Není lehkým údělem kráčet ve zlatých a rekordních šlépějích Roberta Změlíka, Tomáše Dvořáka či Romana Šebrleho. Bojovník se šlechtickými předky dokázal, že v Evropě to zvládne - loni slavil venkovní stříbro, letos halový bronz.
Svět je ale zatím někde jinde. „Je to boj,“ nezastíral Adam Sebastian Helcelet, když červánky nad Olympijským stadionem definitivně ustoupily tmě. „Není frajeřina bojovat, když se daří, ale když se nedaří. Mně se dneska nedařilo. Tři disciplíny byly strašné, to se mi vůbec nepovedlo.“
Dle hesla „sebekritika, první krok k nápravě“ už večerní program absolvoval lépe. „Z výšky mám radost,“ hodnotí 202 centimetrů, v závěrečné čtyřstovce zaostal o setinu za letošním výkonem z Götzisu, kde si vylepšil osobní rekord: „Se dvěma disciplínami jsem spokojený, ale předtím jsem ztratil strašně moc bodů.“
Stovka v protivětru, naštvání v dálce, v kouli 14,57. Jak nepodlehnout panice?
“To je strašně těžké,“ uznává. „Hodně kluků, co to pokazilo, už dávno skončilo. Ale desetiboj je deset disciplín, ne pět. Počítám s tím, že v sobotu bude nový den. Budu jako vyměněný a doženu ztrátu. Tyhle povětrnostní podmínky a počasí mi připomínají Amsterdam,“ zavzpomíná na loňský životní úspěch. Na mistrovství Evropy se po úvodní pětici disciplín z rozpaků odrazil až k medaili a hrdě líčil: „První den závodí atleti, až ten druhý desetibojaři.“
Tohle motto hodlá oživit i v Londýně. „Těším se na všechno kromě patnáctky,“ má už dopředu jasné, že závěrečný běh bude bolet.
Nyní by aspoň muka měl zmírnit výrazný bonus. Jakmile totiž dojde na podporu z tribun, Helcelet se rozzáří. I průběžnému 20. místu navzdory.
„Nejlepší publikum, co jsem zažil,“ neváhá. „Britové jsou opravdu atleticky vzdělaní. V Číně lidi neuměli tleskat; ani nevěděli, jak to dělat. V Riu zase byli úplně mimo, pořvávali na nás, místo aby kvalitně fandili. Ale Britové, ty jo, ti vědí, co desetiboj je za dřinu. Vyjdeme na disciplínu a oni tleskají a skoro vstávají. Je úžasné, že vědí, že to je královská disciplína.“
Už kvůli tomu hodlá závod dokončit. „Přesně tak,“ kývne. „Když jsem běžel čtvrtku vedle místního kluka, bylo to něco neskutečného.“
Třeba podobné slovo v sobotu použije i na své výkony z druhého dne.
