"Neprávem. Já dnes vím, že to byl dobrý lékař! Při těžké tuberkulóze a v té konkrétní situaci nic pro maminku skutečně udělat nemohl. Jen by hrál divadýlko, nalhával jí i sobě. Jeho postoj jsem až dodatečně ocenila," říká docentka Abrahámová.
Její matka, která svým rozhodnutím mít dítě vědomě riskovala život, nakonec přestála porod, válku a měla štěstí: dočkala se streptomycinu. Dcera posléze vystudovala medicínu: "Nikdy mě nepadlo, že bych mohla dělat něco jiného."
Jak splatit dluh
Přední česká onkoložka, která se specializuje na rakovinu prsu a mužských pohlavních orgánů, připouští, že ji k medicíně přivedla "každodenní přítomnost choroby v domě" a touha splatit dluh za maminčin život. I když lékaři byli za války proti tuberkulóze takřka bezmocní, jejich některá správná rozhodnutí - a v pravý čas - zachraňovala život. V případě její matky několikrát.
Aby to však Jitka Abrahámová neměla se splácením dluhu tak jednoduché, zvolila si nejzapeklitější obor. Onkologie v roce 1966, kdy promovala, patřila k nejméně probádaným a nejméně úspěšným oblastem. "To takřka nezorané území mne lákalo. S chemoterapií se teprve začínalo, radioterapie se s dnešními možnostmi nedala vůbec srovnat," popisuje své začátky na onkologickém oddělení v Trutnově i následující první léta na klinice Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze.
Tam pracovala čtvrt století, než se v roce 1992 osamostatnila a založila nové onkologické oddělení ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze. Dnes toto pracoviště patří do špičky v oboru. A jeho přednostka, autorka řady odborných publikací (třeba za Atlas nádorů prsu obdržela před dvěma roky cenu prezidia České lékařské společnosti J. E. Purkyně), je uznávanou odbornicí.
"Když mi bylo třiadvacet a začínala jsem, ani ve snu by mne nenapadlo, že ještě v roce 2003 nebudeme mít vyhráno, že rakovina bude stále záhadou. Být dnes tak mladá a nezkušená, asi bych propadla depresi. Protože však vím, kam jsme už došli, jak medicína pokročila kupředu, jsem optimista. A někdy si dovolím i pocity vítězství."
Doba před a po Kristu
Připouští, že prvních deset patnáct let si jako lékařka moc nepřipadala. A vzpomíná na první pacienty, chlapce, kteří mohli být jejími spolužáky... "Všechny si je pamatuju. Byli to shodou okolností zvlášť chytří, talentovaní lidé. Kdyby onemocněli o patnáct let později, možná bychom je už zachránili, dnes by s velkou pravděpodobností přežili všichni. Rakovinu varlat už dokážeme z devadesáti procent vyléčit. Tenkrát jsme byli ale úplně bezmocní."
Přelom v léčbě rakoviny i zásadní změnu v jejím životě ("Konečně jsem začala také léčit!") znamenal rok 1980, kdy se i do českých nemocnic dostala tzv. cisplatina. Období "před" a "po platině" přirovnává dnes při svých přednáškách pro studenty k době "před a po Kristu", tak zásadní význam měla tato chemoterapie hlavně v léčbě nádorů varlat.
V pozdější době se pokročilo také v jiných oborech. "Pokrok je úžasný! Kdysi se nám nesnilo, že budeme léčit a transplantovat pacientům periferní kmenové buňky. Máme také netušené diagnostické možnosti. Některé nádory dovedeme vyléčit, v jiných případech život nemocných alespoň prodloužit," vypočítává.
"Ale co naplat - každý rok je v České republice diagnostikováno okolo 4500 nádorů prsu a ve stejném roce 2000 žen s touto diagnózou zemře. Také u rakovin plic, střev a konečníku jsme ještě dost bezmocní. Především proto, že spousta lidí - až polovina - za námi přichází pozdě."
Záludná nemoc
Rakovina není trest a zdraví není za odměnu. Tak odpovídá Jitka Abrahámová na otázky pacientů, kteří se ptají: Proč jsem nemocný, když nekouřím, nepiju a žiju veskrze zdravě?
"Je prokázáno, že kouření způsobuje rakovinu. Tak nekuřme. Máme častěji jíst vlákninu. Tak ji jezme! Ale jinak? Ta nemoc je záludná, přijde, a je tady. A teď jde o to, jak se s ní člověk porve. A kdy! Samozřejmě se lépe bojuje s malým nádorem než s novotvarem vážícím kilogram. Nechápu, na co ti lidé čekají, proč strkají hlavu do písku a jdou za lékařem, když už je pozdě!"
