Bývalá československá hráčka číslo jedna HANA MANDLÍKOVÁ nedávno porodila dvojčata Marka Viléma a Elizabeth Hanu. Nyní chce na kurty chvíli zapomenout.
Nad Londýnem se stáhly mraky. Trochu už sprchlo a bylo poměrně chladno. Při rozhovoru, který proběhl na nedávném Wimbledonu, chtěla Hana Mandlíková přesto sedět na terase. V ruce měla album s fotografiemi. „Jsem přece máma, musím se chlubit,“ usmívala se. Stejně jako na Borise Beckera, který šel kolem. Oba bývalí tenisté si podali ruce: Hi, Hana! Hi, Boris! Na první pohled je vidět, že jste šťastná matka. Nedávno i Martina Navrátilová prohlásila, že touží mít děti. Chce adoptovat dvojčata. Víte, u většiny žen se tohle jednou vzbouří. Ty co dělaly sport, to pak ale mají daleko těžší. Pam Shriverová se například pokouší přijít do jiného stavu už čtyři roky. Martina navíc hrála mnohem déle než já.
Mám jiné hodnoty
Matky často říkají, že je narození dítěte změní. Jak jste se změnila vy, žena, která se předtím jako přední světová tenistka jen hnala za kariérou? Jsem určitě jiná. Děti jsou teď pro mě to nejdůležitější na světě, můžu něco dávat dál. Zažívám pocity, které umí vysvětlit jenom máma. Mám zkrátka jiné, jak se to říká... values... Hodnoty... Tak. Když se dívám zpátky, chtěla bych moc věcí udělat jinak. Jaké třeba? Měla jsem se na svět dívat s větším nadhledem. Tak strašně jsem v tenise chtěla něco dokázat, až mě to svazovalo. Byla jsem moc nervózní, jinak by mohly být výsledky ještě lepší. Litujete nějaké konkrétní chvíle? Třeba finále Wimbledonu 1986. Vedla jsem nad Martinou Navrátilovou 5:2, měla setbol, a stejně prohrála (6:7, 3:6 - pozn. red.). Tenhle turnaj mám nejradši, ale chápete, nikdy jsem ho nevyhrála. To mě mrzí. Ale Borg taky nikdy nevyhrál US Open, jenom šestkrát French Open a pětkrát Wimbledon (smích)... Nastoupila jste tady ve Wimbledonu do turnaje veteránek. Hrajete ještě často? Už jsem tu byla před dvěma lety. Pak jsem otěhotněla a bála se něco dělat. Po porodu jsem se šest měsíců jen starala o děti a nic víc. Před Wimbledonem jsem si na antuce zatrénovala s Jirkou Medonosem a říkala si: To se tam pěkně ztrapním... Vždyť jste vyhrála dva zápasy ze tří! A teď se to snad ještě zlepší. Až se vrátím do Ameriky, začnu trénovat jednu holčičku. Je jí dvanáct, jmenuje se Kristýna, ale víc se na ni ptejte tak za dva roky. Celá rodina se kvůli mně přestěhovala na Floridu až z New Yorku. Máte ambice vychovat přední světovou hráčku? Víte, jaké já mám ambice? Od všeho si odpočinout: od nervů, od kariéry, od Jany Novotné, kterou jsem trénovala. Chci dělat něco pro děti, chci na ně mít trpělivost, kterou jsem dřív dávala ostatním. A chcete z nich mít tenisty? Bylo by to prima. Talent budou mít určitě v krvi, po mně i po mém otci. Věřím, že aspoň jeden se na tenis dá, byla bych ráda, kdyby děti dělaly sport. Nakonec se ale stejně musí rozhodnout samy. Už chodí? Elizabetka přejde půl pokoje. Mareček je těžší a větší, tomu to bude trvat déle. Výchova dvojčat dá asi pořádně zabrat, že? Nejhorší to bylo první měsíce. V noci jsem vstávala třeba každé dvě hodiny. Ale člověk si na to zvykne, ví, že to děti potřebují, a na nějakou únavu nemyslí. Jak rostou, je s nimi i větší legrace. Nedávno je můj tatínek vezl v kočárku. Mareček spal, Elizabetka mu sundala botu a vyhodila ji na ulici. Pak ji přinesli sousedi. Než se vám dvojčata narodila, říkala jste, že hodně přemýšlíte o jménech. To byla těžká práce (smích). Měla jsem knížku a dlouho v ní listovala. Hana je po mně, Vilém po mém otci a jména Elizabeth a Mark se mi zkrátka zalíbila. Jakým jazykem na děti mluvíte? Česky a anglicky. Čeština je pro mě velmi důležitá. Chci, aby věděly, kde mají kořeny. Mám pro ně i českou chůvu. Nebydlí u nás, přijde vždy v půl osmé ráno a zůstává do pěti. Až budou děti starší, chci je do Česka posílat na prázdniny. Za rodiči se teď ale moc nedostanete. Na Jílovišti jsem byla naposledy, když byly dětem tři měsíce. Právě jsem o tom přemýšlela. Musíme tam jezdit častěji, třeba i na Vánoce. Naši už jsou starší a chci, aby si vnoučata užili. A co vrátit se do Čech natrvalo? To asi ne. Děti se narodily v Americe a Florida je pro ně ideální. Je tu celý rok teplo, ráno se sebereme a můžeme jít na pláž.
