Momentálně jste v Praze, užíváte si ji i nepracovně?
Bohužel ne. Jsem hodně vytížená na Slovensku, takže čas v Praze jsme museli využít úplně.
V divadle Studio DVA hrajete hned ve třech titulech. Dva z nich jsou vánoční i pro rodiče s dětmi. Vzpomenete si na nějaká zásadní představení vašeho dětství a dospívání?
Já jsem celé dětství strávila v divadle. Moje máma byla sólistka operety na Nové scéně v Bratislavě, takže jsem hodně času trávila právě v divadle. Princ a žebrák byla, myslím, má oblíbená pohádka.
Díky vašim rodičům, kteří zpívali v opeře i operetě, jste měla blízko k hudbě i divadlu. Ale původně jste chtěla být letuškou.
No, protože otec byl šest let sólistou Opery v Košicích, a aby mě občas viděl, posílali si mě rodiče letadlem. Letenky byly tenkrát velmi levné. A jelikož jsem cestovala sama, letušky mě hýčkaly a to se mi nesmírně líbilo.
Láska k muzikálům nakonec zvítězila. I kvůli nim jste se vydala studovat divadelní fakultu.
To je pravda. Byla jsem okouzlená americkými muzikály, které jsem v dětství sledovala v rakouské televizi. Herectví jsem šla studovat jen kvůli muzikálu. Tanci jsem se věnovala od čtyř let, měla jsem pocit, že zpěv jsem zdědila po rodičích, a už mi chybělo jen to herectví. Brala jsem muzikál opravdu vážně a doteď ho považuji za velmi těžký žánr. V našich zeměpisných šířkách se na něj dívá dost svrchu, ale nedivím se, rozsah kvality je u nás i u vás hodně široký.
Po škole jsem ale skončila v Radošínském Naiviním Divadle, kterému vděčím za to, že jsem získala desetiletou divadelní praxi. Zároveň jsem ovšem hrála i v téměř všech bratislavských divadlech a s muzikálem jsem kontakt neztratila. Dokonce jsem se jednu dobu věnovala jen jim.
Muzikálům jste se věnovala nejen v Brně, ale dokonce i ve Vídni, kde jste měla možnost poznat velký muzikálový svět. Co vás naučil? Jezdíte se dívat na muzikály do zahraničí?
Že jsem měla angažmá ve Vídni, ještě neznamená, že znám „velký muzikálový svět“. Ale ti, co ho znají, tvrdí, že ve Vídni je to takový „zlatý řez“. Naučilo mě to, jak důležité je ovládat jazyky, poznala jsem opravdu vysokou kvalitu pracovních podmínek a úrovně muzikálu jako takovou. Ale všechno má svoji daň. Jsem šťastná, že jsem to zažila, že jsem na sebe získala jiný pohled a v určitém smyslu si již hodně věcí dokazovat nemusím. Nemám ale povahu na to, abych rok hrávala každý den to samé. Je to příliš pohodlné a nudné. Vždy jsem měla strčenou nohu ve více dveřích a naplňuje mě různorodost. A na druhou stranu, muzikál jako žánr mám už nějak za sebou. Už mě tak nenaplňuje.
I když jste svět muzikálů částečně opustila, hudbě se věnujete nadále. Na YouTube je ke shlédnutí spousta vašich interpretací známých skladeb jako třeba skvělé Čerešne. Nemáte v plánu vlastní CD?
Já můžu mít v plánu cokoliv, jen musím potkat někoho, kdo mi to celé zorganizuje. A klidně může na mě i vydělat! Ti, kteří mě znají z televize nebo filmu, jsou pokaždé překvapeni, že jsem se kdysi živila jen zpěvem, a naopak. Zpěv byl nějak vždy mojí součástí a této zděděné danosti ještě dost dlužím. Věřím, že to nebude dlouho trvat a naplním ji.
Momentálně hrajete v několika divadelních představeních včetně Job Interviews, jehož autorem je Petr Zelenka. Jak se vám líbí jeho humor a pohled na svět?
Neumím to posoudit z jedné jeho hry a ani jsem to nikdy nezkoumala. Job je podle mě skvělá hra i o tom, do jaké pozice jsme se my ženy dostaly. Jestli dobrovolně, to je otázka. Je to taková má „free ride“ a velmi si ji užívám. Raději dvě a půl hodiny neslezu z jeviště než se nudit v šatně.
Věříte v osud?
Jeden člověk mi řekl: Podívej, je to přesně tak, jako když jdeš hrát do divadla a pak se z divadla vrátíš domů. Tento svět je přesně to jeviště, kam jsme si přinesli svůj vlastní divadelní program, co chceme zažít, prožít, s kým si co vyrovnat, a pak odejdeme domů, do světla, odkud jsme přišli.
Říkáte, že vy herci přinášíte zprávy z míst, kam se normální lidé nedostanou. Objevila jste tam i vy sama něco naprosto podstatného?
Těžko říct. Myslím, že nemám tak bohatý život a moje povolání mi to občas vynahrazuje. I já se učím a poznávám. Možná to bude znít zvláštně, ale díky své práci v konfrontaci s mým osobním životem jsem měla možnost pocítit, že čas neexistuje. Krátce předtím, než se staly určité zásadní skutečnosti v mém reálném životě, jsem si je odžila na jevišti. Trošku mě to děsí, jak se mi to děje, takže jsem zvědavá, jakou nabídku v dohledné době dostanu.
