„Amerika přináší výhody hlavně pro člověka, který se nechce věnovat profesionálnímu sportu na sto procent a chce zároveň dělat i dobrou školu,“ popisuje stříbrná závodnice z ME do 23 let v Tallinnu 2021 a účastnice olympijských her v Tokiu v rozhovoru pro iDNES.cz.
„Je těžké srovnávat všechny americké školy, protože každá funguje jinak. Některá víc upřednostňuje sport, u nás se dbá i na edukační část a architektura je na úrovni světových univerzit. Proto jsem chtěla jít do Ameriky: můžu tady skloubit atletiku se vzděláním a nebát se, že jedno z toho půjde do prčic.“
Jak konkrétně se projevuje, že je sport se školou propojený?
Máme tu lidi právě na to, aby komunikovali mezi sportovní a edukační částí. Co jsem slýchala od kamarádů v Česku, tak říkali, že občas mají těžkosti s uvolněním na soustředění nebo závody, protože se musejí rozhodnout, jestli pojedou, nebo třeba budou opakovat předmět. Školy nemají systém, aby komunikovaly s atletickým svazem, že by závodníky uvolnily například na mistrovství Evropy.
Co dalšího vám studium v zámoří přináší?
Je fajn, že se naučím jazyk. Taky jsem vyzkoušela nové prostředí, které mi otevřelo oči, co všechno můžu dělat. Zůstat v Česku by pro mě bylo pohodlné, možná bych byla víc líná. Zdejší lidi mě motivují, atletika je tady víc týmový sport, což mi po nějaké době sedlo.
Jaké má vaše univerzita zázemí?
Starají se o nás hodně dobře. Když je někdo zraněný, může se obrátit na tým doktorů, pak máme halu s dvousetmetrovým oválem, hned u ní je posilovna jen pro sportovce a venkovní dráha má normálně 400 metrů. Naproti ní jsou hřiště pro fotbal, americký fotbal a další různé sporty. Máme i vlastní jídelnu jen pro sportovce, což je fajn. Nemusíme ztrácet čas a utrácet peníze, protože zvládat sport i školu zároveň je náročné.
Američani? Nejdřív kámoši, pak vás sotva znají, poznala atletická naděje Malíková |
Narážíte naopak na nějaké nevýhody?
Když se chcete kvalifikovat na vrcholné akce, musíte podle systému, který Světová atletika zavedla před pár lety, sbírat body. A různé kategorie mítinků jsou jinak hodnocené. Já jsem tady vyhrála závod ACC, což je jedna z konferencí v rámci NCAA a podle mě má vyšší úroveň než mistrovství Česka, ale dostala jsem za něj jen 15 bodů, zatímco za republiku je sto. Abyste se dostali na reprezentační akce, musíte podávat neskutečné výkony. Extra body se tady nesbírají.
A neměla byste jakožto nadějná česká atletka lepší přístup doma?
To zase záleží na každé škole. Nechtěla jsem jít na ty top sprinterské, kde jsem věděla, že holky běhají pod 50 vteřin. Byla bych tam jen jednou z členek štafety, přednost by měly jiné. Vybrala jsem si školu, která je sportovně taky dobrá a má skvělé i vzdělávání. A v týmu si mě váží.
Jak se to projevuje?
Cítila jsem, že kvůli potížím s achilovkami třeba budu potřebovat pauzu, a zatímco na těch nejlepších univerzitách dostanete jen jednu dvě šance, tady se o mě postarali. Věděli, že běhám dobře a že jiné tak rychlé holky nemají. Kdyby v Česku bylo pět závodnic s časy pod 50 vteřin, tak se taky nebudou soustředit na tu, která běhá za 51.
A co říkáte na názory, které se objevují, že čeští sportovci se v Americe zhoršují, případně úplně skončí, protože radši studují a pak jdou pracovat?