S Helenou Sukovou jsme kamarádky
Navštěvujete ještě Waldemara Matušku a jeho manželku? Bydlí nedaleko od vás, s Janou Novotnou jste tam občas zašla. Už jsem je dlouho neviděla. Naposledy jsme tam byly ještě s Luckou Bílou, když žila s Kratochvílem. To už je ale docela dlouho... Teď ve Wimbledonu jsem vás viděl ve veselém rozhovoru s Helenou Sukovou. Nebyl v něm ani náznak dřívějšího nepřátelství, možná bych mohl říct i nenávisti. To dávno zakryl čas. Naše tehdejší vztahy už teď vnímám jako hodně malicherné. (Dříve spolu hrály čtyřhru, po jednom turnaji jedna obvinila druhou, že se schválně nesnažila, rozešly se a od té doby se táhly ostré osobní spory takřka o všechno - pozn. red.). Posledních pět let není mezi mnou a Helenou žádný problém. Dokonce si myslím, že jsme kamarádky. Je to právě jedna z těch věcí, které byste udělala jinak? Ale ne, já jsem nic neprovedla. A Helena taky ne, prostě se to stalo. Lidé se zkrátka občas nepohodnou: v tenise, u vás v redakci, kdekoliv jinde. Tím to pro mě končí. A co Jana Novotná? Trénovala jste ji dlouhých devět let a teď se prý ani nevídáte. S Janou vůbec nejsem v kontaktu. Jen mi nedávno zavolala, že bude stejně jako já hrát exhibici smíšených párů v Cincinnati. Ve Wimbledonu se tak trochu míjíte. Vy letos hrajete, Jana tu loni komentovala pro BBC. Taková práce vás netáhne? Hodně televizí mě chtělo. Ale já bych nevydržela několik hodin sedět ve studiu a skoro se nehýbat. Musím pořád něco dělat. Dokážu o tenise mluvit, ale nebaví mě to. Víte hodně o současném tenise? Sledujete ho? Od té doby, co mám děti, tak vůbec ne. Nebaví mě, nemám, komu bych fandila. Ale hlavně nemám čas. Ani na český tenis? A co bych na něm prosím vás sledovala? Tam nic zajímavého není. Možná mladá Daniela Bedáňová, tady jsem mluvila s jejím tatínkem. To je tak jediná naděje, kterou máte. Máte? Proč ne - máme? Tak dobře, máme. Vy už se nepovažujete za Češku? Ale jistě že ano. Není přece důležité, kde žijete, ale jak se cítíte. Tady jste měla za jménem napsáno Austrálie. To vám nevadí? Mám stále i australské občanství, na tom přece zas tak nezáleží. Trvá ještě z doby, kdy jsem tam byla vdaná. (Během Poháru federace 1986 v Praze si Mandlíková vzala Australana českého původu Jana Sedláka. Popírala, že to bylo kvůli zahraničnímu občanství, nicméně se po pár letech rozvedla. Znali se krátce, překvapeni svatbou byli i rodiče - pozn. red.). Vždycky jsem hrála hlavně za sebe. Ale zamluvili jsme situaci v českém tenise. Proč je tak špatná? Mívali jsme dřív měli úplně jinou motivaci. Cílem člověka nemá být koupit si nové auto, producírovat se s ním v Česku a říkat: Já mám krásný mercedes! Motivací je touha vyhrát grandslam. Právě Bedáňová tvrdí, že chce vyhrát Wimbledon. Tak to ráda slyším. A myslím, že by mohla. Hlavu na to má, ale musí zesílit. Já vím, že ji každý nutí jíst a ona je z toho otrávená. Ale jinak to zkrátka nejde.
HANA MANDLÍKOVÁ
Narodila se 19. února 1962. Vyhrála 27 turnajů, z toho dvakrát grandslamové Australian Open, jednou French Open a jednou US Open. Byla třetí hráčkou světového žebříčku, tenisem vydělala 3 340 959 dolarů (přes 100 milionů korun) a poté devět let trénovala Janu Novotnou, kterou v roce 1998 dovedla k wimbledonskému titulu. Poprvé otěhotněla v pětadvaceti, ale kvůli kariéře těhotenství přerušila. Otce svých nyní čtrnáctiměsíčních dvojčat Marka Viléma a Elizabeth Hany prý nikdy neprozradí. „Taková byla naše dohoda. Zůstaneme přáteli, i když své děti nikdy neuvidí,“ citoval ji britský list Mail on Sunday. Dále napsal, že o děti na Floridě pečuje se svou přítelkyní, pětatřicetiletou instruktorkou fitness Liz Resseguieovou.
Hana Mandlíková se nerada fotí. Toto je jeden z posledních dostupných snímků, na němž je zachycena s bratrem Vilémem.
Soubor| M191V05A.TXT
Název| Kaddáfí diktátor s beránčí tváří
Autor| Milan Vodička
Zdroj| Mladá fronta DNES Strana| 05
Rubrika| Víkend - seriál
Datum| 17.08.2002
------------------
Kaddáfí diktátor s beránčí tváří
Tvoří „osu zla“ nebo se k ní blíží. Státy, jejichž režimy dusí vlastní obyvatelstvo a z nichž některé jsou hrozbou i pro zbytek světa. Čtvrtý z nich je LIBYE.
Velký bratr tady vidí každému až do žaludku. Plukovník Kaddáfí nad vchodem má ve tváři laskavý až dojatý výraz, zřejmě je rád, že vám chutná. Na levé stěně se Kaddáfí tváří rozhodně a trochu nazlobeně, asi to bude tím, že obsluha si dává načas. Plukovník Kaddáfí na protilehlé straně má v očích budovatelskou jiskru a hledí kamsi k lepším zítřkům; snad sní o tom, že i tady bude jednou plno a na výběr nebudou mít jen dvě jídla. Ve velké přepychové restauraci hned u ruin antické Sabrathy dělají tři velké portréty vůdce libyjské revoluce jedinou společnost osamělým hostům. Podobizna Kaddáfího - mladého i starého, beduína, vojáka či fotbalisty - je v Libyi úplně všude: na nárožích, v hotelích, v začouzených lidových hospodách i v bytech. Jsou výmluvnější, než by se mohlo zdát. Vypovídají o tom, jak čas postupně obrousil radikalismus i výstřednosti, jimiž libyjský vůdce proslul. Mladý Kaddáfí hledí do světa pevným pohledem a s bojovně vystrčenou bradou, zatímco aktualizovaná verze ukazuje stárnoucího, vyrovnaného muže se zvrásněným obličejem. „Je to jiný Kaddáfí, usazený a snad zmoudřelý,“ říká Evropan, který v Libyi prožil část osmdesátých let, kdy libyjský vůdce sám sebe rozpaloval do vrcholné formy.