Dalo by se říct, že váš profesní osud tak trochu změnil další český režisér Jan Hřebejk tím, že vás obsadil do hlavní role mezinárodně úspěšného filmu Učitelka.
Učitelka byl rozhodně výjimečný film s opravdu velkou odezvou na festivalech i v širokých distribucích po celém světě. Já osobně to tak ale necítím. Nic převratné se totiž pro mě po ní nestalo. Dokonce jsem dva roky téměř neměla práci a musela jsem vzít denní seriál.
Učitelka je hlavně o manipulaci, máte s něčím takovým sama zkušenosti ve vašem životě? Poznáte, kdy vámi někdo manipuluje?
Poznám. Ale vždy příliš pozdě. Ať v Učitelce, nebo obecně, je těžké odhadnout tu hranici, kdy se z autority stává manipulátor, a kdy z člověka, který chce pomáhat, „sluha“. Já jsem obecně strašně naivní, ale zároveň mám dost dobře vyvinutou intuici. Jen by to chtělo víc sebevědomí, abych jí i nekompromisně věřila. Komu, když ne sobě? Druhého stejně nemůžete měnit.
Možná i díky Učitelce jste si zahrála v dalším zajímavém filmu Tlumočník, který režíroval Martin Šulík. V Učitelce hrál totiž také, a to školníka.
Víte, já jsem v tomto byznysu už nějaký ten pátek. Už nejsem „mladá a talentovaná”, díkybohu. Nikdy jsem neměla o práci nouzi. Nejsem typ herečky, která v jednu chvíli vyletěla nahoru. Kráčím přirozeným tempem od pěkné příležitosti k hezčí. S Martinem se známe už dlouho a nemusel vidět Učitelku, aby mě chtěl obsadit.
Marie Terezie (2017)
Učitelka (2016)
Odsouzené (2009)
Jak se vám v tomto filmu líbila slovenština Jiřího Menzela? A co na vaši němčinu naopak říkal rakouský herec Peter Simonischek?
Jirkova slovenština byla pro mě šarmantní a vůbec mě nerušila, naopak. A co se týče mé němčiny, jednak jsem chodila na německou základní školu a jednak jsme opravdu ve Vídni museli mluvit „Bühnensprache“. Tam se netolerovaly žádné mezinárodní akcenty. A jelikož jsem hrála i Marii Terezii, bylo nemyslitelné, abych měla jakýkoliv přízvuk. Ale s Petrem bychom si, myslím, rozuměli i tak.
Hrála znalost němčiny roli při vašem obsazení do role tchyně Marie Terezie ve stejnojmenném filmu?
Určitě ne. Když jde o tak širokou koprodukci, každá země tam chce narvat svá jména. Má postava byla v scénáři popsaná jako dvaašedesátiletá paní a nevím, jak by musel vypadat její muž, aby bylo možné uvěřit, že Vojta Kotek je náš syn. Já ale miluji tyto dobovky. Nemám moc možností si v tak drahém projektu zahrát a jsem ráda, že to bude mít pokračování. Na mojí, i když malé roli, jsem si rozhodně zgustla.
Se slovy „herectví pro mě není příležitostný exhibicionismus, ale práce“ jste vstoupila do populárních televizních seriálů, jako byly třeba Odsouzené nebo Tajné životy, které se dotýkají sociálních témat.
Uvést tyto seriály byl svého času podle mě jeden ze světlých, odvážných tahů televizí. Po Tajných životech se zněkolikanásobil počet nouzových linek pro ohrožené matky s dětmi.
Zuzana Mauréry
Co ve vás zanechal pel kriminálního prostředí v případě Odsouzených?
Toto prostředí akorát očistí děj od nejrůznějších barevných lokací a kostýmů a jiných doplňků. Zůstávají čisté vztahy, čisté linky, jiný žánr, pěkná práce, perfektní casting, dobré scénáře. Bavilo nás to. Jinak já klasické kriminálky vůbec nemusím.
Slovenský seriál Oteckovia je denní seriál podobně jako Ulice v Česku. Už poněkolikáté je vaším partnerem Vladimír Kobielsky, stejně jako třeba Ján Koleník, s nímž jste se potkala i v jiných projektech.
S Kobim jsme byli manželé v Tajných. Ráda s ním hraji, protože je s ním legrace a umíme si intuitivně vycházet vstříc ve prospěch pointy. A to je u denního seriálu a při tom šíleném tempu, jakým se dělá, moc důležité.
S Jankem jsem se potkala v pohádce Když draka bolí hlava poprvé. Teď mi hraje v seriálu bratra. Je to moc fajn kluk. Mimochodem jsou to všechno o několik let mladší muži, než jsem já.
Vaše vášeň pro tenis je všeobecně známá, dokonce jste kvůli ní podstoupila operaci kolene. Co jste říkala na kauzu s ubraným bodem v případě Sereny Williamsové ve finále US Open?
Já tu Serenu moc nemusím. Ten cirkus, co nastal po tom, co udělala, jsem jí fakt dopřála. Vůbec, ženský tenis mě až na výjimky moc nebaví. Fandím naší Dominice Cibulkové. Je obdivuhodné, co ta někdy dokáže na kurtu. Ale jinak mám ráda Federera. Jeho heslo je jedno z mých oblíbených: Je milé být důležitý, ale je důležité být milý.
