Celá rodina jste si prošli covidem, jak se teď cítíte?
Teď už to jde. Je to už půl roku a teprve teď mám pocit, že se to u nás doma začíná po malých krůčcích zlepšovat. Zdenek byl na kyslíku, tak jsme o něj měli velký strach. Mně se ještě minulý měsíc špatně dýchalo, ale rehabilituju hrou na trombón. To je takový ten dechový nástroj, jak se na něj hraje od sebe a k sobě. Vůbec na něj neumím hrát, ovšem po deseti minutách příšerného troubení se mi vždycky uleví. Rodině taky, když skončím.
Svého času jste byla průkopníkem východních filozofií u nás, stále cvičíte tai-či?
Především jsem propagovala zdravotní přínos tai-či a relaxačně-meditačních technik. Cvičím pravidelně, jen jsem kvůli velkému pracovnímu vytížení pár let nevedla kurzy pro veřejnost. Ale myslím, že už je čas s tím znova začít. Vím, že mohu být nápomocná spoustě lidí, kteří se po prodělaném covidu necítí fyzicky a psychicky dobře. Umím poradit a skutečně pomoct.
Jak ještě pečujete o své tělo, případně i duši?
Ideální jsou procházky v přírodě. U nás v Míšku pod Brdy je krásně. I ta sociální izolace kvůli restrikcím se v přírodě snáší líp. Povídám si sama se sebou, což lidem připadá asi trochu zvláštní, ale veverkám a zajícům to nevadí. Vymýšlím nové projekty a vracím se domů s čistou hlavou. V tomto ohledu beru covid jako příležitost k očistě od zbytečností. Od zbytečných věcí i myšlenek.
Díky svým mnoha aktivitám se jistě během restrikcí spojených s pandemií nenudíte.
Neumím se nudit, ale ráda lenoším a intenzivně odpočívám. I k tomu slouží různé techniky, včetně těch na dobrý spánek. Díky nim dokážu usnout třeba jen na půl hodiny kdykoli během dne. A pak mohu stejně intenzivně pracovat, učit se nebo se věnovat další spoustě činností, které mi dělají ohromnou radost. Proto jsem málokdy unavená nebo nespokojená se svým životem.
Zora Jandová, Zdenek Merta a jejich dcera Esther Mertová
Je pravda, že jste se pustila do dalšího studia? Vaše jméno je ověnčené tituly, přibude další?
Po absolvování doktorského studia masmediální a marketingové komunikace mi naše dvě dcery na cestě z promoce řekly, že doufají, že aspoň rok nic studovat nebudu. A já jim tajila, že jsem se vrátila na Vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra, kde jsem před jedenácti lety vystudovala obor kondiční a sportovní specialista. Vydržela jsem to jen dva měsíce. Mé nadšení se totiž moc maskovat nedalo. Studuju nádherný obor wellness specialista. Distančně absolvujeme přednášky, praxi jsem stihla v létě. Teď píšu diplomku a mám před státnicemi.
Prý se chystáte otevřít vlastní poradnu…
Covid posunul všechny možné termíny, tedy i termín otevření poradny. Ale počítám s tím, že v Praze otevřu rekondiční a well-being centrum s psychosomatickou poradnou po letních prázdninách, nejpozději do konce tohoto roku. Spolu s kolegy pomůžeme vrátit klientům fyzickou i psychickou kondici a pohodu v malém, komorním a bezpečném prostoru. Když si představíme stupnici, kde mínus deset znamená nemoc a plus deset zdraví, pomůžeme lidem směřovat k plusovým hodnotám a udržet se tam.
Co je vaším životním motorem, filozofií?
Můj mistr, kterého jsem před dvaceti potkala v Hong-Kongu na mistrovství světa v tai-či, mi poradil: Prvních padesát let života se uč, druhých padesát let se uč a předávej to druhým. A třetích padesát let života se uč, předávej své zkušenosti druhým a užívej si života. Tím, že mě baví učit se stále něco nového, a tím, že ráda pomáhám druhým, si vlastně užívám neustále. Z toho čerpám energii, to mě nabíjí. A pak taky odpouštím. I to se dá naučit. Usnadňuje to život.
Zora Jandová
Letos se ve vaší rodině slaví spousta kulatin, jaké budou oslavy?
Viktorce bylo v lednu třicet, Esterce v březnu dvacet, oslavy Zdenkových dubnových sedmdesátin asi taky zhatí restrikce. Takže se chystá velký koncert na konci června, na kterém to zpětně společně oslavíme. Zdenek pracuje na unikátním projektu s Ondrou Pivcem, což je výtečný muzikant a producent, který působí především v USA. Jde o CD nejkrásnějších Zdenkových filmových a divadelních melodií i písniček, které napsal během padesáti let. Všechny hraje sám na klavír nebo jako duety s virtuózními hráči. Všichni jsou naši kamarádi, tak je při nahrávání velká pohoda. Je to taky dárek Zdenkovi od nás všech.
Mladší dcera Esther se navíc chystá jít ve vašich stopách.
