„S hlubokým zármutkem oznamujeme, že nás navždy opustila legenda,“ napsala. „Pane Davisi, odpočívejte v pokoji.“
Tehdy v Římě se postaral o pozdvižení. Předtím se na čtvrtce účastnil jen devíti mezinárodních závodů. Jeho papírově největší sok Carl „Charly“ Kaufmann z Německa? Ten dva roky na této distanci neprohrál.
Davis ho ale zaskočil. Do poslední stovky vbíhal jako první. „Kaufmann nestačí! Běž!“ rozkřičel se v záznamu americký komentátor.
Němec v závěru sice manko stahoval a před cílovou páskou se vyklonil dopředu a hlavou se jí dotkl jako první. Jenže v pravidlech stojí, že až trup rozhoduje o pořadí. A Davis slavil.
Ve finiši se ještě ohlédl po Kaufmannovi, z čehož vznikla slavná fotografie. „Hned jsem věděl, že jsem vyhrál. Jediní, kdo to nevěděli, byli ti nahoře,“ vzpomínal kdysi Američan na sáhodlouhou debatu rozhodčích.
Američan Otis Davis a Němec Carl Kaufmann ve finále čtyřstovky na olympijských hrách v Římě 1960.
Až po několika minutách mu dali zapravdu. Kromě olympijského triumfu se vedle jeho jména objevila i písmena WR, světový rekord. Jako první muž o desetinu sekundy stlačil čas na čtyřstovce pod 45 sekund.
Zprvu byl nechtěný
V Římě kromě čtyřstovky triumfoval i s americkou štafetou na 4x400 metrů. „Když jsem stoupal na stupně, vzpomínal jsem na své dětství v Alabamě a jak by na mě babička, která se o mě starala, byla pyšná,“ vykládal o mnoho let později.
Ne, jako klučina to neměl vůbec jednoduché.
Narodil v roce 1932 na jihu Ameriky ve městě Tuscaloosa. Tou dobou byla v této části země ještě zakořeněná rasová segregace. Líčil, jak na ulicích slýchal posměšky. Dokonce kvůli tmavé barvě pleti nemohl navštěvovat školu, kterou měl jen pár bloků od domova, ale musel chodit přes celé město do jiné, jež byla pro afroameričany.
„Byli jsme hodně nábožensky založená rodina, což mi dodalo sílu, naději a vytrvalost,“ vzpomínal v autobiografii.
We are heartbroken to learn of the passing of Otis Davis, our first Olympic gold medalist.
He was a two-time Olympic champion (400, 4x400) at the 1960 Games in Rome and is one of the icons featured on the tower at Hayward Field.
🥇 https://t.co/i5kghFcp5I
You will be missed,… https://t.co/Rsz47GvMlI https://t.co/BkYRf27w1t
Oporou se mu stal i sport. Hrál americký fotbal, baseball a především basketbal, v němž vynikal. „V rozhlase jsem často poslouchal přenosy a představoval si, že jsem jeden z hrdinů, kterého všichni oslavují,“ snil.
Na to si ale musel počkat.
Po střední škole se totiž přihlásil k americkému letectvu a zúčastnil se Korejské války. Ani v armádě se lásky k basketu nevzdal a když mu skončila čtyřletá služba, získal stipendium na University of Oregon. A právě tam – až v šestadvaceti letech – objevil i talent pro atletiku.
„Po jednom z basketbalových tréninků jsme se jen tak poflakovali. S kamarádem jsme se šli podívat k atletické dráze. Sledovali jsme ty kluky a já říkám: Tak ty bych porazil,“ vzpomínal.
Nikdy v životě předtím na dráze pořádně neběhal, přesto se skutečně odhodlal, seběhl z tribuny dolů a obrátil se na jednoho z trenérů. Že šlo o Billa Bowermana, slavného kouče a pozdějšího spoluzakladatele firmy Nike? Ne to, netušil.
Cože, on běží bos? Není podvodník? Triumf i tragédie císařského gardisty |
„Byla to souhra náhod. Bowerman mě kvůli mému výskoku z basketu vyzkoušel nejdřív ve výšce a pak v dálce,“ vykládal Davis. „A nakonec ve mně objevil nadání na sprinty.“
První, kdo obul boty Nike?
Vzpomínal, že se ani neuměl postavit do startovních bloků a jeho taktika prý byla pouze taková, že vypálil co nejrychleji a doufal, že mu nedojdou síly. Talent měl ale tak mimořádný, že navzdory vysokému věku i nulovým zkušenostem rychle soupeře porážel.
Bowerman si ho hýčkal. Davis tvrdil, že to byl právě on, pro koho kouč vyrobil první pár bot Nike.
Na čtyřstovce se stal americkým univerzitním šampionem a v osmadvaceti uspěl i v americké olympijské kvalifikaci. Už jen letenka do Říma pro něj byla šok.
43,03 sekundytakový je současný rekord na 400 metrů Jihoafričana van Niekerka z roku 2016 |
„Kluci z reprezentace mi říkali Pops,“ vykládal. „Stále jsem si v blocích nebyl úplně jistý a pořád se učil strategii. Ani moc soupeřů jsem neznal. Že Kaufmann dva roky neprohrál jsem nevěděl, nikdo mi to neřekl. Což bylo možná dobře.“
I přesto v Římě vládl. Zaskočil celý svět.
„Tajně jsem snil, že bych mohl mít medaili. Ale že budu mít dvě zlata? Tomu jsem ani já nevěřil. V té době to všem připadalo neuvěřitelné, vždyť jsem pořádně běhal teprve dva roky,“ rozplýval se.
Jak rychle vylétl, tak ovšem i vyhasl. Po Římě si už žádný větší úspěch nepřipsal a poté, co zkusil rozjet kariéru hráče amerického fotbalu, se stal učitelem a trenérem. Při hrách v Atlantě 1996 nesl olympijskou pochodeň a jeho tvář zdobí stadion Hayward Field v Oregonu, kde trénují místní atleti.
„Snažil jsem se dětem předat, že, ať už jsou jakékoliv, mohou dosáhnout velkých věcí. Ať se nevzdávají a vytrvají,“ říkal.
Takový byl i on.
„Olympijský vítěz. Skvělý člověk. Mentor,“ loučila se s ním univerzita z Oregonu.
