Ve večerní škole jsem byl Antihujer, vzpomíná imitátor Václav Faltus

  • 5
Nemá řidičák, tak jezdí vlakem. Ve vagónu obvykle baví ostatní cestující. Imitátor Václav Faltus, který v pátek slaví 65. narozeniny, neumí mlčet, a když začne vyprávět, je k nezastavení. Humor ho neopouští ani v době, kdy je mnohým úzko z covidové pandemie. Schází mu však publikum a smích posluchačů.

„Baráček máme nahoře a pod námi vede chodník. Kolem šli nějací lidé a koukali. Já jsem v okně, říkám: jo, pojďte další. Nějaká paní se ptala, co to znamená? A já: to je moje práce z domu,“ žertuje známý český bavič. „Ode mě se ani v této těžké době nečeká, že budu smutný. Ne, dál trénuji hlasy a piluji vtípky,“ přiznává.

Narodil se na východě Čech, v Ústí nad Orlicí, ale kořeny zapustil o dvanáct kilometrů dál – v milovaném Letohradu. S napodobováním hlasů začal zhruba v šesti letech. Po cestě z nákupu předváděl doma mamince prodavačku, která si trochu šlapala na jazyk. Dostal vyhubováno, že si nemá dělat z paní legraci.

Také si hrál na novináře a dělal rozhovory sám se sebou. Ptal se jako Hurvínek, odpovídal jako Spejbl.

Tichý a plachý kluk nastoupil později do učení, vybral si obor elektromechanik. Napřed silnoproud v Pardubicích, po vojně slaboproud ve večerní škole v Lanškrouně.

„Tam jsem dělal Antihujera,“ říká a vysvětluje, že na rozdíl od známého snaživce z filmu Marečku, podejte mi pero měl za úkol pedagoga před příchodem do třídy zdržet co nejdéle, aspoň o pět minut.

Spolužákům pro pobavení předváděl jinou nezapomenutelnou postavu z této komedie, profesora Hrbolka. „Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc,“ napodobuje dokonale hlas herce Františka Kováříka.

Před velkým publikem vystoupil poprvé na soutěži amatérských humoristů nazvané Příbramský permoník. To byl rok 1980. K účasti v bavičském klání ho přemluvil kolega. Faltus tehdy uměl imitovat šest nebo sedm hlasů. Mimochodem po mutování se jako prvního slavného herce naučil Vlastu Buriana. V Příbrami zaujal pracovníky ostravského rozhlasu. Díky tomu, že na jejich nabídku kývl, se dostal i do televize.

Rozšiřoval svůj repertoár a přidával do něj další hlasy – Jiřího Sováka, Felixe Holzmanna, Luďka Sobotu, Františka Ringo Čecha, krále z Pyšné princezny Stanislava Neumanna či sportovního komentátora Karola Poláka. Před listopadem 1989 by měl problémy, kdyby imitoval čelné politické představitele, po pádu režimu to bylo naopak. Lidé se chechtali, když vtipkoval jako Václav Havel, Miloš Zeman nebo Václav Klaus.

„Jednou se mě někdo ptal, jaké si vybírám hlasy. A ze mě vypadlo: no, takové, které jsou na tom logopedicky hůře. Nemyslel jsem to zle.“

Václav Faltusimitátor

Prvního května 1994 se stal profesionálním bavičem. Od toho dne je na volné noze a živí se imitováním hlasů.

Se zlatým slavíkem Karlem Gottem prý řešil, jak si pojistit svůj pracovní nástroj – hlasivky. Nakonec se však žádné pojišťovně neupsal. „Musím o ně pečovat. Nekouřím, nepiji ostrý alkohol, vínečko ovšem mohu, to hlasivky doladí, piju i čaje. Mám taky různá cumlátka,“ popisuje. Když je zle, pomáhá mu teplá vincentka s mlékem.

V jednom starším rozhovoru s autorkou spočítali, že se naučí v průměru šest nových hlasů ročně. Vypilovat některé mu trvá čtvrt roku, někdy i déle. Jiné hlasy naopak upadají v zapomnění – třeba předseda republikánů Miroslav Sládek, ministryně školství (z doby před patnácti lety) Petra Buzková nebo „véčkař“ Vít Bárta.

V roce 2009 dostal nabídku nadabovat hlasem Františka Filipovského film Jak vykrást banku, v němž má hlavní roli Louis de Funès. Bylo to náročné, ale práci dokončil. Část diváků výsledek chválila, jiným vadila horší artikulace nebo občasné šišlání. Imitátor pak namluvil další čtyři filmy, které František Filipovský nadabovat nestačil.

Nejtěžší hlas? Asi František Filipovský jako Louis de Funès, míní Faltus:

Václav Faltus o sobě říká, že není schopen ulovit bobříka mlčení. „Když mi u zubaře řeknou, že nemám pár hodin kousat, tak odpovídám, že to nevadí, že by bylo horší dvě hodiny nemluvit.“

Měl vždycky v oblibě slušný humor a vyhýbal se vulgaritám. „Hlídám si, abych nezhrubnul,“ zdůrazňuje. Je pro něj důležité domácí zázemí. A někoho možná překvapí, že je věřící.

„Někdy přijdu domů a nemůžu najít svůj vlastní hlas. Mám ho ale nahraný na kazeťáku, tak si ho pak pouštím,“ směje se.

To, že ho lidé zastavují na ulici, ho nikdy nezlobilo. Naopak. I během našeho rozhovoru, který jsme zčásti natáčeli na nádraží ve Vysokém Mýtě, se u kamery zastavil jeden z kolemjdoucích. „Vy jste pan Faltus?“ díval se zkoumavě na povědomou tvář v roušce. Imitátor přikývl. Zvědavému muži pak zodpověděl několik otázek.

Oba si posteskli, že je škoda, že se dnes už netočí zábavné pořady jako v devadesátých letech. „Bylo to milé, děkuji. Zatroubím vám fanfárky a jestli jezdíte vlakem jako já, tak se potkáme,“ loučil se bavič s fanouškem. 

„Dělám to, co mě baví. Přál bych to každému. Když někdo řekne, že jde do práce, a vidíte na něm tu nechuť, to já neznám. Imitování beru jako poslání,“ tvrdil před lety. A platí to stále i v jeho pětašedesáti.