Kdo zná Jitku Abrahámovou osobně, nemůže se divit, že se narodila v dubnu. Tvrdohlavá, zarputilá a přímočará povaha, charakteristická pro znamení býka, je jejím poznávacím znamením. Už v socialistických dobách, kdy pacient neměl právo znát ani hodnoty svého krevního obrazu, byla tato onkoložka pověstná svou otevřeností.
S pacienty jedná vždy na rovinu. Drží se hesla, že čím víc nemocný ví, tím víc spolupracuje. A sama pro něho činí, co může. Tím je také pověstná - svým osobním nasazením. Za svůj život viděla až příliš zanedbaných nádorů, a tak ani nepřipouští diskuse o jiné, řekněme netradiční léčbě: "Proti chemoterapii zatím není alternativa! Kdyby byla, pak by Američané nebudovali centra s magnetickou rezonancí a počítačovou tomografií, diagnostikovali a léčili by houfně virgulí. Proč tak nečiní?"
Jitka Abrahámová tvrdí, že k léčiteli by nešla ani s vlastním nemocným synem. A s rakovinou bojuje tedy po svém, klasickém způsobu. Když na začátku devadesátých let budovala ve Fakultní Thomayerově nemocnici nové onkologické pracoviště s jednotkou intenzivní péče, ambulancí a lůžkovou částí, doslova ze země vydupala i nadační fond. Ten financuje zdravotně výchovné akce, vydává osvětové i odborné publikace, ale především zaplatil pro nové oddělení nezbytné přístroje od mamografu až třeba po ozařovač.
V letech 1996-1998 získala Jitka Abrahámová se svým týmem ministerský grant na studii o včasném záchytu rakoviny prsu. Na základě jejích výsledků (vyšly knižně v dubnu 2003) se po letech jednání rozbíhá program, podle nějž mají všechny ženy od 45 let právo nechat se na náklady pojišťovny mamograficky vyšetřit. I když má projekt zatím řadu nedostatků, i když je to jen jeden možný způsob, jak čelit rakovině přední onkoložka v něm spatřuje jednoznačný krok kupředu.
Bojím se smrti
Svět se hne tam, kam se síla napře. To je i téměř po čtyřiceti letech onkologické praxe stále životní krédo Jitky Abrahámové. V souladu s ním také vyjednává s pojišťovnou, s ministerstvem, tvrdohlavě znovu a znovu hledá peníze na nové projekty. Teď zrovna shání modernější mamograf a ví, že pak ji čeká bitva o další přístroje, jež už zastarávají...
Nedávno oslavila šedesáté narozeniny. Nezdá se být unavena, udolána, jen se jí snad oči občas lesknou více než před deseti lety. Když ještě mívala pravidelně ambulantní hodiny v ordinaci, každý den vyšetřila až čtyřicet pacientů. Teď týdně oznámí nepříznivou diagnózu deseti až patnácti lidem. Za ty roky se už naučila umění odstřihnout se. Relaxuje obvykle v divadle, na opeře, nad knihou nebo na zahrádce, ale přiznává, že udržet odstup od nemocných se jí daří čím dál obtížněji.
"Kdykoli se objeví nějaký nový lék, nová naděje, vzpomenu si na ty první chlapce, co museli umřít. Vůbec, pamatuju si hodně svých mrtvých. Rakovina je chronická nemoc. Když se mne pacient ptá, jak dlouho se budeme vídat, popravdě musím odpovědět: do smrti mé nebo vaší. A také se roky vídáme. Za tu dobu se vytvoří vztahy, které vás nemohou nezasáhnout."
Její vážně nemocná maminka považovala každý rok, kterého se dožila navíc proti předpokladům svým i lékařů, za zázrak. A radovala se z něho. Jitka Abrahámová o ni pečovala až do konce, udělala také se svou rodinou všechno pro to, aby její matka mohla zemřít doma. Poslední otázka je tedy nabíledni.
"Bojím se smrti, samozřejmě. Kdo by se nebál? Jako všichni bych si přála zemřít také doma, pokud možno rychle a bezbolestně. Doufám však, že když už nemoc - třeba rakovina - přijde, dokážu ji přijmout. Řada lidí mi řekla, že pravou cenu života poznali, až když onemocněli. A určité věci si vychutnali až v tomto období. Snad bych také našla tu sílu."
|
JITKA ABRAHÁMOVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
