Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Bylo to představení vskutku unikátní. Tereza Pergnerová spolu s reportérem a cestovatelem Josefem Formánkem v pátek promluvili o tajemství svých životů při akci Dvě srdce jako klíč v pražském kostele U Salvátora. Hudbou jejich vyprávění doplnil zpěvák, který v životě rovněž bojoval s řadou démonů, Richard Müller. Pergnerová se tak před kostelem plným lidí podělila o silné momenty ze své minulosti.
Řídíte se často bezvýhradně svou intuicí?
Přeci jen už jsem ve středním věku, a tak mám intuici už tak nějak „vyťukanou“. Je pro mě příjemnější dát jí přednost, než se do něčeho nutit. Během večera měli možnost pokládat vám otázky i samotní diváci.
Neměla jste trému nebo obavu z toho, nač vše by se mohli ptát?
Jasně, že jsem trému měla. Ale ne proto, že bych se bála, na co se lidé zeptají. Jak jste řekla, jsem moderátorka a v té opačné roli nejsem kovaná, což dává prostor pro to trošku zpokornět, protože zajeté způsoby a mechanismy v tomhle případě můžu zahodit. Můžu být na jednu stranu někým novým a zároveň člověkem, kterého jsem za třiačtyřicet let dobře poznala. Takže mám-li nějaké obavy, půjdu jim vstříc.
Jste ten typ, na který stres do jisté míry působí pozitivně a funguje jako hnací motor?
Jak bych to řekla… Když vás něco znejistí, tak často býváte opravdovější, než když máte něco do detailů připraveného.
Když jste se hned na začátku své kariéry v 90. letech vyšvihla díky hitparádě Eso mezi nejoblíbenější televizní tváře, řekla jste v jednom z prvních rozhovorů tak trochu v nadsázce, že do třiceti byste chtěla stihnout získat Oscara a do čtyřiceti vydělávat víc než Madonna. Jak je to dnes?
Jediné, co dnes opravdu chci, je žít svůj život s otevřenou hlavou. Chci být otevřená vnímání natolik, abych chápala, co se kolem mě skutečně děje, co mi může být přínosem a co je naprosto zbytečné.
Po delší době jste se chystala před diváky opět vyprávět svůj životní příběh. Může to pro vás fungovat i jako určitá forma terapie?
Na začátku – řekněme třeba od roku 2003 – to tak na mě určitě působilo. Dokonce jsem to i novinářům říkala, že rozhovory dávám, protože v tu chvíli to vnímám skutečně jako terapeutickou hodinku… Nebo i dvě.
Takže ožehavé věci, kterým se osobnosti v rozhovorech většinou snaží vyhnout, jste vlastně vítala.
Opravdu to tak bylo, jenže se to v průběhu času začalo měnit. Získala jsem vůči tomu odpor. Už jsem se o minulosti bavit nechtěla a přála jsem si ji zahodit. Dala jsem si takové dva tři roky klidu, kdy jsem věci ve svém životě trochu vytřídila a jinak je pojmenovala. A musím konstatovat, že některé věci, které pro mě před patnácti lety byly ohromně důležité, dnes už nemají svou sílu.
Když dnes mluvíte o své minulosti, dává vám to ještě něco nového? Posunula se ta zkušenost někam jinam?
Ano, protože teď už to není o drogách. To je pro mě důležité. Dosud byly drogy to jediné, co novináře nejvíc zajímalo. Chápu to, protože je to téma, které se dobře prodává. Ale mně osobně to na mém životě přijde nejmíň zajímavé. Teď mi přijde nejvíc zajímavé to, jak se z těch slabých míst stávají silná. To, že člověk poznává sám sebe, že se rozebere úplně na šroubky. Možná to vysvětluje můj postoj k showbyznysu. Trvale v něm totiž nejsem a vždycky se vracím do normálního života. Dělám to tak, protože vím, že pevně se postavíte vždy jenom mimo kameru, fotoaparáty, mimo zájem lidí. Sílu musíte najít v sobě. Ta není nikde okolo, jinak je to jenom berlička. A já jsem se ve svém životě chtěla zbavit berlí.