Na tom klavírním CD budou zpívané jen čtyři písničky. Jednu zpívá Zdenek, jednu Vojta Dyk, jednu já a taky jednu právě Esther. Letos maturuje na Konzervatoři Jaroslava Ježka, studuje tam obor muzikál. Její zpívání má duši. To se naučit nedá, je to v ní. Před dvěma lety ale hrála čistě činoherní roli Julie v klasicky pojaté Shakespearově hře Romeo a Julie v Městském divadle Brno. Tohle divadlo považuju za jednu z nejlepších muzikálových a současně i činoherních scén v celoevropském kontextu. Jeho ředitel jí nabídl od příští sezony angažmá. Nevím, co lepšího by ji v naší branži, navíc na začátku kariéry, mohlo potkat.
Jak se má starší Viktorka?
Viki u nás už rok bydlí s manželem Jirkou. Ta naše parta pěti dospělých se točí hlavně kolem jejich dvouleté Madlenky. Tohle je to dobré, co covid způsobil, jinak by bydleli ve svém pražském bytě. Je to senzační rozptýlení. Viki je především výtečná organizátorka úplně čehokoli a kohokoli. Díky ní se stravujeme superzdravě, a přitom zajímavě, pravidelně hrajeme deskové i kolektivní online hry, občas se nám ji podaří porazit ve vědomostních soutěžích, ale opravdu jenom občas. Stále studuje a taky učí na Karlově univerzitě. Je velmi vtipná. V tom se jí vyrovná Jirka, takže během našich společných aktivit řveme smíchy. Jirka píše hodně srandovní blog Zmatkování a vede amatérský divadelní soubor Teritoriální tyjátr, kde oba taky hrají. V jejím případě taky nepadlo jablko daleko od stromu.
V čem vám dcery nejvíc připomínají vás a v čem jejich otce Zdenka Mertu?
Esterka na některých fotkách z divadla vypadá úplně jako já zamlada. Viktorce taky občas říkají, že je „celá máma“. Ale více než fyzickou podobu po nás podědily kreativitu a odkoukaly náš přístup k práci, ke vztahům, k životu… Je hezké to pozorovat i na Madlence a hádat, co si z genetické výbavy svých předků a z toho, v čem vyrůstá, „vybere“.
Zora Jandová, Zdenek Merta a jejich dcera Esther Mertová
Jak vnímáte protestní akce některých vašich kolegů z branže, které se týkají zejména restrikcí a opatření v kultuře?
Neumím na tuhle otázku odpovědět stručně, aby to nebylo příliš zjednodušené. Moje babička říkala: Co nenajdeš u vejskala, najdeš u stejskala. Jinými slovy, ten, kdo si stěžuje, že nic nemá, toho má mnohdy ještě hodně. Někteří mí viditelní kolegové si stýskají a řeší své milionové hypotéky. Chápu jejich frustraci. I to, že do určité míry mají obdobný strach z nejisté budoucnosti jako ti, kteří nevědí, za co koupí základní potřeby. Na druhé straně je naštěstí spousta těch, kteří svou „viditelnost“ využívají k tomu, aby upozornili právě na ty, jejichž hlas zní jen velmi slabě, nejenom v kultuře. Já osobně díky medicínským předmětům, které jsem na škole absolvovala, vím, jak důležité je chovat se zodpovědně vůči svému zdraví a vůči zdraví ostatních. Dodržuju, neremcám a nešvejkuju.
Umíte si představit život bez práce? Kdyby taková situace nastala, čemu byste se věnovala?
Jako herečka a zpěvačka jsem teď bez práce na jevišti. Chybí mi kamarádky, se kterými hraju v Divadle Na Fidlovačce muzikál Jeptišky, a chybí mi smíchy brečící publikum, které nás žene k novým fórkům. Chybí mi dámy z garderoby i kluci „kulisáci“, kteří se smějí z boku jeviště, přestože to představení hrajeme už desátou sezonu a znají ho nazpaměť. Práce, která mě uživí, mi naštěstí nechybí. Píšu scénáře a učím komunikaci. To lze zvládnout distančně. Určitě bych se daleko víc věnovala kreslení a malování, pletení svetrů, práci v truhlářské dílně nebo na zahradě. A určitě bych se mnohem víc zabývala pomocí druhým a dobrovolničení.
Co vám během uplynulého roku ještě hodně chybělo a co nového jste se o sobě dozvěděla?
Kromě živého kontaktu s publikem a kolegy na jevišti mi ještě chybělo cestování na chalupu, kterou máme v jiném okresu. Teda cestuje se teď senzačně, nejsou zácpy, když musím jet pracovně do Prahy. Chybí mi ale občasná změna prostředí. Stále mi chybí máma, která umřela před čtyřmi roky, která by měla radost z toho, jak šťastný život žiju díky optimistickému nastavení mysli. To se dá mimochodem dobře trénovat a naučit. Zjistila jsem, že i přes velké zdravotní problémy a ztráty blízkých lidí, kterými nás potrápil covid, mám hodně sil, že jsem si vlastně odpočinula a udělala bio-psycho-sociální restart.
Na co se momentálně nejvíc těšíte?
Na učebnici hry na trombón a stojánek na noty, které jsem pořídila na internetu. Těším se na to, že Zdenkovi k sedmdesátým narozeninám se vší vážností a z plných plic zaduju na trombón hit, který ve dvaceti kdysi složil, „Hastrmane, tatrmane“. Jsem přesvědčená, že takový dárek mu ještě nikdy nikdo nedal.
27. srpna 2008 |