Ve skanzenu věcí
Kaddáfí byl v osmdesátých letech donkichotským provokatérem, diktátorem i obávaným teroristou. Byl podezříván z podpory mezinárodního terorismu od Ulsteru po Tichomoří a hájil se tím, že podporuje národně-osvobozenecké hnutí. Svět se ho bál, ale také se jím bavil. Kaddáfí přišel se Zelenou knihou, kterou skromně označil za „třetí univerzální teorii“ po kapitalismu a socialismu. Daroval půl milionu marek hokejovému týmu v německém Iserlohenu, protože měl náhodou zelené dresy, což je barva jeho revoluce. Prohlásil, že Ameriku objevily libyjské kmeny. Vyzval lidstvo, aby se zbavilo měst, a navrhl přemístit Židy do Alsaska, „protože se stejně neví, komu tato oblast patří“. Pozavíral své odpůrce do věznic, pak nasedl do buldozeru a rozbořil jejich zdi. Zrušil soukromé obchody a pak je zase se slávou otevíral. Zavedl vlastní cenu za lidská práva (jedním z laureátů je například Fidel Castro). Ale to všechno už je pryč. Kaddáfí je unavený a poněkud omšelý. Stejně jako on je viditelně omšelá i jeho Libye. Hotel Kalha ve vnitrozemském městě Sebha má své dobré časy za sebou. Je zašlý a neudržovaný. Od přelomu 70. a 80. let, kdy podle vzhledu interiéru vznikl, se očividně nic nezměnilo. Číšníci v tripolském hotelu Bab alBahr, Brána moře, nosí bílé košile s černými motýlky a hala se honosí růžovým mramorem. Ale recepce vypadá spíš jako tovární vrátnice a celek je zašlý jako sovětský hotel. „Tento hotel je jedním z výdobytků Velké lidové revoluce na poli turistiky,“ praví se v letácích na pokojích. Bývávalo... Grafická technika i zástřih personálu na snímcích napovídají, že i letáky vznikly počátkem osmdesátých let. Zdá se, že celá Libye ustrnula v čase a jen těžko se nyní probírá. Meziměstské telefonování, to je vzpomínka na minulost. Nelze volat přímo, pouze z pošty přes operátora, a pak se nějakou dobu čeká, než se naváže spojení. Jedna rodina v saharském městě Ghariatu se pyšní tím, že má vlastní telefon. Ale může s ním volat pouze po městečku, dál to nejde. Libye vypadá jako skanzen věcí. V hotelích jsou stále ještě „Zelená knihkupectví“, kde leží nikým nekupované výtisky Kaddáfího Zelené knihy v nejrůznějších jazycích až po češtinu a urdštinu.
Revoluce s kolou v ruce
Revoluční minulost však nebrání Libyjcům, aby kupovali západní zboží. Tyčinky Mars, limonáda Coca-cola, nové modely vozů Mitsubishi, jogurty, filmy Kodak, tepláky Adidas a značkové obleky jsou v Tripolisu k dostání stejně dobře jako v Evropě. Jeden Libyjec tvrdí, že k mání je prý už i alkohol, jinak zakázaný pod hrozbou mnohaletého vězení. Výstavné obchody v centru hlavního města, které vypadají jako butiky v Berlíně nebo Lyonu (kdysi nevídaná věc, neboť soukromé podnikání bylo jeden čas zakázáno), jsou sice plné zboží, ale postrádají zástupy zákazníků. Roky sankcí, pokles cen ropy a některé fanfaronské projekty pustily Libyi žilou. Zdá se však, že málokdo viní z potíží Muammara Kaddáfího. „Mám se dobře, můj život se strašně změnil, mám auto, mám dům,“ říká penzionovaný učitel ve slavném pouštním městě Ghadámesu, který si přivydělává jako průvodce turistů. Je to pro něj velký skok, vyrůstal ještě ve starém městě postaveném z hlíny. Spousta Libyjců oceňuje, kam se země, před třiceti lety jedna z nejchudších na světě, dostala za Kaddáfího vlády. Peníze z ropy dokázaly leccos. Někteří lidé však dávají najevo, že Kaddáfí dostal zemi do izolace, učinil z ní psance a je žábou na prameni rozvoje. „Kdyby šel hned teď, bylo by to pozdě,“ dodal trpce jeden čtyřicátník na tržišti v Tripolisu.
CHARAKTERISTIKA
Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí hledá tiše zpáteční cestu do světa, pro který kdysi neměl dobrého slova. Snaží se znovu obnovit dobré vztahy se západními zeměmi, u nichž má početné vroubky. Daří se mu to ale jen napůl. Před několika dny byl v Libyi na oficiální návštěvě u diktátora dokonce náměstek britského ministra zahraničí. Ale Spojené státy, na jejichž posudku mu záleží nejvíc, ho stále nechávají na seznamu podezřelých z teroristických aktivit. Kaddáfí má podle USA dvojí tvář: pomáhá až překvapivou měrou ve válce proti terorismu, ale současně se údajně snaží vyrobit chemické zbraně. Kaddáfího činí nedůvěryhodným i jeho snaha přeměnit ropný kapitál v politický: Libye je nejbohatší africkou zemí a podle Kaddáfího by se měla stát i jakýmsi patronem Afriky. Libyjský vůdce kvůli tomu vede velikášskou kampaň. Zájem stát se nekorunovaným africkým vůdcem projevil Kaddáfí velmi brzy: jakmile pochopil, že on a jeho země se nestanou osou arabského světa, o což se rovněž pokoušel.
NEJVĚTŠÍ HŘÍCHY
Kdyby šel plukovník Kaddáfí ke zpovědi, měl by toho hodně k vyprávění. V osmdesátých letech patřila jeho Libye k nejobávanějším teroristickým státům. Libyjští agenti vyhodili do povětří francouzské dopravní letadlo nad Saharou, nejznámější tragédií je však atentát na letoun společnosti PanAm nad skotským Lockerbie těsně před Vánocemi roku 1988. Libye účast dlouho popírala a byla kvůli tomu vystavena sankcím. Avšak dva její agenti byli z atentátu usvědčeni a Libye nyní dala najevo, že je dokonce ochotna odškodnit pozůstalé po obětech. Libyjci rovněž podporovali zbraněmi a výbušninami irské teroristy z IRA. Oblíbenou trhavinou, již používali Libyjci i jejich irští zákazníci, byl semtex české výroby, který náš bývalý režim dodal Libyi oficiálně na stavbu dálnic.
Muammar Kaddáfí je dnes vyrovnaný stárnoucí muž; v osmdesátých letech byl nevypočitatelným protivníkem
Po soudu s teroristy, kteří roku 1988 zničili nad skotským Lockerbie Boeing 747 vzpály v Tripolisu vášně
Soubor| M191V08A.TXT
Název| Elvis Presley: Showbyznys jsem já!
Autor| Vladimír Vlasák
Zdroj| Mladá fronta DNES Strana| 08
Rubrika| Víkend - lidé
Datum| 17.08.2002
------------------
Elvis Presley: Showbyznys jsem já!
