Jedno zlato, jedno stříbro, jeden bronz. Taková bilance z Londýna bývalého výtečného desetibojaře Dvořáka hřeje.
„Dobré. Výborné. Jsem nadšen,“ líčil. „Samozřejmě jsou i černé puntíky, ale ty se zmiňovat nemusí. Takže sláva vítězům!“
Obzvláštní nadšení v něm vzbuzovalo to, když v neděli na závěr přihlížel předávání medailí hned dvěma českým oštěpařům: Jakubu Vadlejchovi a Petru Frydrychovi. Třetí „placku“ zařídila zlatá Barbora Špotáková, všechny české cenné kovy tedy dodala jediná disciplína.
Je to dobře?
Nemyslím, že by to mělo být špatně. Je to samozřejmě motivace pro závodníky v jiných disciplínách, a ve dvou případech k tomu nebylo úplně daleko (Staněk a Hejnová skončili čtvrtí). A u některých to může vyvolat určité oklepání se. Aby si řekli: Proč bych medaili nemohl mít příště já?
Neboť zrovna Vadlejch a Frydrych čekali tak dlouho?
Věřím, že příklad Péti Frydrycha potáhne. Protože se od roku 2010 trápil – a prd ho. Vytrvat, vydržet. Což teď moc lidí neumí, oni jsou dneska všichni hrozně nedočkaví. Být trpělivý, to je základ.
Bodově se Češi od Pekingu 2015 výrazně zlepšili. Lze říci, proč?
Nemyslím si, že se to dá jednoduše popsat. Devízou je, že se šampionát konal v Evropě. Je to pořád plus oproti Asii, člověk se tam nemusí štrachat dlouho před závodem, nemusí řešit aklimatizaci. Myslím, že našim atletům je bližší, když závodí za humny. A taky byli zdravější, přijde mi.
Čeští medailisté: vlevo oštěpaři Vadlejch a Frydrych, vpravo Špotáková s trenérem Černým.
Čekalo se, že šampionát může být loučením veleúspěšného dua Barbora Špotáková, Zuzana Hejnová. Ale kdo ví, že?
S tím se v podstatě kalkuluje už delší dobu – a pořád jsou tady. V momentu, kdy je to baví a naplňuje, jim přece nikdo určitě nebude říkat, že by to už měli už poslat na mladší. I já jsem si vyslechl, že jsme to spoustě mladších vícebojařů pokazili, že neměli motivaci, že jsme tam trčeli strašně dlouho. Ale tady to snad nehrozí. Až se rozhodnou, tak se rozhodnou.
Nabízejí se jejich nástupci a nástupkyně?
Uvidíme, co s obrodou. Byli tady i výrazně mladší závodníci, dvě juniorského věku a jedna se vůbec neztratila. Takže věřím, že i ta (výškařka Michaela Hrubá) bude příkladem svým vrstevníkům a těm, kteří do tohoto věku teprve dorostou.
Ještě k Hejnové: hodlá zůstat u Dany Jandové, ale ta je zároveň reprezentační trenérkou mládeže. Jak to budete řešit?
Řešit se to asi bude muset. Nemyslím si, že je problém, aby Dana trénovala Zuzanu. Ale určitě ne jako svazová trenérka mládeže.
Londýn? Já jsem byl nadšenýPozitivní duch londýnského šampionátu zasáhl i Tomáše Dvořáka. „Čest tehdejšímu vedení IAAF, že rozhodlo, že mistrovství bude v Londýně. Aniž by tušili, co přijde. Tohle se povedlo,“ říká. „Nemyslím si, že jsem sám, kdo byl na tomto stadionu nadšený.“ A zhodnotil nečeské výkony: „Šampionát to byl ne zvláštní, ale prostě jiný. Nehrála se ruská hymna, tolik se nehrála jamajská – a o to víc americká. Spousta mladých závodníků vystrčila ne růžky, ale rohy; překvapení bylo více. Mně se tady líbilo.“ |
Jaká je tedy cesta?
Aby se vzdala svazové funkce. Jestli to takhle chtějí vést dál, tak Zuzana asi nebude chtít celou trénovat v Česku s malými dětmi. Je to věc k diskuzi. Já jsem se s nimi o tom ještě nebavil, jen jsem to četl v novinách. Měl bych obavu z toho, co by to způsobilo v hnutí jako takovém, protože se udělal nějaký krok, který má naši mládežnickou atletiku povznést.
A toto by nevyslalo ten správný signál?
Dana je sice nesmírně pracovitá, žije tím 24 hodin denně a teď to zvládla, ale asi taky není správné, aby Zuzka jela někam sama na měsíc. To asi taky není řešení. Trenér by tam měl být.
Co s tím jako šéftrenér můžete dělat?
Můžu poradit panu řediteli. A moje rada bude znít, že trenéři mládeže by měli trénovat mládež – a trenéři vrcholových sportovců-reprezentantů by měli trénovat reprezentanty.
A kdyby měla mít Hejnová trenéry dva?
Nebylo by to poprvé a asi ani ne naposledy. Ale nerad bych se do toho teď ponořil. Až si o tom popovídáme, zjistíme, jakou mají představu, a řekneme jim, jakou naopak máme my. Pak se určitě dočkáte odpovědi.
