"Manažer mi řekl, že by medaile už měla být na cestě a brzy doletět do Česka," svěřila se litoměřická rodačka na ústecké Grand Prix, kde kvůli bolesti kotníku skončila druhá bez limitu na mistrovství světa.
Měla slzy v očích, ale z něčeho jiného. Dojal ji pugét od pořadatelů, poděkování za úspěšnou kariéru.
Co to s vámi udělalo?
Mrzí mě, že jsem kvůli kotníku nepředvedla daleko lepší výkon, jen 53,35. Ale až s tou kyticí mi došlo, že to byl můj poslední závod v Ústí, takže jsem byla hodně naměkko. Hodně zvláštní pocity, které jsem zatím nezažila, protože jsem se ještě nikdy neloučila.
Aténské slzyNa olympiádě v Aténách 2004 skončila diskařka Cechlová čtvrtá, hodila 66,08 metru, jen o 9 cm méně než bronzová Běloruska Jatčenková. Tu nedávno Mezinárodní olympijský výbor kvůli dopingu diskvalifikoval. Za vítěznou Rusku Sadovovou (67,02) a Řekyni Kelesidovou (66,68) se tak zařadila Cechlová. "Jela jsem tam s ambicí vyhrát, pak jsem šla zlomená po rovince, celou jsem ji proplakala; nejdelší rovinka v mým životě." Od Českého olympijského výboru dostane i prémii za 3. místo 300 tisíc korun. |
S olympijskou medailí bude odcházení lehčí?
Přišla v pravý okamžik, kdy jsem ucítila, že jsem na konci závodní činnosti. A super je, že ji dostanu na české půdě. Řešit se to začalo už v prosinci, já musela vrátit diplom, pak se čekalo, až dotyčná (dopingová hříšnice Běloruska Jatčenková) odevzdá bronz. Asi se jí nechtělo, trvalo to strašně dlouho. Ale teď už je oficiální, že mi udělili třetí místo. Určitě budou chtít udělat důstojný ceremoniál, zatím nevím, jakou bude formou.
Co pro vás ta medaile znamená?
Strašně moc! Je to pro mě zadostiučinění a opravdu nádherná tečka za mojí kariérou. Dostanu ji v momentu, kdy se ukazuje, že ne všichni sportovci jsou čistí. Pro mě je největší odměna, že jsem touhle cestou nikdy nešla a mám v tom čisté svědomí. A za všechny výkony, co jsem naházela, se můžu podívat sama sobě do očí. Ne vždycky mi to přišlo fair play, když jsem viděla, jak se některé závodnice zničehonic objeví až na olympiádě nebo na mistrovství světa. Pamatuji dobu, kdy jsem za 65,5 brala na světovém šampionátu páté místo. A na olympiádě v Pekingu už by za to bylo zlato.
Váš konec je definitivní?
Ano, na sto procent. Je vidět, že tělo už mě brzdí.
Co budete dělat dál?
Chci zůstat u atletiky, pomáhat dalším. Přičichla jsem si k tomu docela slušně už letos. Měla jsem možnost připravovat vícebojaře na disk, Adama Helceleta, který má splněný limit do Moskvy, i další dva kluky, co startovali na Evropě do 23 let. A naházeli si osobáky. Bylo to pro mě zadostiučinění. Uvidí se, co dál. Už mám nějaké ohlasy, že by někdo zvažoval trénování se mnou. Nechávám si tuhle cestu otevřenou. A už trochu cítím, že budu za chvilku na druhé straně. Chci u atletiky vydržet. Ráda bych, kdyby se objevil někdo, kdo bude překonávat hodně daleké mety, kdo bude sbírat medaile a bude se mu dařit. V tomhle vidím můj největší cíl. Já jsem si už dokázala dost, teď bych se tím chtěla jen bavit, předávat zkušenosti.
Věra Pospíšilová-Cechlová na OH v Londýně. K postupu do finále bylo daleko, kvalifikace se jí nevydařila.
A co mateřství?
To je jedno s druhým. Trenéřina je hezká v tom, že člověk to může kombinovat. Neuměla jsem si to kdysi představit. Ale mám skvělou šéfovou v Praze na Dukle Kateřinu Baďurovou, která fantasticky zvládá práci i mateřství. Dala mi největší odhodlání a motivaci. Vidím, že to funguje. Klobouk dolů, co ona všechno stihne.
Co vlastně teď dělá váš manžel, bývalý zápasník?
Je bankéř. A má spoustu koníčků, hlavně golf. Hrozně rád chodí na box, ultimáta, posilovna. Pořád se hýbe, něco dělá. Přizpůsobil se tomu i náš dům. Zůstaneme u toho oba. Už od olympiády v Pekingu mě od disku odrazoval, bál se o mě, o moje zdraví. Rodinu by hrozně chtěl, necháme tomu volný průběh. Nemusí to vyjít napoprvé, tak proto se chci vrhnout na trenéřinu, třeba i dětí. Je tady díra, vidím bezprizorní děti, které by chodily na atletiku, ale nemá to kdo dělat. Nápadů mám spoustu, třeba sportovní tábory.
Takže konec vaší aktivní kariéry nebude bolestivý?
Důležité je nezbláznit se, že skončila jedna kapitola života a že je prázdno. Já naopak mám strach, abych všechno, co plánuju, vůbec stíhala. Největší nápad je dál si hrát s atletikou, neztratit se ze světa. Dala mi hodně krásných zážitků i dobrý rozhled na život. Když je člověk dole, pozná lidi kolem sebe. Trošičku se mi vytřídilo, kdo je dobrý a kdo ne. Nechci ztratit kamarády, které v atletice mám. Můj boj o nominaci se mnou hodně prožívá třeba Jířa Ptáčníková (tyčkařka), teď Svobodová, se kterou jsme pravidelně na pokoji.
V jaké formě se cítíte?
Když už jsem konečně začala jít s formou nahoru, vrátilo se mi staré zranění, s kterým jsem bojovala už v předchozích letech. Na závodech v Brně, kde jsem zůstala 70 centimetrů od B-limitu, jsem si lehce poranila kotník. Myslela jsem si, že to není úplně tak vážné, nicméně já pak mám tendenci v technice tomu na začátku ulevovat. A v Ústí bylo vidět, že jsem nebyla na začátku schopná se z té nohy odrazit. Musím už jít přes bolest, to sport přináší. Pro tuhle sezonu jsem udělala maximum, strávila jsem čtyři měsíce v Jižní Africe, byla zdravá. Pak jsme se vrátili do Česka a celý měsíc pršelo. Nešlo naházet super výkony. Když jsem vyladila formu, jela jsem do Turnova na Memoriál Ludvíka Daňka. Hodila jsem super výkon skoro 58 metrů, ale bylo jen osm stupňů a lilo jako z konve.
Jak jste si užila závody v Ústí?
Ráda jsem do Ústí zavítala, to je pro mě srdeční záležitost, mám to tu strašně oblíbené. Pocházím z Litoměřic a tady vedle na ústecký zimní stadion jsem jezdila často, když tu moji bratránci Petr a Pavel Zuziakovi hráli hokej.
Vracíte se i do rodných Litoměřic?
Ano, protože tam stále žije maminka i zbytek rodiny, jejíž část je i v Malých Žernosekách. Mám tam pořád dobré vztahy, řadu kamarádů a skvělé učitele, kteří mě měli na základce.