Král zemřel, ale přesto žije král: kolem ELVISOVA KULTU se stále točí miliony. V pozadí mánie kdysi stál protřelý plukovník Parker, který tak položil základy hudebního zábavního průmyslu.
Elvis Presley změnil tvář populární hudby i Ameriky. Žádná hvězda neměla tak oslňující start jako on, nezasáhla celou zemi tak rychle a nepřerostla v cosi tak božsky nebetyčného. Elvis byl hlasem nové poválečné generace, která se drala na výsluní stejně jako její nespoutaný styl života. Místo kultivovaného elegána Franka Sinatry nastoupily nové idoly - rebelové bez příčiny. Byli to James Dean, jenž předčasně zemřel, a mladý Elvis Presley.
Božský Elvis
Když se Presley objevil na scéně, vydával desky u menší společnosti Sun Records. Její majitel Sam Phillips vycítil v devatenáctiletém mladíkovi obrovský talent, ale neměl dostatek kapitálu a kontaktů, aby Presleymu prošlapal cestu do hvězdné ligy. Jakmile se Presleyho ujal manažer Tom Parker, který si nechal říkat plukovník, události nabraly rychlý spád. Parker zařídil, že velká gramofonová firma RCA Presleyho od Phillipse koupila za tehdy bezprecedentních 35 tisíc dolarů. Mitch Miller z konkurenční firmy CBS mínil, že „žádný zpěvák není takové částky hoden“. O rok později si rval vlasy. Plukovník Parker žádal pro Elvise naprosto nehorázné honoráře. Jednak z nich měl 25 procent provizi a jednak systematicky budoval mýtus jedinečného Elvise. Věděl, že jedině televize urychlí raketový start rokenrolového krále. „Televizní show uvidí najednou tolik lidí, že bys pro ně musel koncertovat do konce života,“ připomínal Elvisovi. A ten svému manažerovi věřil, protože oba rozbíhali sled událostí, o kterých se jim nezdálo ani v nejrůžovějších snech. Když Presley v červenci 1954 vystupoval na korbě nákladního auta, tleskal mu hlouček lidí. O necelý rok později se zpěvák poprvé objevil v televizi v programu The Louisiana Hayride a pak už všichni věděli, kdo je to Elvis Presley. Publikum po Elvisovi šílelo, jeho popularita se hnala jako hurikán a šířila se Amerikou. „Náctileté“ dívky vyváděly tak, že se muzikanti na pódiu neslyšeli. V Jacksonvillu fanynky strhaly zpěvákovi z těla většinu oblečení a Elvis se musel spasit útěkem.
Král na prodej
První album Elvise Presleyho, vydané v květnu 1956, si předběžně objednalo 362 tisíc lidí. Do konce roku 1956 Presley prodal deset milionů singlů. Jeho nejúspěšnější singl s písněmi Don’t Be Cruel a Hound Dog si koupilo pět milionů lidí. Presleyho mladí fanoušci měli více peněz než kdysi jejich rodiče. Nová generace začala kupovat gramofonové desky ve velkém a prosadila svůj styl života, do kterého výtečně zapadla Elvisova emotivní hudba. Elvis neznal bariéry mezi styly ani rasami. A také zbohatl. Žádná hvězda popmusic se nestala tak rychle milionářem jako bývalý řidič náklaďáku z Memphisu v Tennessee. V létě 1956 už Presley vydělával 40 tisíc dolarů týdně, kupoval domy a cadillaky. Vojenskou službu měl teprve před sebou. Parker udržoval Presleyho kult v chodu. Vstával po páté ráno. Odcházel spát, když měl jistotu, že nikdo nešel na koncert zadarmo nebo dokud nebyla prodána poslední Presleyho fotka. Zpočátku si fanynky kupovaly fotografie tak, že poslaly poštou dolar a pak obdržely zásilku. Manažer byl zavalen dolarovkami a často volal do banky, aby si přijeli s pytli pro peníze. Koncem padesátých let docházel pro Elvise náklaďák dopisů denně, a tak Parker najal dvacet dívek, aby třídily poštu.
Hudba, film a prachy
Parker rychle pochopil, že může vydělat na všem, co je spojeno se jménem Elvise Presleyho. Rozjel prodej licencí a výrobu upomínkových předmětů. Elvisovské pásky, šátky, džíny, rtěnky, sošky nebo kravaty vydělaly již v prvním roce prodeje milion dolarů a živí Presleyho dědice dodnes. Každá další hvězda včetně Beatles opakovala nebo rozvíjela hudební byznys, který zavedli protřelý manažer-plukovník se svým klientem. „Presley přesně věděl, kam má namířeno, a šel za tím přímočaře,“ vzpomínala Anne Fulchinová, která měla na starosti propagaci nové hvězdy. Presley chtěl být nástupcem Jamese Deana, a tak si přál, aby se prosadil také ve filmu. Manažer ho v tom podporoval, ale z jiného důvodu. Spojení filmu a hudby vytváří největší komerční efekt v showbyznysu. A tak Parker uzavřel smlouvy na tři filmy. Za první zpěvák dostal 100 tisíc dolarů, za druhý o 50 tisíc víc a třetí mu přinesl 200 tisíc dolarů. S dalšími filmy se honoráře zvyšovaly. Král rokenrolu se však nikdy nestal králem Hollywoodu. Natočením třiatřiceti vesměs slabých filmů se zbytečně rozmělnil. Podle jedné legendy byl Parker ve skutečnosti Andreas van Kuijk, Nizozemec bez americké státní příslušnosti, který nemohl volně cestovat po světě. A tak prý Parker opředl svého klienta množstvím filmových smluv a zaměstnal ho natolik, aby nedošlo k pracovnímu výjezdu za hranice USA. Elvis tak vystupoval jen ve Spojených státech. V Evropě nikdy nekoncertoval. Mohli bychom připomenout pověsti, podle kterých byla Presleyho smrt fingovaná, aby unavený idol mohl dožít v ústraní. Ale to už se dostáváme do sféry spekulací, které přikrmují jeho legendu. Kdyby Elvis žil, mohl by klidně prohlásit: Showbyznys jsem já. Podle odhadů prodal miliardu desek, kazet nebo cédéček.
DVA VELCÍ MANIPULATOŘI Plukovník Parker (vlevo) prošlapal Elvisovi cestu na vrchol hudebního byznysu. Drobný obchodník Brian Epstein (vpravo) stál zase za úspěchem Beatles.