Neříkám, že někteří lidé atletiku po univerzitě neopustí. Přijde mi celkem normální, že kolem 23 let přemýšlíte jinak než v 15. Je třeba zvážit, jestli máte kromě atletiky taky jinou vizi, což se děje v Česku i tady. Když už, tak v Americe možná skončíme trochu později, protože podepisujeme smlouvu nejčastěji na čtyři roky, že budeme sportovat. A v tomto období zároveň reprezentujeme. V Česku kamarádi většinou končili v prváku nebo ve druháku výšky, což je dřív.
Jsem v pořádku? Zázrak! Malíková přestála nejhorší bolest v životě a je zpět |
Takže jste s rozhodnutím odejít do Ameriky spokojená?
Určitě. Bylo pro mě osvobozující poznat jiné prostředí a neslyšet to, co se děje v Česku. Mám větší klid, abych dělala to, na co se chci soustředit. A pokud chci na škole zůstat, sportu se musím věnovat, což mě motivuje. Kdybych s problémy, jaké mám už delší dobu s achilovkami, bojovala v Česku, možná bych dala přednost architektuře, kterou bych studovala. Viděla bych, že to je strašně demotivující, člověk je odkopnutý, že atletiku nemá dělat.
Momentálně o odchodu do USA uvažuje další čtvrtkařka Lurdes Gloria Manuel. Ptají se vás ostatní sportovci na vaše zkušenosti?
Ano. Snažím se jim pomoct v rámci agentury Sportegy Futures, dát jim perspektivu. Nemaluju jim růžově, že je tady všechno perfektní. Každá škola má něco do sebe. To je jako vybírat vztah: Pepa nebude sedět Aničce, ale bude jí vyhovovat někdo jiný.
Mohou se čeští sportovci dostat i na nejznámější univerzity?
Samozřejmě. Dva nebo tři kluky máme na Harvardu, jeden dodělal Princeton, další tam je… Na těch edukačně nejlepších máme jen z českých atletů snad deset lidí, což je neskutečné. A máme lidi i na dobrých sportovních adresách, v tomto směru se k elitním školám řadí taky Virginia Tech.
Co je pro výběr vyhovující univerzity nejdůležitější?
Pořádný průzkum, protože můžete skončit někde, kde se vám nebude líbit. Třeba v Praze jsou tři trenéři na sprint, takže vybírání je poměrně jednoduché, ale v Americe máte škol strašně moc. Musíte zvolit konferenci, jestli je pro vás důležitý i obor, jací jsou tam trenéři, jak se o vás budou starat, jestli je upřednostňovaný sport, nebo studium… A kdyby mi neseděla Virginia Tech, můžu jednou za bakaláře přestoupit jinam, takže ta špatná škola nemusí být definitivní.
Letos jste se zúčastnila mistrovství Evropy v Římě, jaké máte plány do roku 2025?
Zatím to nechávám plynout. Chtěla bych závodit určitě i v Česku, cílím na venkovní sezonu. A uvidíme, jak to půjde. Taky záleží, jestli se dostanu na inženýra a budu pokračovat ve studiu, nebo dostanu nějakou pracovní nabídku.
Barbora Malíková vbíhá do závěrečného úseku štafety na 4x400 metrů.
A jak vám studium jde?
Je náročné, ale naučila jsem se toho opravdu hodně. Příští rok máme finální projekt, který se tu dělá místo bakalářky. Někdo chce designovat nábytek, tak bude dělat sadu židlí nebo stůl, pokud se soustředíte na elektroniku, navrhnete třeba hodinky. Já už nějaký nápad mám, řešila jsem ho se dvěma profesory a tvářili se poměrně dobře, ale zatím si to nechám pro sebe.
Zanedlouho jsou v Americe prezidentské volby. Řeší se na univerzitě?
Ano, hodně, mezi studenty i profesory. Někteří říkají, že se bojí, že den po nich možná nebudeme mít hodinu… Uvidíme, každopádně je to velké téma. Ať vyhraje jedna, nebo druhá strana, tak bude hodně lidí zklamaných.
