Svým způsobem neexistuje. Byť mu v Glasgow tleskali za vítězný skok 810 centimetrů, což by stačilo v aktuálních halových tabulkách na solidní sedmé místo na světě, Markus Rehm v nich není.
Jako by atletiku dělal - i nedělal. „Chtěl bych konečně vědět, jak na tom ohledně olympiády jsem. Přijmu obě varianty,“ říká 27letý Němec s přezdívkou Blade Jumper.
Zatímco běžec Oscar Pistorius byl Blade Runner, Rehm skáče do dálky. Místo pravé nohy má protézu, o končetinu přišel jako čtrnáctiletý při úrazu při wakeboardingu (protéza je nyní jeho „odrazovou nohou“).
A skáče velmi dobře, vždyť má osobní rekord 840 centimetrů, o pět více, než za kolik se bralo zlato na olympiádě v Londýně. Rehm by moc chtěl do Ria, jenže místo toho od loňska čeká, čeká... A čeká. „Psal jsem na IAAF, ale asi jsou zaneprázdnění,“ opakuje a víkendový triumf v Glasgowě činí mlčení představitelů atletické federace ještě hlasitějším.
Pistorius si po mnoha expertizách vybojoval právo soupeřit se zdravými - ať už šlo o pevný důkaz či o argumentační triumf, přesvědčil IAAF, že jej protézy nezvýhodňují, proto mohl na olympiádu.
To Rehm se potýká se sportovní presumpcí viny. „Musím dokázat, že výhodu nemám, ale potřebuji přesné informace, jak to mám dokázat. Nemá cenu zadávat výzkum, aby mi pak IAAF řekla, že chtěla vidět něco jiného,“ cítí se Rehm jako v kafkovském kolotoči; navíc odhaduje náklady na podobnou studii na 300 tisíc eur, tedy přes osm milionů korun. „Pro mě je nemožné dát tolik peněz dohromady.“
Sponzory či dárce by sehnat mohl, ale on víc než peníze potřebuje oficiální odpověď. Už rok a půl totiž funguje ve zvláštním sportovním bezčasí. Když předloni vyhrál mistrovství Německa (proti zdravým, pochopitelně), začal se jeho případ řešit - start na ME mu tehdy svaz nepovolil. Loni skákal na národním šampionátu ve své vlastní, separované soutěži. Teď ve Skotsku prvně ovládl soutěž organizovanou IAAF.
Jak přesně píše v komentáři německý Tagesspiegel: „Byť má atletika dost problémů s dopingem a korupcí, není možné, aby sportovce s protézami ‚řešila‘ tak, že je bude ignorovat.“ A připomíná, že byť se Rehm opakovaně vyjádřil, že se nechce své možnosti startovat domáhat soudní cestou, může jej k tomu mlčení nakonec donutit.
To by nebyl právě dobrý vývoj příběhu, jenž zvlášť při aktuální celosvětové „krizi důvěry v atletiku“ může fungovat jako kvalitní PR.
„Náš sport je v absolutním chaosu a potřebuje cokoli pozitivního. Markus je dobrý chlapík. Nechce nikomu sebrat peníze ani medaile, jen se chce zúčastnit,“ říká britský dálkař Chris Tomlinson. „Rád bych jej viděl v Riu. Nemám s tím problém a nechápu, proč bych mít měl.“
Jenže už od Pistoriuse v tom atletika rotuje v bludném kruhu. „Nechápu, v čem je moje výhoda. Kdyby existovala, museli by tak daleko skákat všichni paralympionici, ne?“ štve Rehma, jenž kolegy se srovnatelným postižením na mistrovství světa předčil o více než metr.
Málo platné, skáče proti všem. Proti zdravým, paralympionikům a teď hlavně proti funkcionářům. Přesto doufá, že doskočí do Ria.
