„Co na tom, že jsem neskončila první nebo druhá.“
Běžela zahalena do hidžábu a v dlouhých kalhotách, jak jí ukládá její náboženství. Nominační limit plnit nemusela, od Mezinárodní atletické federace IAAF obdržela volnou kartu. „Chtěla jsem ukázat světu, že i afghánské ženy mají dnes svoji čest a práva,“ říkala.
Před šampionátem jí IAAF uhradila i třítýdenní tréninkový pobyt v Německu. V jeho závěru zvládla stovku dokonce pod 16 vteřin. „Jakmile se však vrátím do Afghánistánu, bude to s přípravou zase zlé,“ povzdechla si.
V zemi existuje jediný multisportovní areál, ale jen s asfaltovou dráhou. Na střední škole, kde Mohammadiová studuje, má k dispozici pouze šedesátimetrovou trať. Její progresivně smýšlející rodina ji ve sportovní kariéře podporuje.
„Dodávají mi odvahu a říkají: Jsi žena, přesto můžeš zkusit všechno, co chceš. V mé zemi jsou však různí lidé, někteří vzdělaní, jiní ne. Málokdo u nás podporuje atletky,“ zlobí ji.
Právě odpůrcům ženského sportu v Afghánistánu odeslala z Ósaky vzkaz: „My také chceme běhat!“