HVĚZDU lze prodávat v rodinném balení. Plukovník to pochopil: Elvisovské pásky, šátky, džíny, rtěnky a sošky vydělaly již v prvním roce prodeje milion dolarů a živí Presleyho dědice dodnes.
Nad Londýnem se stáhly mraky. Trochu už sprchlo a bylo poměrně chladno. Při rozhovoru, který proběhl na nedávném Wimbledonu, chtěla Hana Mandlíková přesto sedět na terase. V ruce měla album s fotografiemi. „Jsem přece máma, musím se chlubit,“ usmívala se. Stejně jako na Borise Beckera, který šel kolem. Oba bývalí tenisté si podali ruce: Hi, Hana! Hi, Boris! Na první pohled je vidět, že jste šťastná matka. Nedávno i Martina Navrátilová prohlásila, že touží mít děti. Chce adoptovat dvojčata. Víte, u většiny žen se tohle jednou vzbouří. Ty co dělaly sport, to pak ale mají daleko těžší. Pam Shriverová se například pokouší přijít do jiného stavu už čtyři roky. Martina navíc hrála mnohem déle než já.
Mám jiné hodnoty
Matky často říkají, že je narození dítěte změní. Jak jste se změnila vy, žena, která se předtím jako přední světová tenistka jen hnala za kariérou? Jsem určitě jiná. Děti jsou teď pro mě to nejdůležitější na světě, můžu něco dávat dál. Zažívám pocity, které umí vysvětlit jenom máma. Mám zkrátka jiné, jak se to říká... values... Hodnoty... Tak. Když se dívám zpátky, chtěla bych moc věcí udělat jinak. Jaké třeba? Měla jsem se na svět dívat s větším nadhledem. Tak strašně jsem v tenise chtěla něco dokázat, až mě to svazovalo. Byla jsem moc nervózní, jinak by mohly být výsledky ještě lepší. Litujete nějaké konkrétní chvíle? Třeba finále Wimbledonu 1986. Vedla jsem nad Martinou Navrátilovou 5:2, měla setbol, a stejně prohrála (6:7, 3:6 - pozn. red.). Tenhle turnaj mám nejradši, ale chápete, nikdy jsem ho nevyhrála. To mě mrzí. Ale Borg taky nikdy nevyhrál US Open, jenom šestkrát French Open a pětkrát Wimbledon (smích)... Nastoupila jste tady ve Wimbledonu do turnaje veteránek. Hrajete ještě často? Už jsem tu byla před dvěma lety. Pak jsem otěhotněla a bála se něco dělat. Po porodu jsem se šest měsíců jen starala o děti a nic víc. Před Wimbledonem jsem si na antuce zatrénovala s Jirkou Medonosem a říkala si: To se tam pěkně ztrapním... Vždyť jste vyhrála dva zápasy ze tří! A teď se to snad ještě zlepší. Až se vrátím do Ameriky, začnu trénovat jednu holčičku. Je jí dvanáct, jmenuje se Kristýna, ale víc se na ni ptejte tak za dva roky. Celá rodina se kvůli mně přestěhovala na Floridu až z New Yorku. Máte ambice vychovat přední světovou hráčku? Víte, jaké já mám ambice? Od všeho si odpočinout: od nervů, od kariéry, od Jany Novotné, kterou jsem trénovala. Chci dělat něco pro děti, chci na ně mít trpělivost, kterou jsem dřív dávala ostatním. A chcete z nich mít tenisty? Bylo by to prima. Talent budou mít určitě v krvi, po mně i po mém otci. Věřím, že aspoň jeden se na tenis dá, byla bych ráda, kdyby děti dělaly sport. Nakonec se ale stejně musí rozhodnout samy. Už chodí? Elizabetka přejde půl pokoje. Mareček je těžší a větší, tomu to bude trvat déle. Výchova dvojčat dá asi pořádně zabrat, že? Nejhorší to bylo první měsíce. V noci jsem vstávala třeba každé dvě hodiny. Ale člověk si na to zvykne, ví, že to děti potřebují, a na nějakou únavu nemyslí. Jak rostou, je s nimi i větší legrace. Nedávno je můj tatínek vezl v kočárku. Mareček spal, Elizabetka mu sundala botu a vyhodila ji na ulici. Pak ji přinesli sousedi. Než se vám dvojčata narodila, říkala jste, že hodně přemýšlíte o jménech. To byla těžká práce (smích). Měla jsem knížku a dlouho v ní listovala. Hana je po mně, Vilém po mém otci a jména Elizabeth a Mark se mi zkrátka zalíbila. Jakým jazykem na děti mluvíte? Česky a anglicky. Čeština je pro mě velmi důležitá. Chci, aby věděly, kde mají kořeny. Mám pro ně i českou chůvu. Nebydlí u nás, přijde vždy v půl osmé ráno a zůstává do pěti. Až budou děti starší, chci je do Česka posílat na prázdniny. Za rodiči se teď ale moc nedostanete. Na Jílovišti jsem byla naposledy, když byly dětem tři měsíce. Právě jsem o tom přemýšlela. Musíme tam jezdit častěji, třeba i na Vánoce. Naši už jsou starší a chci, aby si vnoučata užili. A co vrátit se do Čech natrvalo? To asi ne. Děti se narodily v Americe a Florida je pro ně ideální. Je tu celý rok teplo, ráno se sebereme a můžeme jít na pláž.
