Louže vody ležely v neděli večer na Drake Stadium v Iowě. Ani ty ji nezastavily. Byť měla nejpomalejší start ze všech, ve čtvrté dráze letěla. Když proťala cíl, na výsledkové tabuli svítilo 52,20. Nejrychlejší čtvrtka překážek historie.
Trvalo několik vteřin, než jí došlo, čeho dosáhla. „Byla jsem naprosto v šoku,“ vysvětlovala.
„Historický běh Muhammadové v tak nepříznivých podmínkách ohromil atletický svět. A to jen rok před hrami v Tokiu,“ napsaly australské News. Po Sally Gunnellové se stala druhou ženou, která má zlato z olympiády (v Riu) a zároveň vylepšila světový rekord na této trati. Maximum Julije Pečonkinové vylepšila o čtrnáct setin.
Přitom příprava na šampionát byla všechno, jen ne ideální.
„Před dvěma týdny jsem při běhu nějak záhadně upadla na hlavu a utrpěla otřes mozku. Naštěstí jsem se dala rychle dohromady,“ líčila.
Byť pár dní nemohla vůbec trénovat, na rychlosti neztratila. Už před závodem jí trenér přesvědčoval, že podle tréninkových časů rekord může atakovat. „Ale já mu dlouho nevěřila. Trénink a závod, to jsou dvě různé disciplíny. Až teď jsem mu uvěřila,“ usmála se.
14 setin sebrala Dalilah Muhammadová (52,20) na 400 m překážek z času Julije Pečonkinové. |
Devětadvacetiletá překážkářka je vůbec zajímavou postavou americké atletiky. Narodila se v New Yorku muslimským rodičům. Matka Nadirah pracovala jako specialistka na dětskou výchovu, otec Askia sloužil jako imám v nedaleké mešitě, působil také jako profesor na islámských studiích na Newyorské univerzitě.
„Ale nejsme taková ta stereotypní muslimská rodina,“ říká Muhammadová. „Vždyť na rozdíl od některých svých krajanek nenosím hidžáb. A nepřijdu si jako menší muslimka.“
Odmala ji bavil sport, s atletikou začala na základní škole, kde nejprve vyzkoušela skok do výšky, poté sprint, než nakonec vyhrály překážky. Na těch už před dvanácti lety v Ostravě vyhrála mistrovství světa do 17 let.
Zdálo se, že její cestě vzhůru nic nebrání, jenže pak se vývoj zadrhl. V roce 2012 se nedostala ani do reprezentace, což je pro mnoho amerických atletů konečná.
„Pro mě naštěstí ne. Pokračovala jsem ve sportu, trénovala v Los Angeles a všechno mi platili rodiče,“ popsala. „Ten rok mi hodně pomohl. Uvědomila jsem si, že mi na mou kariéru vydělávají jiní. Strašně moc jsem toužila se zlepšit.“
A tak se zlepšila. O rok později posunula osobní rekord o více než dvě vteřiny, získala stříbro na světovém šampionátu za Zuzanou Hejnovou a také sponzorství s Nike.
Tři roky nato si na krk pověsila zlatou medaili na olympiádě v Riu.
Jen jediné zlato jí chybí.
Na mistrovství světa v Dauhá za dva měsíce ho chce získat.
