„Jeho výkony byly mnohem dál, než by si kdo z nás kdy uměl představit. Uctívali jsme jej jako boha,“ pronesl Amby Burfoot, vítěz Bostonského maratonu z roku 1968 a dlouholetý editor specializovaného magazínu Runner’s World. „Ale on přitom neběhal, aby nás ohromil či inspiroval. Běhal pro ten nejvyšší důvod. Běhal sám pro sebe.“
Byť jej v komunitě měli téměř za nadpřirozenou bytost, i Whitlock byl jen člověk. Unikátní muž podlehl v 86 letech rakovině prostaty a sport i svět ztratily někoho, kdo jako jediný zvládl po sedmdesátce uběhnout maraton pod tři hodiny. Mimochodem, ještě loni to dokázal v čase 3:56:34.
Whitlock byl pro vědce apoštolem budoucna - kýmsi, jehož tělo zvládlo v teniskách ošálit stáří maximální možnou měrou. Nadějí.
„Ed se blíží minimálnímu stárnutí tak, jak to je jen u člověka možné,“ řekl dříve pro New York Times Michael Joyner, který na Mayo Clinic zkoumá vztah věku a změn výkonnosti.
Whitlock-osmdesátník měl podobné množství svalové hmoty jako jiní po dvacítce. Odlišovala jej rovněž mimořádná vitální kapacita plic (5,4 litru) i nebývalé množství takzvaných motorických jednotek, nejmenších možných řízených svalových jednotek. Také jejich množství totiž s věkem mizívá.
Tenhle hubený muž s bělostnými vlasy byl jiný. V mládí křehký, vypadal starší než vrstevníci, pak se ale vše otočilo. Jen si to představte: v 85 letech pokořit na maratonu na stopkách čtyři hodiny?
„Není nic krásnějšího, než když protnete cíl a zjistíte, že jste v pořádku,“ říkal s ironií sobě vlastní. Podobně vysvětloval i své 58 let trvající manželství s paní Brendou: „Možná nejvíc pomůže to, když pravidelně běháte tři hodiny venku jako cvok.“
Celá planeta stárne, a tak příběhy Whitlocka či jiných šampionů superveteránských kategorií vzbuzují zájem i zvědavost. Jsou to ryzí výjimky, nebo cesta pro ostatní?
Obecně nejspíš obojí. Určité modely chování je záhodno kopírovat, avšak genetická výbava Whitlocka prostě a jednoduše odlišovala.
Jinak nabízí cestu samorosta - a zároveň zastánce zdravého rozumu a zdravé míry věcí. Jedl, co chtěl, rád si dopřál skleničku vína. Nevyznával žádné speciální tréninkové metody a bylo mu fuk, v čem běhá; kdepak ty „nejvychytanější“ boty, stačily mu obyčejné kecky. Nikdy neměl kouče. A na první maraton se vydal až ve 44 letech.
„Byl to však titán sportu. Zaběhnout po sedmdesátce maraton pod tři hodiny, to je jeden z nejhodnotnějších výkonů dějin,“ napsal o svém výjimečném krajanovi kanadský běžecký novinář Michael Doyle.
Whitlock i v rámci svého nadhledu přiznal, že krom radosti z pohybu má další motivaci: „Pochybuji, že bych běhal pro lepší zdraví. Do jisté míry jde o to, že vaše ego začne toužit po dalších rekordech.“
Proti stáří se běhat dá, smrt je aspoň zatím neošálitelná - i pro výjimky typu Eda Whitlocka. Přesto drobný pán nabízí vzkaz, jehož univerzálnost voní optimismem.
„Většina z nás dokáže mnohem víc, než si myslíme,“ pronesl kdysi rekordman Ed. „Jen je třeba být dostatečný blázen - a zkusit to.“