S Helenou Sukovou jsme kamarádky
Navštěvujete ještě Waldemara Matušku a jeho manželku? Bydlí nedaleko od vás, s Janou Novotnou jste tam občas zašla. Už jsem je dlouho neviděla. Naposledy jsme tam byly ještě s Luckou Bílou, když žila s Kratochvílem. To už je ale docela dlouho... Teď ve Wimbledonu jsem vás viděl ve veselém rozhovoru s Helenou Sukovou. Nebyl v něm ani náznak dřívějšího nepřátelství, možná bych mohl říct i nenávisti. To dávno zakryl čas. Naše tehdejší vztahy už teď vnímám jako hodně malicherné. (Dříve spolu hrály čtyřhru, po jednom turnaji jedna obvinila druhou, že se schválně nesnažila, rozešly se a od té doby se táhly ostré osobní spory takřka o všechno - pozn. red.). Posledních pět let není mezi mnou a Helenou žádný problém. Dokonce si myslím, že jsme kamarádky. Je to právě jedna z těch věcí, které byste udělala jinak? Ale ne, já jsem nic neprovedla. A Helena taky ne, prostě se to stalo. Lidé se zkrátka občas nepohodnou: v tenise, u vás v redakci, kdekoliv jinde. Tím to pro mě končí. A co Jana Novotná? Trénovala jste ji dlouhých devět let a teď se prý ani nevídáte. S Janou vůbec nejsem v kontaktu. Jen mi nedávno zavolala, že bude stejně jako já hrát exhibici smíšených párů v Cincinnati. Ve Wimbledonu se tak trochu míjíte. Vy letos hrajete, Jana tu loni komentovala pro BBC. Taková práce vás netáhne? Hodně televizí mě chtělo. Ale já bych nevydržela několik hodin sedět ve studiu a skoro se nehýbat. Musím pořád něco dělat. Dokážu o tenise mluvit, ale nebaví mě to. Víte hodně o současném tenise? Sledujete ho? Od té doby, co mám děti, tak vůbec ne. Nebaví mě, nemám, komu bych fandila. Ale hlavně nemám čas. Ani na český tenis? A co bych na něm prosím vás sledovala? Tam nic zajímavého není. Možná mladá Daniela Bedáňová, tady jsem mluvila s jejím tatínkem. To je tak jediná naděje, kterou máte. Máte? Proč ne - máme? Tak dobře, máme. Vy už se nepovažujete za Češku? Ale jistě že ano. Není přece důležité, kde žijete, ale jak se cítíte. Tady jste měla za jménem napsáno Austrálie. To vám nevadí? Mám stále i australské občanství, na tom přece zas tak nezáleží. Trvá ještě z doby, kdy jsem tam byla vdaná. (Během Poháru federace 1986 v Praze si Mandlíková vzala Australana českého původu Jana Sedláka. Popírala, že to bylo kvůli zahraničnímu občanství, nicméně se po pár letech rozvedla. Znali se krátce, překvapeni svatbou byli i rodiče - pozn. red.). Vždycky jsem hrála hlavně za sebe. Ale zamluvili jsme situaci v českém tenise. Proč je tak špatná? Mívali jsme dřív měli úplně jinou motivaci. Cílem člověka nemá být koupit si nové auto, producírovat se s ním v Česku a říkat: Já mám krásný mercedes! Motivací je touha vyhrát grandslam. Právě Bedáňová tvrdí, že chce vyhrát Wimbledon. Tak to ráda slyším. A myslím, že by mohla. Hlavu na to má, ale musí zesílit. Já vím, že ji každý nutí jíst a ona je z toho otrávená. Ale jinak to zkrátka nejde.
HANA MANDLÍKOVÁ
Narodila se 19. února 1962. Vyhrála 27 turnajů, z toho dvakrát grandslamové Australian Open, jednou French Open a jednou US Open. Byla třetí hráčkou světového žebříčku, tenisem vydělala 3 340 959 dolarů (přes 100 milionů korun) a poté devět let trénovala Janu Novotnou, kterou v roce 1998 dovedla k wimbledonskému titulu. Poprvé otěhotněla v pětadvaceti, ale kvůli kariéře těhotenství přerušila. Otce svých nyní čtrnáctiměsíčních dvojčat Marka Viléma a Elizabeth Hany prý nikdy neprozradí. „Taková byla naše dohoda. Zůstaneme přáteli, i když své děti nikdy neuvidí,“ citoval ji britský list Mail on Sunday. Dále napsal, že o děti na Floridě pečuje se svou přítelkyní, pětatřicetiletou instruktorkou fitness Liz Resseguieovou.
Hana Mandlíková se nerada fotí. Toto je jeden z posledních dostupných snímků, na němž je zachycena s bratrem Vilémem.
Soubor| M191V05A.TXT
Název| Kaddáfí diktátor s beránčí tváří
Autor| Milan Vodička
Zdroj| Mladá fronta DNES Strana| 05
Rubrika| Víkend - seriál
Datum| 17.08.2002
------------------
Kaddáfí diktátor s beránčí tváří
Tvoří „osu zla“ nebo se k ní blíží. Státy, jejichž režimy dusí vlastní obyvatelstvo a z nichž některé jsou hrozbou i pro zbytek světa. Čtvrtý z nich je LIBYE.
Velký bratr tady vidí každému až do žaludku. Plukovník Kaddáfí nad vchodem má ve tváři laskavý až dojatý výraz, zřejmě je rád, že vám chutná. Na levé stěně se Kaddáfí tváří rozhodně a trochu nazlobeně, asi to bude tím, že obsluha si dává načas. Plukovník Kaddáfí na protilehlé straně má v očích budovatelskou jiskru a hledí kamsi k lepším zítřkům; snad sní o tom, že i tady bude jednou plno a na výběr nebudou mít jen dvě jídla. Ve velké přepychové restauraci hned u ruin antické Sabrathy dělají tři velké portréty vůdce libyjské revoluce jedinou společnost osamělým hostům. Podobizna Kaddáfího - mladého i starého, beduína, vojáka či fotbalisty - je v Libyi úplně všude: na nárožích, v hotelích, v začouzených lidových hospodách i v bytech. Jsou výmluvnější, než by se mohlo zdát. Vypovídají o tom, jak čas postupně obrousil radikalismus i výstřednosti, jimiž libyjský vůdce proslul. Mladý Kaddáfí hledí do světa pevným pohledem a s bojovně vystrčenou bradou, zatímco aktualizovaná verze ukazuje stárnoucího, vyrovnaného muže se zvrásněným obličejem. „Je to jiný Kaddáfí, usazený a snad zmoudřelý,“ říká Evropan, který v Libyi prožil část osmdesátých let, kdy libyjský vůdce sám sebe rozpaloval do vrcholné formy.
