Žije v Lausanne desítky let, učí na univerzitě veslování a získal tu přátele. Zajde za jedním z nich. "Zátopek? Proč ne, to je dobrá myšlenka," uvítá návrh tehdejší ředitel Olympijského muzea Jean Francois Pahud. "Ale to víš, musím se na to přeptat Samaranche."
Juan Antonio Samaranch, tehdy už na odchodu z funkce předsedy Mezinárodního olympijského výboru, souhlasí. Pokládal se ostatně za Zátopkova osobního přítele. "Připomeňte ovšem Čechům, že všechny sochy v parku muzea jsou darem národních olympijských výborů."
Líbal neuvažuje dlouho. Proč bych to nenabídl Jiráskovi? Když příště přijede do Prahy, předseda Českého olympijského výboru ho pozve na oběd. Návrhem je nadšen. "Je to obrovská pocta i pro český sport. Vždyť Olympijský park je prominentní místo, jímž prochází statisíce lidí," říká Jirásek.
Klub olympioniků má rozhodnout tvůrci sochy. Vybírá sochaře Jaroslava Brože vyznávajícího realismus s poetickou notou, jehož díla stojí na několika veřejných prostranstvích českých měst. "Když běžel Zátopek, Zátopek, jak se volávalo, to byly jedinečné chvíle, které se zapsaly do srdce," říká sedmašedesátiletý sochař, poctěný objednávkou.
Na modelu pracuje podle starých fotografií. Ze svého ateliéru u Chrudimi přiváží do Prahy sádrový model. Posuzuje jej komise Klubu olympioniků. "Hlavní slovo měla Dana," vzpomíná místopředseda ČOV František Dvořák.
Uznávali hlas Dany Zátopkové, vždyť viděla běhat svého Emila stokrát, tisíckrát. "Je to člověk, který Zátopka nejvíce znal, její slovo bylo pro mne zavazující," uznává sochař Brož. A paní Dana má připomínky. "Pokud si pamatuji, tak mi připadal nějak moc tlustý, hlavně že měl dost silné nohy. Třeba se všelijak šklebil a vršek měl těžkopádný, nohy měl ale pěkné, lehké." Podotkla také, že Emil nemá tak nakloněnou hlavu, jak ji při závodech míval.
Ten Zátopek měl tlustý lejtka, předělává se, letělo zákulisím. Sochař udělal korektury, přivezl další model. "No tohle je Ťopek," řekla paní Dana. "Klub olympioniků přijal model kolektivním rozumem," míní místopředseda Dvořák.
"Těžko bychom si představili nějaké modernistické výboje," říká bývalý sprinter Jiří Kynos. Nemáme před očima Zátopka strádajícího, bojujícího. "Není to Emil s trpitelským výrazem, jaký míval," říká předseda ČOV Jirásek.
Sochař brání svůj pohled. "Nechtěl jsem stvořit utrápeného běžce, viděl jsem Zátopka jako jako bytost, která je srdcem daleko před námi. Proto mu patří i vavřín vítěze." Jemná, téměř neznatelná snítka opravdu zdobí běžcovu hlavu.
Bronzový Zátopek, tak to snad máme vidět, nebojuje s grimasou vůle a utrpení o olympijské vítězství, o další rekord, ale běží, už prost světské bolesti, někam do věčnosti. Ale i tak, zaplatit se musel. Sazka se ujala účtu a její generální ředitel Hušák se ukázal jako věcný byznysmen.
"Pěkně navrhovanou sumu zkrouhnul," je slyšet v kuloárech. Byly odlity dvě identické sochy, jedna pro olympijský park, druhá na prostranství před novou halou v Praze. Vše za 900 000 korun.
A jak to už v pragmatickém světě sportu bývá, všechny debaty o poetizujícím realismu či chybějící expresi jeden olympijský funkcionář rázně uťal: "Hlavně že pod sochou bude Zátopkovo jméno!"
