Prestižní Cena Thálie, porotcování v soutěži The Voice, svatba a sólová deska. Letošní rok je pro zpěváka Vojtěcha Dyka plný nových zkušeností. „Mám tolik zážitků, že si sice uvědomuji, že jsem u toho všeho byl, ale rychle na to zapomínám. Ovšem na svatbu nezapomenu nikdy, to vím bezpečně,“ ujišťuje manžel herečky Tatiany Vilhelmové (41), od května Dykové. A sólová deska? Ta je jeho nejčerstvějším počinem, nese název D.Y.K. Vznikala v New Yorku ve spolupráci s tamními muzikanty a držitelem Grammy Ondřejem Pivcem.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
V cestě za touto deskou jste prý musel vystoupit ze své komfortní zóny. V čem to spočívalo?
Komfortní zóna pro mě je Česká republika. Cestování pro mě sice není vyloženě problém, ale pravda je, že létání moc nevyhledávám. Mám však zase rád cizí země. Lépe řečeno – pořád si říkám, že když člověk poznává cizí země, určitě se mu tím zvyšuje „sociální inteligence“. Zjišťujete, jak je to všude jinde, a můžete si tím pádem lépe utvářet názory. Ale abych se vrátil k té komfortní zóně, pro mě je to určitě Česká republika a Čechy, které mám neuvěřitelně rád.
Zároveň jsem ovšem měl před natáčením desky pocit, že tady v tom našem rozkošném malém rybníčku všechny už vlastně znám a že bych si chtěl vyzkoušet tvořit a pracovat někde jinde. A tak jsem si to vyzkoušel. V tom spočívalo to vykročení z komfortní zóny. Že jsem šel do města, kde mě nikdo nezná, a spolupracoval s lidmi, kteří mě vůbec neznají. To bylo mimochodem skvělé, protože se ke mně chovali podle toho, jak jsem se k nim choval já, což je něco, co tady v Česku také často nezažívám.
Takže vám ve studiu například všechno neodkývali?
Třeba. Ačkoli oni celkem kývali, já jsem je za to totiž platil. (smích) Bylo to ale asi trochu složitější. Jim mohl být nějaký Dyk celkem ukradený. Nebyla to zkrátka ta nejjednodušší cesta, protože kdybych si řekl, že tady u nás natočím cédéčko se skvělými muzikanty, asi by to určitě šlo. A také se toho v budoucnu nevzdávám, protože na Česko a české muzikanty opravdu nedám dopustit. Jenom jsem si chtěl za každou cenu vyzkoušet něco jiného. Ono vás to potom také posadí zpátky na zem.
Jak to myslíte?
Když v Česku člověk třeba vyprodá halu a má nějaký relativní úspěch, řekne si: Ty jo, jsem fakt king, jsem hvězda. Najednou přijedete někam, kde jste úplné nic! Říkám to s nadšením, protože to je úžasný hnací motor pro to, abyste něco dělali pořádně. Nestačí vám pak málo. Někdo to tak třeba nemusí mít a je spokojený, když může furt jezdit koncerty dokola a dokola. Já to tak nemám. Nerad některé věci opakuji.
Máte ambici prosadit se jako zpěvák v zahraničí? Deska v angličtině to přeci jenom naznačuje.
Od snů budovat zahraniční kariéru už jsem asi trošku odrostlý a priority již mám někde jinde. Nezvládl bych to dělat bez rodiny. Když chcete dělat kariéru za hranicemi, nakonec stejně stojíte před rozhodnutím odcestovat na to dané místo, protože být muzikantem na dálku nejde. Takže bych musel vymyslet, jak to udělat, abych mohl mít děti a ženu co nejvíc u sebe. Chtěl jsem to zkusit a asi by mě mrzelo, kdybych to neudělal. Přál bych si uspět, moc bych si to přál, ale nelpím na tom. Mnohem důležitější jsou pro mne už jiné věci.
O čem teď kromě muziky často přemýšlíte? Co je vaše aktuální téma?
