V pátek dopoledne sledovala, jak její svěřenkyně Nikol Tabačková vůbec nezvládla kvalifikaci. Zařadila se tak k řadě dalších atletů, kterým se mistrovství nepovedlo. „Nevím, čím to je. Teď jsme hodně dole, ale z toho dna se pak můžete odrazit,“ míní 45letá Špotáková, světová rekordmanka a dvojnásobná olympijská šampionka.
Vy jste vždycky uměla na vrcholné akci předvést maximum, což se v Birminghamu českým atletům zatím nedaří. Dá se to naučit, nebo to závodník musí mít v sobě?
Nevím, já jsem měla asi nějaký dar. Hrozně mi pomáhali diváci a málokdy se jich sejde tolik jako na mistrovství Evropy nebo na olympiádě. Nevím, proč se nedaří. Ale žádný sportovec, který dosáhl velkých úspěchů, se neobejde bez velkých proher. Možná všichni, kterým se to tady nepovedlo, směřují k velkým výkonům, jen potřebovali nějakou facku.
Trápení českých oštěpařek: Pokazila jsem to. Měla jsem černo. Strašně slabý výkon |
Napadá vás společná příčina, proč to české výpravě zatím nevychází?
Je těžké to hodnotit. Ale každý, kdo se sem dostal, je výjimečný a obdivuhodný člověk. Mnozí atleti studují, jiní u toho i pracují a atletice obětují hrozně moc za hrozně málo. Měli by mít opravdu jen obdiv, a ne snášet odpornou kritiku. Přijde mi, že si to nezaslouží, já za všemi stojím. I jako místopředsedkyně svazu tady všechny atlety vnímám a nemyslím si, že by to kdokoliv z nich nějak podcenil.
Vaše svěřenkyně Nikol Tabačková si posteskla, že kvalifikaci nezvládla hlavou. Jak jste se s tím v průběhu závodu snažily pracovat?
Pro nás obě to byla premiéra. Bylo to těžké, protože se na nás trochu sázelo, že by to mohlo být dobré, protože ona opravdu vypadá dobře. A v rozcvičování házela daleko. Cítila velkou zodpovědnost, že i vůči mně, když jsem tady první rok, tak by bylo fajn, kdyby se to povedlo.
Oštěpařka Nikol Tabačková se radí se svou trenérkou Barborou Špotákovou na mistrovství Evropy v Birminghamu.
Jenže hodila jen 52,41 metru a byla až na 27. místě.
Přišlo mi, že po prvním pokusu se skoro třásla. Nejhorší je, když vám to jde v rozcvičování, ona totiž házela hrozně daleko a úplně krásné hody. To je vždycky ošemetné, já jsem to nikdy neměla ráda.
A co s tím dělat?
Musíme jet dál a zažít spolu nějaký další velký závod. Je to vůči ní i dalším sportovcům dost kruté. Nikdo z nich určitě vypadnout nechtěl, všichni jsou z toho dost nešťastní.
Očekávala jste před šampionátem, že by mohla mít Nikol problém právě s nervozitou?
To je jediné, na co jsem ani nepomyslela, protože jsem si říkala, že už těch velkých závodů zažila víc. Ale asi nikdy na tom ještě nebyla tak dobře a v takových případech býváte nervóznější. Zároveň teprve poznávám, co na ni platí. Určitě je k čemu se vracet, probrat to, něco si z toho vzít. Není všem dnům konec.
Rekord Kratochvílové odolal, české oštěpařky vypadly na ME už v kvalifikaci |
Zažila jste někdy v kariéře závod, kdy jste se podobně trápila?
Určitě. Hlavně ve vyšším věku byl člověk nervóznější. Zaprvé věděl, že už to nelítá tak daleko a že se bude muset stát malý zázrak, aby se něco povedlo. A po dětech jsem byla hodně nervózní. Myslím, že i v Tokiu na olympiádě. Hlavně v kvalifikaci je těžké z toho vylézt. Máte jenom tři hody, první nedáte, druhý taky ne a už je to obrovský stres. Vypadávají i větší kalibry, není to nic neobvyklého.
Jak vnímáte svůj návrat na vrcholnou akci?
Je hrozně zvláštní, že už nezávodím. Ale jsem ráda, že tady jsem, je to důležitá trenérská zkušenost. Nikol má určitě nějaké roky ještě před sebou, a pokud spolu budeme trénovat dál, tak si myslím, že je důležité, že jsme tady byly. I že se to podělalo.
Baví vás trénování? Nejdřív jste pracovala s mladšími atlety, teď dohlížíte na reprezentantku.
Je to docela náročné. Musím uznat, že jsem si vždycky myslela, že trenéři to mají daleko jednodušší. Člověk byl vždycky sebestředný, ale to by atlet měl být. A trenéři to mají těžké.
Na ME neuspěla ani jedna ze tří Češek (zleva) Nikol Tabačková, Petra Sičaková a Nikola Ogrodníková
Co vás nejvíc překvapilo?
Že to není práce od do. Píšete plány v noci, pořád přemýšlíte, co by se mělo udělat... V tom mám možná ještě rezervy, protože nejsem úplně plánovací typ. Jsem trošku impulzivní člověk a plánovat soustředění půl roku dopředu je pro mě náročné.
Říkala jste, že je zvláštní, že už nezávodíte. Svrbí vás tedy ruka, že byste si ještě hodila?
Ano, pořád mám pocit, že se mám protahovat a že si mám hlídat rovinky. Ale zas je to asi dobrý signál, že jsem to ještě úplně nevzdala.
Věříte Jakubu Vadlejchovi, že v sobotním finále získá medaili?
Vždycky musí člověk věřit, to je základ. Musí vydržet zdravý a musí to být jeho den. V oštěpu rozhodují maličkosti, a buď všechno sepne, nebo ne. V kvalifikaci se mi až tak nelíbil, ale věřím, že ve finále by to mohlo být lepší.