Tereza Pergnerová■ Narodila se 25. června 1974 v Praze. Jejím otcem byl skladatel a herec Eduard Pergner. Je rozvedená, má dvě děti. ■ Od začátku 90. let moderovala v rozhlasových stanicích, ale slavnou se stala díky televizní hitparádě Eso, kterou uváděla v letech 1994 až 1998. Mezi teenagery té doby zlidověl její pozdrav „Čágo, bélo, šílenci“. ■ Vydala také vlastní hudební CD, mihla se v několika filmech (např. Discopříběh 2, Žiletky). ■ Několikrát se potýkala s drogovou závislostí, v roce 2002 nafotila nahé snímky pro porno časopis Leo. ■ Comebackem pro ni bylo moderování několika ročníků úspěšné reality show VyVolení. V poslední době moderovala například pořad Akce nový domov. |
Jak moc pro vás byly v minulosti důležité tyhle berle, o kterých mluvíte?
Část svého života jsem byla odkázaná na to, že mě někdo pochválí, že mi někdo řekne: „Děláš to dobře.“ Strašně jsem se trápila tím, že někdo třeba nevidí, když se snažím. Že mi nerozumí. Přitom si nemusíte rozumět s každým. Když jsem doma, a to považuji za můj skutečný život, tak tam načerpám všechny potřebné věci, které pak můžu rozprostřít do nějakého projektu, pokud se mi naskytne příležitost.
Váš zatím poslední velký televizní projekt se jmenuje Mise nový domov. Je to pořad doslova nabitý emocemi a dojemnými momenty. Není to pro vás někdy až příliš psychicky náročná práce?
Vůbec ne, protože znám úmysl našeho týmu, a ten je stěžejní. Nechci strhávat pozornost a drtit emoce na maximum. Chci pomoct, chci soucítit, a vidím rozdíl mezi lítostí a soucitem. To je můj důvod, proč to dělám. Mnoho věcí vás zasáhne, ale nedrtí. Leckdy přijdete k příběhům, které jste si ani neuměla představit, a najdete díky nim nové pohledy na věc. Jsem plná obdivu k těm lidem. Fakt!
Vraťme se ještě na moment k vašemu domovu, hlavně k rodině. Váš syn Samuel letos slaví osmnáctiny. Jak vnímáte ten zlom, že z vašeho dítěte bude papírově dospělák?
To je paráda!
Vážně? Není to spíš věc, které se matka podvědomě trochu děsí?
Vůbec. Já jsem se radovala i z toho, když dostal občanku! To byla mimochodem velká událost. No a od té doby ji stačil třikrát ztratit. To je přeci paráda, jak se nechce hlásit k tomu občanství, jak je ta mladá duše v prostoru. (smích) Ne, opravdu se toho neděsím. Já tomu klukovi fandím. Mám radost z toho, že je to veselý, obyčejný kluk, který má kamarády, svou komunitu a držím mu palce. Ale jako matka už jen do mála věcí můžu zasahovat. Jeho argumenty už převálcují argumenty zkušené moderátorky.
Takže je výřečností po vás?
Spíš bych řekla, že mu to dobře přemýšlí. Uvědomila jsem si, že ho nemohu svazovat. Měla jsem totiž v určité době tendence ho jakoby zablokovat ve stylu: „Víš, protože jsi Samuel Pergner, musíš si dát víc pozor než ostatní děti.“ Jenže on mi v patnácti řekl: „Jenže mami, já si nechci dávat větší pozor. Chci být tím, kým jsem. A já nejsem ty.“ A to je nejsilnější argument. Takže já jako matka jsem dva kroky stranou. Mám v něj obrovskou důvěru. Je to dospělý kluk.
Dva kroky stranou ale ještě určitě nejste v případě vaší dcery, které je teprve deset let. Tady je přeci jen ta občanka a dospělost naštěstí ještě hodně daleko.
Nenechte se zmást, to pak jde strašně rychle! Věřte mi, že deset let uteče jako voda. Je to jak lusknutí prstu.
Pokus o dráhu zpěvačkyV době své největší televizní popularity se Tereza Pergnerová pokusila prosadit i jako zpěvačka. Z té doby mohla posluchačům zůstat v paměti balada Andělíček, kterou pro ni napsal zpěvák a idol děvčat z 80. let Michal Penk. Ten byl navíc producentem celého jejího alba Rachot. Přezpívala také vůbec nejprovařenější hit Michala Davida Nonstop a spolupracovala i se skupinou Premier, která měla v té době na kontě megaúspěšný hit Hrobař. |
Tereza moderuje pořad Mise nový domov:
