Historie vašeho jména je prý lehce komplikovaná, dokázal byste ji ve zkratce vysvětlit?
Historie mého je lehce komplikovaná a vpravdě umělecká. Velmi stručně řečeno, ve 20. letech minulého století angažoval mého dědečka Wenzela (Václava) Rasche do Činohry Národního divadla její šéf a režisér Karel Hugo Hilar. Ten mu také navrhl umělecké jméno Saša Rašilov. Inspiroval se v té době u nás velmi oblíbenými ruskými divadelními dramaty.
Mému tatínkovi dal dědeček jméno Václav a pan farář je zapsal do matriky. Pak se děda rozhodl syna přejmenovat na Alexandra. Pan farář Václava v knize vygumoval a přepsal. Malý Alexandr dostal „do nohy růži“. Dědeček to jako hluboce věřící člověk považoval za boží trest. Chtěl, aby pan farář Alexandra opět přepsal na Václava. Ten odmítl s tím, že by už v matriční knize vygumoval díru. Tatínkovi tedy zůstalo jméno Alexandr, jeho kamarádi a kolegové ho oslovovali „Sašo“, ale dědeček mu nikdy neřekl jinak než „pane Václav“.
A jak je to s vaší modrou krví?
Můj pradědeček byl potomkem rozvětveného, ale zchudlého německo-italského rytířského rodu Rasch Ritter von Hessen, jehož historie prý sahá až do 13. století. Byl správcem šlechtického kasina v Celetné ulici a zemřel, když byl dědeček malý.
Žijete stále v rodinné vile, kterou postavil váš dědeček. Co vám ho tam nejvíc připomíná?
Dědeček a babička koupili dům ve 20. letech od manželů, kteří si ho nechali postavit jako letní vilu. Celé naší velké rodině ho stále připomíná kovový nápis „Maminka“. Dědeček svoji maminku velmi miloval a ctil. Podle svého přání s ní odpočívá v jednom hrobě na olšanském hřbitově.
Vzpomenete si na nějakou slavnou rodinnou historku, která se o vašem dědečkovi traduje?
Jednou uviděl dědeček u Národního divadla starou paní marně nabízející kolemjdoucím ke koupi štěňátka. Okamžitě se chopil iniciativy a zakrátko vzbudil nejen velký zájem lidí, ale i přísného strážníka, který začal zjišťovat, proč to srocení davu. Všechny nefalšované české voříšky pomohl dědeček stařence prodat. Jedním z nových majitelů byl i rozesmátý policajt.
Vaše maminka spolupracovala s Janem Werichem. Máte na něj vy sám osobně nějaké vzpomínky?
V roce 1980, kdy pan Werich bohužel zemřel, mi byly čtyři roky. Z vyprávění maminky ale vím, jaký to byl skvělý a vzdělaný člověk, kterého všichni v divadle milovali. Dobu, kterou v divadle pana Wericha prožila, považuje za jednu z nejkrásnějších ve svém životě. A je jí moc líto, že nejsou zaznamenány jeho geniální forbíny s panem Horníčkem, které by i dnes měly hodně co říct.
Otec kameraman vás poprvé přivedl k filmu už ve vašich pěti letech, kdy jste hrál spolu s bratrem Sašou v seriálu Doktor z vejminku.
Tatínek mě k filmu nepřivedl. Jak mi vyprávěli rodiče, krátce před natáčením neměl pan režisér Podskalský dva kluky. Vzpomněl si, že jeho kameraman má dva takové doma. Tatínek mu řekl, že ten starší ano, ale ten mladší je moc malej a nebude mluvit. Panu režisérovi to ale nevadilo. Většinu dialogů prý má ten malej s panem Růžkem, který to „vezme za něj“. Hlavně, že ten malej bude roztomilej. Rodiče se snažili nějaké dialogy se mnou probírat. Já jsem ale odmítl spolupracovat, protože tomu nerozuměli. Začal jsem chodit za panem Růžkem. Z jeho podnětu jsem mu říkal „dědečku“. Povídali jsme si a v pauzách spolu chodili krást třešně.
Stejně jako váš bratr, i vy jste vystudoval nejdříve konzervatoř a potom ještě DAMU. Co vám dalo tolik let studia herectví?
