I proto v Bělehradě zářila a radost jí nemohlo zkazit ani to, že na osmistovce skončila již po rozběhu. „Bylo to super. Chodím do práce, mám syna, takže atletika je můj koníček. A tohle byl jeho vrchol,“ líčila Hálová. „I když tu bylo málo diváků, je to mistrovství Evropy. Dala jsem do toho všechno. Bohužel to nevyšlo takticky.“
Nehledě na výsledek se svým příběhem vymyká. Už tím, jak se vlastně k atletice dostala.
Jak tedy?
Poznala jsem svého současného manžela, který je atletický trenér. Nebavilo mě na něj pořád čekat na stadionu, když tam měl tréninky. Tak jsem se k nim přidala.
Do té doby jste byla atletikou nedotčená?
Do devatenácti let jsem plavala. Pak jsem měla přestávku na vysokou školu. Když jsem v pětadvaceti začala s atletikou, přišla pak zase mateřská pauza. Moc let za sebou nemám. Tělo není opotřebované.
Napadlo by vás, že se dostanete až na halové mistrovství Evropy?
Vidíte, že to jde. (úsměv) Je to náročné, chce to spoustu odříkání, člověk si musí stanovit priority. Mám rodinu, práci, běhání - a na všechno ostatní už čas nevychází. Syn to naštěstí chápe. Někdy ho trošičku zanedbávám, ale fandí mi a podporuje mě. Snad mi to nikdy nevyčte.
Nechtěla jste rodině dopřát za odměnu výlet do Bělehradu?
Bylo by to náročnější, navíc jsem sem jela dost narychlo. I pro mě bylo náročné si zařídit vše potřebné. Takže se doma v klidu dívali na televizi a fandili.
Učíte ve Zlíně na základní škole. Jaký tam měla vaše cesta ohlas?
Výborný. Podporovali mě, uvolnili mě; všichni kolegové mi přáli. Dostala jsem spoustu povzbuzujících zpráv. Dali mi neplacené volno - ale to je poslední.
A co vaši žáci?
Viselo to na nástěnce. Takže ti, co ji čtou, už to viděli... Stálo na ní: Blahopřejeme k mistrovství Evropy. Jedna kolegyňka mi psala, že dokonce supluje moji třídu, tak jim závod pustí během vyučování.
Škola nese symbolicky jméno Emila Zátopka. Učíte na ní atletické naděje?
Máme školu plnou talentovaných dětí. Až se přestanu vrcholově věnovat atletice, budu se hlavně věnovat synovi a jeho sportování.
Kdy konec plánujete?
Nejdřív jsem tvrdila, že teď mám vrchol za sebou, že bych toho mohla nechat. Ale manžel mi řekl: Tak na to zapomeň. Ještě to chvilku potrvá. Pořád ještě mám nějaké rezervy.
Že by jejich překonání stačilo i na letní mistrovství světa v Londýně?
To je daleko. A hodně troufalé. (úsměv)