Ve skanzenu věcí
Kaddáfí byl v osmdesátých letech donkichotským provokatérem, diktátorem i obávaným teroristou. Byl podezříván z podpory mezinárodního terorismu od Ulsteru po Tichomoří a hájil se tím, že podporuje národně-osvobozenecké hnutí. Svět se ho bál, ale také se jím bavil. Kaddáfí přišel se Zelenou knihou, kterou skromně označil za „třetí univerzální teorii“ po kapitalismu a socialismu. Daroval půl milionu marek hokejovému týmu v německém Iserlohenu, protože měl náhodou zelené dresy, což je barva jeho revoluce. Prohlásil, že Ameriku objevily libyjské kmeny. Vyzval lidstvo, aby se zbavilo měst, a navrhl přemístit Židy do Alsaska, „protože se stejně neví, komu tato oblast patří“. Pozavíral své odpůrce do věznic, pak nasedl do buldozeru a rozbořil jejich zdi. Zrušil soukromé obchody a pak je zase se slávou otevíral. Zavedl vlastní cenu za lidská práva (jedním z laureátů je například Fidel Castro). Ale to všechno už je pryč. Kaddáfí je unavený a poněkud omšelý. Stejně jako on je viditelně omšelá i jeho Libye. Hotel Kalha ve vnitrozemském městě Sebha má své dobré časy za sebou. Je zašlý a neudržovaný. Od přelomu 70. a 80. let, kdy podle vzhledu interiéru vznikl, se očividně nic nezměnilo. Číšníci v tripolském hotelu Bab alBahr, Brána moře, nosí bílé košile s černými motýlky a hala se honosí růžovým mramorem. Ale recepce vypadá spíš jako tovární vrátnice a celek je zašlý jako sovětský hotel. „Tento hotel je jedním z výdobytků Velké lidové revoluce na poli turistiky,“ praví se v letácích na pokojích. Bývávalo... Grafická technika i zástřih personálu na snímcích napovídají, že i letáky vznikly počátkem osmdesátých let. Zdá se, že celá Libye ustrnula v čase a jen těžko se nyní probírá. Meziměstské telefonování, to je vzpomínka na minulost. Nelze volat přímo, pouze z pošty přes operátora, a pak se nějakou dobu čeká, než se naváže spojení. Jedna rodina v saharském městě Ghariatu se pyšní tím, že má vlastní telefon. Ale může s ním volat pouze po městečku, dál to nejde. Libye vypadá jako skanzen věcí. V hotelích jsou stále ještě „Zelená knihkupectví“, kde leží nikým nekupované výtisky Kaddáfího Zelené knihy v nejrůznějších jazycích až po češtinu a urdštinu.
Revoluce s kolou v ruce
Revoluční minulost však nebrání Libyjcům, aby kupovali západní zboží. Tyčinky Mars, limonáda Coca-cola, nové modely vozů Mitsubishi, jogurty, filmy Kodak, tepláky Adidas a značkové obleky jsou v Tripolisu k dostání stejně dobře jako v Evropě. Jeden Libyjec tvrdí, že k mání je prý už i alkohol, jinak zakázaný pod hrozbou mnohaletého vězení. Výstavné obchody v centru hlavního města, které vypadají jako butiky v Berlíně nebo Lyonu (kdysi nevídaná věc, neboť soukromé podnikání bylo jeden čas zakázáno), jsou sice plné zboží, ale postrádají zástupy zákazníků. Roky sankcí, pokles cen ropy a některé fanfaronské projekty pustily Libyi žilou. Zdá se však, že málokdo viní z potíží Muammara Kaddáfího. „Mám se dobře, můj život se strašně změnil, mám auto, mám dům,“ říká penzionovaný učitel ve slavném pouštním městě Ghadámesu, který si přivydělává jako průvodce turistů. Je to pro něj velký skok, vyrůstal ještě ve starém městě postaveném z hlíny. Spousta Libyjců oceňuje, kam se země, před třiceti lety jedna z nejchudších na světě, dostala za Kaddáfího vlády. Peníze z ropy dokázaly leccos. Někteří lidé však dávají najevo, že Kaddáfí dostal zemi do izolace, učinil z ní psance a je žábou na prameni rozvoje. „Kdyby šel hned teď, bylo by to pozdě,“ dodal trpce jeden čtyřicátník na tržišti v Tripolisu.
CHARAKTERISTIKA
Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí hledá tiše zpáteční cestu do světa, pro který kdysi neměl dobrého slova. Snaží se znovu obnovit dobré vztahy se západními zeměmi, u nichž má početné vroubky. Daří se mu to ale jen napůl. Před několika dny byl v Libyi na oficiální návštěvě u diktátora dokonce náměstek britského ministra zahraničí. Ale Spojené státy, na jejichž posudku mu záleží nejvíc, ho stále nechávají na seznamu podezřelých z teroristických aktivit. Kaddáfí má podle USA dvojí tvář: pomáhá až překvapivou měrou ve válce proti terorismu, ale současně se údajně snaží vyrobit chemické zbraně. Kaddáfího činí nedůvěryhodným i jeho snaha přeměnit ropný kapitál v politický: Libye je nejbohatší africkou zemí a podle Kaddáfího by se měla stát i jakýmsi patronem Afriky. Libyjský vůdce kvůli tomu vede velikášskou kampaň. Zájem stát se nekorunovaným africkým vůdcem projevil Kaddáfí velmi brzy: jakmile pochopil, že on a jeho země se nestanou osou arabského světa, o což se rovněž pokoušel.
NEJVĚTŠÍ HŘÍCHY
Kdyby šel plukovník Kaddáfí ke zpovědi, měl by toho hodně k vyprávění. V osmdesátých letech patřila jeho Libye k nejobávanějším teroristickým státům. Libyjští agenti vyhodili do povětří francouzské dopravní letadlo nad Saharou, nejznámější tragédií je však atentát na letoun společnosti PanAm nad skotským Lockerbie těsně před Vánocemi roku 1988. Libye účast dlouho popírala a byla kvůli tomu vystavena sankcím. Avšak dva její agenti byli z atentátu usvědčeni a Libye nyní dala najevo, že je dokonce ochotna odškodnit pozůstalé po obětech. Libyjci rovněž podporovali zbraněmi a výbušninami irské teroristy z IRA. Oblíbenou trhavinou, již používali Libyjci i jejich irští zákazníci, byl semtex české výroby, který náš bývalý režim dodal Libyi oficiálně na stavbu dálnic.
Muammar Kaddáfí je dnes vyrovnaný stárnoucí muž; v osmdesátých letech byl nevypočitatelným protivníkem
Po soudu s teroristy, kteří roku 1988 zničili nad skotským Lockerbie Boeing 747 vzpály v Tripolisu vášně
Soubor| M191V08A.TXT
Název| Elvis Presley: Showbyznys jsem já!
Autor| Vladimír Vlasák
Zdroj| Mladá fronta DNES Strana| 08
Rubrika| Víkend - lidé
Datum| 17.08.2002
------------------
Elvis Presley: Showbyznys jsem já!
