormní potenciál. A kolik překážek k tomu musela překonat... Nejen těch na dráze, ale mnohem náročnějších.
V červenci 2021 se stala mistryní Evropy do 23 let, o tři týdny později závodila i na olympijských hrách v Tokiu.
Jenže pak se její nadějná kariéra zadrhla. Během pouhých tří let musela řešit hned čtyři únavové zlomeniny.
Její závodní vizitka vypadala následovně.
2022 – dva starty.
2023 – dokonce žádný.
2024 – tři klání.
Sotva se jednou vyléčila, hned ji srazil další problém. A musela začínat zase od znova.
Až loni se konečně dala dohromady a blýskla se bronzem z mistrovství světa v Tokiu. Zachránila ji změna trenéra, začala se připravovat pod vedením Nizozemce Brama Peterse, který v začátcích dohlížel i na Femke Bolovou.
„Ty tři roky mě naučily být trpělivější, silnější a abych se nikdy nevzdávala. Ani jednou jsem si neřekla, že to zabalím. Věřila jsem ve svůj potenciál,“ citoval ji po třetím místě z MS slovenský deník Pravda.
Ve středu večer jí pověsili na krk medaili nejcennější, byť „jen“ z evropského šampionátu. Ale kdo ví, za rok na dalším světovém vrcholu v Pekingu klidně může na největší stupínek vystoupat znovu.
Nevypadá to totiž, že by tahle slovenská raketa měla zastavovat.