Jedno z hlavních témat, které teď často řeším, je závislost na telefonech. Musím říct, že je to dost alarmující věc. Beru to podle sebe, mám pocit, že žijeme s telefony v ruce, což je úplně zbytečné. Žijí s nimi i naše děti, a to je ještě zbytečnější. Jsem generace, která ještě zažila pevné linky a svobodu v tom, že se vám někdo nemusel dovolat. To bylo skvělé! Když jste nebyli doma, tak se vám prostě nikdo nedovolal. Smůla.
Teď mě hrozně štve, když mi někdo pošle mail a myslí si, že mu do čtyřiadvaceti hodin musím odpovědět. Přitom já třeba nemám čas, nebo jednoduše nechci. Jak se všechno začalo zrychlovat, telefony na nás neustále nakládají neuvěřitelné penzum práce. Počítal jsem si, kolik času na telefonu trávím. A zjistil jsem, že je to asi měsíc a půl čistého času ročně.
Vojtěch Dyk■ Narodil se 23. července 1985 v Praze. Od sedmi let zpíval ve sboru Pueri gaudentes a současně studoval hru na housle, později i na klavír. |
To je celkem dost.
Také jsem se dost zhrozil. Za měsíc a půl čistého času se celkem dobře naučíte hrát na kytaru. Řekl jsem si, proč se raději nenaučím na tu kytaru? Snažím se teď cíleně telefon omezit. Dřív jsem ho měl například kvůli budíku v noci u postele, teď už to tak nedělám. Abych to vysvětlil, nevadí mi využívat možnosti, které nám technologie přinášejí – například k práci.
Vadí mi ta velká dávka parazitního času, kdy jen tak brouzdáte po síti a jako houba do sebe nasáváte informace místo toho, abyste je dali ze sebe. Informace jsou všude okolo nás. To, že někde zuří válka, nebo se stane tragédie, se k vám nakonec stejně dostane. Nechci toho být nepřetržitě účastný, takže s tím bojuji. Doslova je to boj. Každopádně nedávno jsem si napsal do svého deníčku poznámku: Hlavně to, ty vole, nesmíš nikomu vnucovat! Takže na to si také dávám pozor.
Předpokládám, že dětem to v rámci výchovy asi trošku vnucujete.
Ony se spíš vychovávají samy – podle toho, jaký jim dáváte příklad. Snažím se jim pořád něco předávat, ale už ne formou zákazu. Místo toho volím raději formu neustálého vysvětlování a omílání dokola. Někdy to chce hodně trpělivosti.
Vraťme se ještě k nové desce. Prý jste o ní začal přemýšlet už před devíti lety. Jaká by podle vás mohla být, kdybyste ji vydal už tehdy?
To netuším. Asi dost nevyzrálá. Myslím si, že za posledních devět let jsem toho zažil tolik jako spousta lidí za celý život. Někdy si říkám, že to tak mám i za jediný rok. Nebo alespoň mi to tak občas připadá.
Myslíte to v dobrém slova smyslu?
Jak kdy. Zažívám totiž hrozně moc hezkých věcí, ale jde o to, že doba je dnes tak rychlá, že mnohdy ani nemáme možnost si je všechny uvědomovat. Tím pádem nemáme čas je pořádně prožít, být si vědomi toho, že jsme je zažili a nějakým způsobem na základě toho budovat svoje další působení na tomto světě.
Když už mluvíte o množství zážitků, tak poslední rok byl ve vašem případě dost intenzivní, a to jak v osobním, tak v pracovním životě. Cena Thálie za titulní roli v muzikálu Legenda jménem Holmes, vydání sólové desky a v neposlední řadě také svatba. Kdybyste měl bilancovat, jak byste rok 2019 zhodnotil?
Víte, potíž je, že když toho máte tolik, přestanete si to pamatovat. Sice si uvědomuji, že jsem u toho všeho byl, ale rychle na to zapomínám. Má to dvě stránky. Ta pozitivní je v tom, že nelpíte na jediném zážitku, protože jste schopní si jich vybudovat spoustu, a druhá věc je ta, že je někdy škoda, když zapomenete.
Neustále produkujeme zážitky, náš život se skládá ze zážitků, ale máme čím dál tím méně prožitků. Někdy je dobré být sentimentální a zavzpomínat si u fotek z událostí. Třeba takových, jako je svatba. Na tu mimochodem nikdy nezapomenu. To vím bezpečně.
VIDEO: Skety feat. Vojta Dyk - Alkoholická:
