Všiml jsem si, že vaše tělo zdobí dvě zajímavá tetování. Jaká je jejich symbolika?
Na levé noze mám věneček z lilie. Nechala jsem si ho vytetovat před třinácti lety, kdy mi zemřela dcera na leukémii. Lilie je totiž kytka věčnosti a kromě toho, že ji mám uvnitř v srdci a ve vzpomínkách, chtěla jsem, abych měla něco i na sobě. A druhé tetování mám na zápěstí, je to vážka, kterou mám teprve krátce. Vážky mě provázejí celým životem, mám je všude. Rády se hašteří, páří, souzní. Je to taková svoboda.
Jak symbolické k vašemu příjmení…
To ano. Za svobodna jsem byla Horová, což mě taky vystihovalo, ale Svobodová to už převálcovala. Když jsme u těch vážek, vzpomínám si, že v Karlově repertoáru existuje jedna nedoceněná písnička Vážka zimomřivá, kterou zpívá Karel Gott. Je to lehká symbolika k tomu, že ty věci a symboly provázejí člověka celým životem.
Vendula Svobodová ukázala tetování.
Používáte ještě příjmení Auš po svém druhém muži?
Už ne. Od ledna jsem opět jen Svobodová.
Před pár dny vás také přátelé zahlcovali přáními k svátku, jenže chybně…
Jasně, protože slavily Venduly. Jenže když jsem se narodila, Vendula v kalendáři nebyla, a protože máma toužila po tom, aby mi mohla říkat Vendulko, dohodli se s tatínkem na Václavě. Po tatínkovi, který byl Václav. A Václav slaví svátek 28. září.
S partnerem Vladimírem trávíte v Maroku jednu z prvních společných dovolených. Jste tu poprvé?
Byla jsem tu už loni s Jakubem a se svou kamarádkou a její dcerou. Letos jsem tu se svou rodinou - s partnerem Vláďou a jeho patnáctiletou dcerou Petrou, kteří se sem podívali poprvé. Tahle země je mi ze všech arabských nejmilejší, protože se tu střetává hned několik kultur, hlavně ta francouzská. Osobně jsem ráda, že si můžu procvičit francouzštinu.
Vendula Svobodová se synem Jakubem, přítelem Vladimírem a jeho dcerou v bazénu.
Vladimír Waas se v Maroku nelekl ani kobry.
Je výhodou, že váš partner má také děti a ví, co obnáší manželství?
Určitě. Zajímavé je, že Karlovi bylo také čtyřiapadesát, když jsme se potkali. Mně tehdy bylo něco málo přes dvacet a o ničem jsem nepřemýšlela. Teď je mezi mnou a Vláďou třináctiletý věkový rozdíl, každý z nás si něco prožil a jinak už smýšlí. Za Vláďu jsem vděčná i proto, že je to klidný člověk, takový můj protipól.
Nevadí Vladimírovi, že se často v rozhovorech zmiňuje jméno vašeho prvního manžela Karla Svobody?
To je součást mého života, stejně jako Vladimírovy dvě děti z prvního manželství. Prostě historie, kterou má každý z nás. Karel byl první muž mého života, geniální umělec, který má nezastupitelné místo v kulturním životě Čechů. Když se to všechno před šesti lety stalo, byla jsem naštvaná, že odešel a nechal mě emocionálně vláčet. Pořád jsem se ptala proč. Jenže léta se sejdou s léty, člověk je starší a s odstupem všechno líp pochopí. Já to beru tak, že jsem patnáct let mohla žít vedle opravdového génia. Cejch Karlovy ženy mi samozřejmě zůstává a musí to brát i další muži mého života. Musí si mě nakoupit s tím, co jsem prožila. A hlavně mám Karlovo dítě.
Jakub se už pomalu formuje. Jak byste ho teď popsala?
Kubovi je osm, stává se z něj přemýšlivý kluk, který strašně potřebuje mužský vzor. Jsem ráda, že ho Kubíček vidí právě ve Vladimírovi.
Co vám kromě rodinného zázemí dělá radost?
Určitě Kapka naděje. Dělám ji už třináct let, jsem do ní pořád zakouslá a nemám žádný pocit vyhoření, což je dobře. Když jsme začínali, podporovali jsme hlavně Motol v Praze. Dnes je to třicet nemocnic po celé republice. Vývoj je vidět i u sponzorů, kteří jsou s námi od začátku. Krize je samozřejmě znát, osobně bych řekla, že do Česka dorazila teď, ale naštěstí to nějak zvládáme. Kapka teď uvádí do života projekty O kapku lepší a O kapku lepší den. Je to o tom, že člověk, který si zakoupí nějaký výrobek, nebo si připlatí za nějakou službu, ve které figurujeme, automaticky přispěje na Kapku. A z toho teď mám fakt velkou radost.
