„Na naší velké zahradě jsem si mákla přes třicet let. Tady si vystačím s úplně minimální zahrádkou,“ vyprávěla mi, když jsem ji tu před lety navštívil.
O společnost ve svém novém bytě neměla nouzi. Často zvonil telefon, návštěvy se střídaly. „Na kamarádky oštěpařky mám štěstí. Jedna je pekařka, druhá ráda vaří,“ pochlubila se. Také bývalý zápasník Karel Engel se tu každou chvíli stavoval a ptal se: „Nepotřebuješ něco?“
Ten byt byl plný vzpomínek.
Medaile na zdi. Truhla, kterou vlastnoručně malovala. Dva akátové pařezy, přes 50 let staré. Finský zvonec. Staré fotografie.
A, jistě, i Emil, její Ťopek, tu byl stále s ní. „Kousek ho mám tady v modrém džbánku,“ ukazovala mi.
Často si s ním povídala.
Historické osobnosti
Sledovat další díly na iDNES.tvPoprvé jsem se s manželi Zátopkovými setkal coby kluk školou povinný, když přijeli na besedu do Plzně. Už tehdy si mě okamžitě získali svými historkami. Museli je za život opakovat stokrát, tisíckrát, přesto při jejich vyprávění stále vypadali tak nadšeni a jeden druhého si přátelsky dobírali.
Mnohem později, čím častěji jsem coby novinář paní Zátopkovou potkával, tím více mě fascinovala její životní vitalita. Stačilo, abyste s ní byli malou chvilku, a dokázala ji na vás přenést, zlepšit vám den.
Její úsměvný pohled na život a úžasný nadhled byly ohromující.
Proto za ní tak rádi chodili před olympiádami a světovými šampionáty i Jan Železný, Barbora Špotáková, Vítězslav Veselý, české oštěpařské hvězdy. Nejen kvůli debatám o oštěpu a o tajích velkých soutěží.
Navštěvovali ji právě i kvůli té vitalitě, kterou si oni sami - ač o tolik dekád mladší - od ní brali. „Cítíme se s ní dobře,“ shodovali se.
Moudrá, srdečná a vtipná pohodářka, atletická čistá duše, to byla paní Dana.
Ano, kouskem své osobnosti žila i v minulém čase.
Knihu, kterou se rozhodla napsat, sepisovala na psacím stroji, načež ji jedna z mladších oštěpařek, která se sama nabídla, přepisovala do počítače.
Mimořádná osobnost, člověk s velkým Č. Železný vzpomíná na Zátopkovou |
Mobilní telefon sice paní Dana vlastnila, ale často ho s sebou ani nenosila s vysvětlením: „Ještě by mi ho někdo ukradl nebo bych ho ztratila.“
Přesto zároveň dokázala až neuvěřitelně komunikovat i s těmi nejmladšími.
Nejvíce se pochopitelně rozzářila, když vyprávěla o svém Ťopkovi a všech bláznivých kouscích, co spolu prováděli.
V Helsinkách vyhrála Dana Zátopková hod oštěpem. Svému muži Emilovi na snímku blahopřeje k vítězství v maratonu.
O tajných schůzkách na olympiádě v Londýně 1948, kde muži a ženy museli bydlet odděleně.
O tom, jak její Emil z olympijského oštěpu vyrobil doma násadu na koště.
Nebo o tom, jak její občasné protesty zarazil plukovník Zátopek větou „Jaká je vaše hodnost?“, ale jinak si stěžoval, že doma vládne matriarchát.
Mám tolik práce, že ani nestíhám zašívat ponožky, říkala Zátopková |
Dokonce i o těžkých časech po roce 1968, kdy manžel coby podporovatel Pražského jara musel pracovat jako dělník, dovedla paní Dana vyprávět s oním zátopkovským nadhledem o životě, v němž se zákonitě střídají časy dobré a horší, ale vy nikdy nesmíte propadat pesimismu.
Neustálý pohyb jí k tomu pomáhal. Do pětaosmdesáti jezdila na kole, skákala přes lavičky, i pak chodila pravidelně na dlouhé, až pětikilometrové procházky.
„Do devadesátky to byla paráda,“ vyprávěla mi a ujišťovala, že kromě pohybu k tomu přispívala i pověstná Moravská ťopkovice: „Dva díly slivovice, k tomu čtyři díly toniku nebo ještě lépe spritu a do toho namačkáte čerstvý citron, třeba i s dužinou. Necháte vše vychladit a je to paráda. A neopijete se tím.“
Pocházela z rodiny s tuhým kořínkem. Maminka jí zemřela v 86 letech, dvě tety v 92 a 96 letech.
Paní Dana tu byla s námi ještě déle. A každý, kdo ji znal, byl za to vděčný.
Teď se ve sportovním nebi po dvaceti letech opět setká se svým Ťopkem.
A budou vymýšlet další bláznivé kousky.
