Na stránkách vaší skupiny Perutě vtipně komentujete, že jste jako dítě trpěl velkou trémou. Kdy se to srovnalo?
Já si totiž naivně myslel, že dospělí trému nemají. Když jsem se stal papírově dospělým, několik let jsem se tak ještě necítil. Až když jsem převzal za svůj věk zodpovědnost, zlomilo se to.
Co prožíváte tváří v tvář fanouškům dnes?
Štěstí. Vděk. Seberealizaci. Satisfakci. Smysl. Vzrušení.
Kromě muziky stíháte i jiné projekty. Co je podle vás nejtěžší disciplína?
Ono takzvaně záleží, jak člověk vstane. Potřebuji vyvažovat vše. Nejradši bych jednal každý den tak, jak to zrovna cítím, ale musím plánovat na dlouho dopředu. Někdy mám chuť na pódiu spíše vyprávět než zpívat, někdy naopak cítím, že žádné průvodní slovo není potřeba.
Máte při takovém pracovním vytížení vůbec prostor pro osobní život?
Musí to být spojené. Když můžu, výhradně pracuji s těmi, o kterých vím, že mě mají rádi a já je. Často se taky stane, že doma chci být jen v klidu, zahloubaný do sebe.
Ještě pořád jste single?
Ano i ne. Mám nějakou zvláštní zálibu v tom upadat do vztahů odsouzených k neúspěchu. Je to záležitost, na které bych chtěl začít cíleně pracovat, zatím utíkám a naplňuji se prací, pak častokrát ocením i samotu. Když se zamiluji, chci totiž sto procent, bez kompromisů, a když je tomu jinak, začnu mít pochybnosti. Nesnáším ten stav být závislák a trochu se bojím, že láska mě jednou zničí, tak ji radši předávám z těch pódií.
Vaší kamarádkou je Anička Slováčková, které jste teď oporou. Co vám blesklo hlavou, když vám oznámila, že má rakovinu?
Jestli je to fakt ta rakovina, kterou známe. Ta, které se všichni bojíme a zároveň o ní slyšíme čím dál častěji.
Jak se ve vyhrocených chvílích hledá útěcha?
Humorem. Anička věděla, že u mě takovou terapii najde, a dočkala se. Když si teď voláme, začínám hovor tím, jestli má furt tu rakovinu… A pak, ona se nechce schovávat. Myslím, že ji i těší, že cítí zájem, i když na druhou stranu, stejně to bude jen ona, kdo s nemocí bude muset zatočit. Jsem tu pro ni.
Začal jste třeba i vy sám nad životem v souvislosti s tím přemýšlet jinak?
Snažím se žít tak nějak zdravě neustále. Taková ta všeplatná rada, aby se člověk nestresoval, mě trochu vytáčí. Možná právě proto, že je v ní taková pravda a skutečně nás ten stav ničí, zároveň ale přece patří k životu.
Věříte, že to Anička zvládne?
Zvládne. Tečka.
25. ledna 2018 |
