„Úžasné,“ usmíval se třiadvacetiletý Švéd narozený ve Spojených státech. „Asi jsem si nemohl přát lepší způsob, jak zakončit sezonu.“
To tedy nemohl. Opět šlo o závod, v němž bojoval takřka jen sám se sebou.
Soupeři? Nejlepší z nich – Filipínec Ernest Obiena – zdárně zdolal jen 582 centimetrů. Duplantis se na této laťce skoro ani nezapotil, a když s přehledem přeskočil i 602 centimetrů, mohl se radovat z jasného vítězství.
Duplantis v adrenalinovém rauši. Kolik může stát Tretru nejdražší atlet světa? |
Jemu to ale ještě samozřejmě nestačilo.
Medaile a další vavříny jsou jistě super. On ale závody zpravidla vyhrává takovým rozdílem, že hranicí úspěchu a neúspěchu je pro něj hlavně hodnota jeho nejlepšího pokusu.
Když nepokoří alespoň šest metrů, tedy hranici, kterou jiní považují za ukázku extratřídy? Ne, nemůže být spokojen.
Švédský tyčkař Armand Duplantis oslavuje v Eugene se soupeři svůj světový rekord 623 centimetrů.
V Eugene ale nic takové neplatilo. Po třiasedmdesáté se dostal přes výšku začínající číslicí šest.
Ba co víc, už posedmé překonal světový rekord.
Laťka se sice trochu zakymácela, na zem však nespadla. „Vážně parádní pocit,“ usmíval se. „Už je to pořádná výška. Doufám ale, že budu ještě pokračovat. Že ještě skočím výš.“
Kam až?
To je otázka.
Už když Duplantis loni v hale v Bělehradě pokořil hranici šesti metrů a dvaceti centimetrů, mnozí hovořili, že už atakuje schopnosti lidského těla. Což ale později vyvrátil, už k ní přidal další tři centimetry.
Juška byl čtvrtý ve finále Diamantové ligy, Tsegayová a Duplantis mají světové rekordy |
„Těžko říci, kde tedy limity jsou,“ zamýšlí se olympijský vítěz z Tokia či dvojnásobný venkovní mistr světa. „Záleží na mnoha proměnných. I na technologiích. Třeba tyče prošly za posledních třicet let velkým vývojem. Ale jsem dost možná jedním z nejvhodnějších kluků, kteří by limit mohli zjistit.“
Duplantis má k překonávání světových rekordů skvělé předpoklady. Samozřejmě disponuje nesmírným talentem, který podědil po americkém otci Gregovi, jenž rovněž skákal, a švédské matce Heleně, někdejší sedmibojařce.
Při tréninku odvádí maximum. Zdobí ho skvělé fyzické dispozice.
Je rychlý, mrštný, ale zároveň i dokonale technický. Jak jednoduše skoky v jeho podání vypadají. Ta ladnost.
„Těžko se to popisuje. Ale moje nejlepší pokusy byly vždycky takové, při nichž jsem se vůbec nenadřel,“ povídá. „Zkrátka šlo o jeden plynulý pohyb, při kterém jsem nikde zbytečně neztratil energii.“
K těmto faktorům musíte přičíst i silnou hlavu. „Má obrovskou touhu vítězit a být nejlepší,“ líčil Scott Simpson, kouč bronzové tyčkařky z Tokia Holly Bradshawové a muž, který ho vídá na trénincích, pro magazín Athletics Weekly.
Duplantis je světovou hvězdou, když vstoupí na stadion, prakticky každý od něj očekává obrovskou show.
Tlak na něj musí být pořádný, on ale neustále vypadá, jako kdyby si z něj nic nedělal. Zamává divákům, usměje se, ochotně se vyfotí a na tiskových konferencích se pak dlouze rozpovídá.
Armand Duplantis znovu potvrdil, že se mu žádný tyčkař na světě nevyrovná. Ovládl mistrovství světa v Budapešti.
Pořád tak trochu připomíná klučinu, který doma skákal s koštětem přes gauč, a na rozdíl od svých vrstevníků si poručil, že místo basketbalového koše chce mít na dvorku laťku a doskočiště. Až se sousedé báli, aby nedolétl k nim na pozemek.
„V mnoha ohledech jsem vlastně pořád stejný,“ zamyslel se po posledním světovém maximu. „Skákání prostě pořád miluju. Neustále se snažím dostat výš a výš.“
A jde mu to skvěle.
