„Zpočátku jsem proto dost trpěla,“ vypráví. „Ale teď už jsem hodně najela na rýži, kterou jsem předtím nikdy neměla ráda.“
Za vše mohou dvě slova. Potravinová intolerance.
V únoru si na ni nechala udělat vyšetření, které určilo, které trávicí enzymy její tělo postrádá a kterou část potravy obtížně zpracovává. Později na stejné vyšetření přivedla i svého přítele, vícebojaře Adama Sebastiana Helceleta.
„Máme výhodu, že nám intoleranci zjistili podobnou, takže teď si spolu dáváme podobná jídla,“ říká on. „Vynecháváme také lepek. A ani už nemám tolik chuť na sladké jako dřív,“ dodává ona.
Adam Sebastian Helcelet
Sečteno a podtrženo: „Cítím se díky tomu líp. Hlavně už nejsem tolik nafouklá, což bývá u ženských hodně velký problém.“
„U chlapů ne,“ směje se Helcelet.
Oba ve svém atletickém životě řešili problémy se zánětlivými onemocněními. A jak vysvětluje Jan Vojáček, hlavní lékař kliniky Endala, vše je propojené se vším: „Tělo funguje komplexně, není možné k němu přistupovat pouze tak, že se budeme lokálně snažit zbavit se zánětu, když je celkové nastavení vašeho organismu prozánětlivé. A strava je jedním z důležitých faktorů, které je ovlivňují.“
Vojáček (mimochodem bývalý ligový brankář fotbalistů Olomouce) varuje, že krátkodobý zánět se pak může rozvinout v problém, který vás připraví o celou sezonu. „Ti sportovci se tělem živí, a pokud ho chtějí používat jako ferrari, tak by se k němu podle toho měli chovat. Do ferrari těžko budete lít olej, který lijete do škodovky.“
Rosolová svoji stravu v minulosti neřešila. „Nikdy jsem se moc nehlídala,“ uznává. Zato nyní má doma mentora i v Helceletovi, který Vojáčkovu výkladu přikyvuje a říká: „To vše je logické. Když zatížíme naše tělo jídlem, které mu vadí, tak mu ubližujeme.“
Petr Svoboda
Vyšetřením na potravinovou intoleranci prošel rovněž překážkář Petr Svoboda. „Ale mně toho nezakazují tolik jako Adamovi a Denče.“ I v jeho případě jsou nicméně problémem brambory. „Proto teď ujíždím na těstovinách.“
Jinak to však Svoboda s kontrolou stravy nepřehání. „Těžko se vzdám svíčkové a rajské, protože když přijedu domů, tak tam prostě na výběr nemám. Řeknu mámě: Tohle nemůžu jíst. A ona mi odpoví: Tak si jez, co chceš.“
Když ho Rosolová poslouchá, přiznává: „Já taky nejsem do stravy úplný blázen. Dopřávám si vždy jeden den v týdnu, kdy si přece jen nějakou tu neřest dovolím. A těším se, až skončí sezona, že si uspořádám týden, kdy budu jíst všechno.“
Na čem si potom pochutná? „Třeba na té svíčkové. S pěti knedlíkama. Ale neumím ji udělat.“ Svoboda se usměje: „Hele, já ji umím. A tu rajskou taky.“