Studium na konzervatoři bylo období veliké svobody a bezstarostnosti. Moji velmi tolerantní rodiče mě podpořili finančně a ještě ve mně vzbuzovali pocit, že to dělám dobře. Měl jsem bezvadné spolužáky, dnes skvělé herce a herečky, například Andreu Elsnerovou, Andreu Černou, Janu Mikoláškovou, Kateřinu Lojdovou, Janu Zenáhlíkovou, Jiřího Ployhara, Romana Říčaře nebo Petra Jeništu. Vnímal jsem to tehdy, a myslím si to stále, že jsme jako ročník drželi pohromadě. Když se teď někde potkáme, máme si co říct a vidíme se stále rádi.
Měl jsem neuvěřitelné štěstí na skvělé pedagogy, jako byla Jana Březinová, Jan Borna nebo Bořivoj Navrátil, s nímž jsem se později setkal při natáčení seriálu Ulice, kde jsem se mohl stát jeho synem.
Na DAMU, na katedře Alternativního a loutkového divadla, se mi štěstí na spolužáky zopakovalo. Navíc s tou přidanou hodnotou, že jsme jako ročník založili generační divadlo Nablízko a fungovali jsme spolu ještě několik sezon po studiu.
Díky katedře alternativního divadla máte dnes blízko spíš k neobvyklým divadelním produkcím. Která je vaší srdcovkou?
Zajímavou hereckou příležitost mi například nabídlo představení autorské představení Lucie Trmíkové a režiséra Jana Nebeského Mlčky křičet ve Studiu Hrdinů, kde jsme se na jedné scéně potkávali i s bráchou. V tomto divadelním prostoru Veletržního paláce hraju se svým spolužákem z „alterny“ Edou Jenickým v nekonečném cyklu stolních her Vojty Maška a Džiana Babana JožkaLipnikjebožíčlověkaneumílhát! V této sezoně jsem měl premiéru ve Skautském institutu, v divadle Troníček a v divadle Aqualung.
Několik let jste strávil v angažmá v kladenském divadle, co vás nakonec přimělo k odchodu na volnou nohu?
V kladenském divadle jsem prožil sedm sezon, a pak jsem se rozhodl pro nové herecké výzvy.
Máte čas sledovat současnou divadelní scénu?
Ne. Mám dvouletého syna Jana, svůj volný čas rád prožívám s ním a svou rodinou. Do divadla chodím hrozně rád, ale bohužel nestíhám vidět všechno, co bych chtěl.
Účinkoval jste v mnoha televizních seriálech, které role vám nejvíce sedí?
Možná to bude znít jako klišé, ale na herectví mě baví to, že se můžu potkat s různými profesemi, lidskými charaktery a povahami. A čím jsou rozdílnější, tím jsou pro mě přitažlivější. Co se týká televizních rolí, v poslední době jsem téměř vždy obsazen do role policajta. Až jsem začal uvažovat o tom, že si pořídím osobní policejní uniformu, která mi bude skvěle sedět a na které si jen pomocí suchého zipu budu měnit výložky s hodností. Navíc to bude mít tu výhodu, že nebudu muset chodit na kostýmní zkoušky a rovnou přijedu na natáčení a doufám, že v budoucnu i ve svém soukromém policejním autě. Jednoho takového policistu hraju také teď v seriálu Krejzovi.
Václav Rašilov
Sledujete sám televizní seriály?
Občas ano, na mobilu v MHD. Naposledy to byli Vikingové, Hra o trůny nebo například skvělý český seriál Pustina.
S manželkou, která je také herečka, vychováváte celkem čtyři děti. Víte už dnes, které z nich půjde ve vašich stopách?
To nevíme, mají úplně volný prostor k seberealizaci. Hlavně, aby je jejich práce bavila.
Co s dětmi podnikáte nejraději?
Mě se ženou nebaví žít v kyberprostoru, tak děti občas donutíme podniknout takové ty obyčejné věci, jako je například bezpečná jízda na kole nebo návštěva muzea bez jeho následného rozstřílení a destrukce.
Jak relaxujete?
Mám rád sport a rád fotím.
Co vás čeká nyní po pracovní stránce?
V červnu začínám zkoušet v Divadle Bez zábradlí hru s názvem Hra, která se zvrtla.
