„Zaplatil jsem si jízdy v autoškole, abych mohl jezdit autem, které jsem vyhrál. Učil jsem se pracovat s počítačem. Než mi došlo, že k potvrzení stačí uložit si mail, všude jsem se domáhal kulatého razítka. Když jsem byl poprvé v bance a slyšel kanonádu termínů jako převody, debety, kontokorenty, tak se mi udělalo skoro špatně. Vůbec jsem netušil, o čem ta slečna za přepážkou mluví.“
Vzpomíná, jak mu lidi v noci zvonili na zvonky, jak nemohl chodit nakoupit. „Můj normální nákupní čas byl kolem čtvrté ráno, kdy je v Tesku nejmíň lidí. Ale to už je pryč. Teď můžu chodit po Praze, jak chci.“
Na Doriana jsem neměl
Pár týdnů poté, co opustil vilu VyVolených, se Vladkovi začaly hrnout pracovní nabídky, žádnou však nedokázal nevyužít. O svém neslavném moderování v rádiu říká: „Prostě mi nesedl jeden z tamních lidí a já se s tím nedokázal vyrovnat. Jenže když něco chceš, musíš spoustu věcí spolknout. Nedokázal jsem to, má chyba, a proto teď nejsem v rádiu. Utekl jsem jako malej kluk. Teď se stydím vrátit se a říct, promiňte, já jsem to prostě zvoral.“ Rozpačitě dopadlo i jeho vystupování v televizním pořadu o vaření: „Myslím, že já a můj kolega jsme vypadali jako Laurel a Hardy, kterým došly fóry. Pro mě to taky byla tragédie.“
V dubnu konečně odjel na dovolenou do Egypta, od níž si na počátku roku tolik sliboval. Moc si prý neodpočinul, a když se vrátil, čekalo ho další překvapení. „Dostal jsem nabídku na taneční roli v muzikálu Obraz Doriana Graye.“ Odmítl ji s tím, že se na to necítí. „Třeba vypadám, že mám vysoké sebevědomí, ale to je jen dobře vypilovaný způsob, jak naopak skrývat sebevědomí nízké. Čtyři roky jsem chodil na klasický balet, to byl můj sen. Máma mi to nechtěla zpočátku dovolit, bála se, že následkem tancování budu teplej...“ Odmlčí se a vychutná si svou ironii. „Jenže ten zákaz mě pak bolel. Dva roky jsem se nebyl schopen na balet ani podívat, jak to bolelo. Ale dodneška mu rozumím a dokážu odhadnout svoje možnosti. Na Doriana jsem neměl, ať si myslí kdo chce co chce.“
Měsíc jsem nevycházel z bytu
Na měsíc červen Vlado nevzpomíná rád. „V té době mi začaly chodit žádosti o peníze i o nejrůznější intervence. O pomoc mě třeba žádala paní, jejíž dítě vypadlo z jedoucího vlaku, pamatujete? Dítě pak na následky zranění zemřelo. Chtěla mít jistotu, že se celá věc prošetří. Nevím, proč žádala o pomoc právě mě. Ani proč mi začali volat všichni další lidé. Na maily mi chodily fotky znetvořených dětí a žádosti o peníze. Prý se to všem mediálně známým lidem stává, jenže já na to naprosto nebyl připraven. Téměř celý měsíc jsem nevycházel z bytu. Cítil jsem se mizerně kvůli tomu, že mě někdo citově vydírá, a zároveň i proto, že nedokážu pomoct. Nejsem zvyklý odmítat lidi, kteří jsou v úzkých nebo se tak tváří, ale musel jsem se to naučit, jinak bych zešílel.“
Vztah s přítelem Robertem vydržel Vladkovi dodnes. Robert je nejen jeho partnerem, ale také manažerem. A co těch pár kamarádů, o kterých zpočátku říkal, že mu jsou oporou? „Takhle soutěž zamávala se všemi kolem mě. Pořád dokola mi opakují, jak jsem se změnil, ale co když je to opačně? To oni se změnili. Chtějí si se mnou povídat o světě celebrit: kdo s kým spal, kdo s kým ne, kdo si koupil lamborgini, žvásty. Nechci se svými blízkými probírat, jak to chodí mezi slavnými. Já se mezi slavné lidi neřadím. Pro mě jsou důležité zážitky lidí, které mám rád, a jim chci vyprávět, co prožívám a cítím já.“
Vlado teď přemýšlí, co dál. Stále vystupuje na diskotékách a nestydí se za to. Chtěl by ale moderovat. „A během dvou let bych si chtěl dodělat angličtinu a odjet na nějaký čas do ciziny. Občas zaslechnu, jak někdo utrousí, že jsem zatím nic nedokázal, a to mě žene dál. Peněz mám dost, nemusel bych se honit. Ale zatím jsem opravdu nic nedokázal.“
