Předtím ovšem prožívala u televize nervák, s olympijskou vítězkou v hodu oštěpem z Helsinek 1952 a stříbrnou z her v Římě 1960 cloumaly emoce. „Bára se mi zdála málo soustředěná, ne a ne se ve finále chytit,“ povídala po devátém místě své slavné nástupkyně.
„Strašně jsem přitom věřila, že to překoná, protože je bojovnice, silný člověk. U obrazovky jsem na ni volala, že na to má, ale bohužel mě nevyslyšela. Stejně jako předtím Víťa Veselý - tolik jsem si přitom přála, aby se naše bohatá sbírka oštěpařských úspěchů rozrostla. To se ale stane, je to sport. Dobře vím, že oštěp není jednoduchá disciplína,“ vykládá Zátopková.
Podobné chvíle zažila také
Do situace obou českých hvězd se umí vžít, neboť podobné chvíle zažila na vlastní kůži. „Třeba na olympiádě v Melbourne 1956, kdy jsem si den před závodem šla vyzkoušet rozběh a snad desetkrát, nadšená z toho, jak mi to jde, poslala oštěp za hranici padesáti metrů. Bohužel jsem ale vystřílela prach, v závodě jsem padesátku nehodila a zbyly na mě brambory čili čtvrté místo,“ vzpomíná.
Na závěr loňského roku, kdy Špotáková odešla kvůli rodině ze skupiny trenéra Jana Železného, se Zátopková dívá s pochopením.
„Bára dala přednost malému Janečkovi čili rodině, nechtěla trávit dva měsíce v Jižní Africe bez synka. Plně jsem s tím souhlasila. Podívejte, ona si, jak se říkalo v mojí éře, už dávno na svůj oves vydělala - vždyť vozila medaile nepřetržitě od roku 2006 a je dvojnásobnou olympijskou vítězkou. Chápu ale taky Honzu, který chce, aby se jeho svěřenci věnovali oštěpu úplně a beze zbytku. To rovněž respektuji, nemůžu mu nic zazlívat,“ krčí rameny.
Nedělní slova Špotákové o tom, že na olympijský rok hodlá vyhledat trenéra, ovšem přivítala. „Moudrý krok. Oštěpařská technika totiž není jednoduchá, závodník se sám nevidí a do techniky se mohou vloudit chybičky. Nejde jen o člověka, který vás optimisticky naladí, ale sleduje vás a upozorní na detaily. Třeba je nutné zkrátit krok, neotvírat rameno, jak my oštěpaři říkáme, na to se pak mohou nabalit další chyby. Věřím, že Bára odpovídajícího odborníka najde a bude opět házet daleko.“
Při zmínce, že ideální by možná bylo opět spojení Špotáková - Železný, jen zakroutí hlavou. „Honza je vynikající trenér, předtím byl vynikající oštěpař, který má tuhle disciplínu v malíčku. Nerada bych o tom ale spekulovala,“ říká rozhodně.
Jak to bylo doopravdy
Má za sebou týden plný atletiky. „Jsem ráda, že jsem to přežila,“ směje se. V noci se ale nedívala. „Jednak už mi není ani dvacet, a bohužel ani třicet, a taky mám hodně práce.“
Atletická legenda totiž dokončuje knihu o sobě a svém manželovi, někdejším slavném vytrvalci a trojnásobném vítězi z her v Helsinkách 1952, který zemřel před patnácti lety. „Někdejší knížky o nás totiž musely být poplatné době a režimu. Chtěla bych, aby se tahle jmenovala „Dana Zátopková, Emil Zátopek, jak to bylo“. Budou tam i skutečnosti, které dlouhá léta světlo světa spatřit nemohly.“
Třeba o tom, jak Zátopek, který už měl olympijské zlato v běhu na deset kilometrů z Londýna, odmítl jet na olympiádu do Helsinek, když ve výpravě nebude jeho kamarád, talentovaný mílař Stanislav Jungwirth. Ten byl totiž „politicky nespolehlivý“.
„Emil to vydupal, což chtělo kus odvahy. Do Helsinek je s dvoudenním zpožděním poslali s tím, že ho po návratu potrestají za rozvracení reprezentace. Jenže Emil pak jako jediný vytrvalec v historii vyhrál běh na pět a deset kilometrů i maraton a z potrestání nějak sešlo,“ usmívá se Zátopková.