Král zemřel, ale přesto žije král: kolem ELVISOVA KULTU se stále točí miliony. V pozadí mánie kdysi stál protřelý plukovník Parker, který tak položil základy hudebního zábavního průmyslu.
Elvis Presley změnil tvář populární hudby i Ameriky. Žádná hvězda neměla tak oslňující start jako on, nezasáhla celou zemi tak rychle a nepřerostla v cosi tak božsky nebetyčného. Elvis byl hlasem nové poválečné generace, která se drala na výsluní stejně jako její nespoutaný styl života. Místo kultivovaného elegána Franka Sinatry nastoupily nové idoly - rebelové bez příčiny. Byli to James Dean, jenž předčasně zemřel, a mladý Elvis Presley.
Božský Elvis
Když se Presley objevil na scéně, vydával desky u menší společnosti Sun Records. Její majitel Sam Phillips vycítil v devatenáctiletém mladíkovi obrovský talent, ale neměl dostatek kapitálu a kontaktů, aby Presleymu prošlapal cestu do hvězdné ligy. Jakmile se Presleyho ujal manažer Tom Parker, který si nechal říkat plukovník, události nabraly rychlý spád. Parker zařídil, že velká gramofonová firma RCA Presleyho od Phillipse koupila za tehdy bezprecedentních 35 tisíc dolarů. Mitch Miller z konkurenční firmy CBS mínil, že „žádný zpěvák není takové částky hoden“. O rok později si rval vlasy. Plukovník Parker žádal pro Elvise naprosto nehorázné honoráře. Jednak z nich měl 25 procent provizi a jednak systematicky budoval mýtus jedinečného Elvise. Věděl, že jedině televize urychlí raketový start rokenrolového krále. „Televizní show uvidí najednou tolik lidí, že bys pro ně musel koncertovat do konce života,“ připomínal Elvisovi. A ten svému manažerovi věřil, protože oba rozbíhali sled událostí, o kterých se jim nezdálo ani v nejrůžovějších snech. Když Presley v červenci 1954 vystupoval na korbě nákladního auta, tleskal mu hlouček lidí. O necelý rok později se zpěvák poprvé objevil v televizi v programu The Louisiana Hayride a pak už všichni věděli, kdo je to Elvis Presley. Publikum po Elvisovi šílelo, jeho popularita se hnala jako hurikán a šířila se Amerikou. „Náctileté“ dívky vyváděly tak, že se muzikanti na pódiu neslyšeli. V Jacksonvillu fanynky strhaly zpěvákovi z těla většinu oblečení a Elvis se musel spasit útěkem.
Král na prodej
První album Elvise Presleyho, vydané v květnu 1956, si předběžně objednalo 362 tisíc lidí. Do konce roku 1956 Presley prodal deset milionů singlů. Jeho nejúspěšnější singl s písněmi Don’t Be Cruel a Hound Dog si koupilo pět milionů lidí. Presleyho mladí fanoušci měli více peněz než kdysi jejich rodiče. Nová generace začala kupovat gramofonové desky ve velkém a prosadila svůj styl života, do kterého výtečně zapadla Elvisova emotivní hudba. Elvis neznal bariéry mezi styly ani rasami. A také zbohatl. Žádná hvězda popmusic se nestala tak rychle milionářem jako bývalý řidič náklaďáku z Memphisu v Tennessee. V létě 1956 už Presley vydělával 40 tisíc dolarů týdně, kupoval domy a cadillaky. Vojenskou službu měl teprve před sebou. Parker udržoval Presleyho kult v chodu. Vstával po páté ráno. Odcházel spát, když měl jistotu, že nikdo nešel na koncert zadarmo nebo dokud nebyla prodána poslední Presleyho fotka. Zpočátku si fanynky kupovaly fotografie tak, že poslaly poštou dolar a pak obdržely zásilku. Manažer byl zavalen dolarovkami a často volal do banky, aby si přijeli s pytli pro peníze. Koncem padesátých let docházel pro Elvise náklaďák dopisů denně, a tak Parker najal dvacet dívek, aby třídily poštu.
Hudba, film a prachy
Parker rychle pochopil, že může vydělat na všem, co je spojeno se jménem Elvise Presleyho. Rozjel prodej licencí a výrobu upomínkových předmětů. Elvisovské pásky, šátky, džíny, rtěnky, sošky nebo kravaty vydělaly již v prvním roce prodeje milion dolarů a živí Presleyho dědice dodnes. Každá další hvězda včetně Beatles opakovala nebo rozvíjela hudební byznys, který zavedli protřelý manažer-plukovník se svým klientem. „Presley přesně věděl, kam má namířeno, a šel za tím přímočaře,“ vzpomínala Anne Fulchinová, která měla na starosti propagaci nové hvězdy. Presley chtěl být nástupcem Jamese Deana, a tak si přál, aby se prosadil také ve filmu. Manažer ho v tom podporoval, ale z jiného důvodu. Spojení filmu a hudby vytváří největší komerční efekt v showbyznysu. A tak Parker uzavřel smlouvy na tři filmy. Za první zpěvák dostal 100 tisíc dolarů, za druhý o 50 tisíc víc a třetí mu přinesl 200 tisíc dolarů. S dalšími filmy se honoráře zvyšovaly. Král rokenrolu se však nikdy nestal králem Hollywoodu. Natočením třiatřiceti vesměs slabých filmů se zbytečně rozmělnil. Podle jedné legendy byl Parker ve skutečnosti Andreas van Kuijk, Nizozemec bez americké státní příslušnosti, který nemohl volně cestovat po světě. A tak prý Parker opředl svého klienta množstvím filmových smluv a zaměstnal ho natolik, aby nedošlo k pracovnímu výjezdu za hranice USA. Elvis tak vystupoval jen ve Spojených státech. V Evropě nikdy nekoncertoval. Mohli bychom připomenout pověsti, podle kterých byla Presleyho smrt fingovaná, aby unavený idol mohl dožít v ústraní. Ale to už se dostáváme do sféry spekulací, které přikrmují jeho legendu. Kdyby Elvis žil, mohl by klidně prohlásit: Showbyznys jsem já. Podle odhadů prodal miliardu desek, kazet nebo cédéček.
DVA VELCÍ MANIPULATOŘI Plukovník Parker (vlevo) prošlapal Elvisovi cestu na vrchol hudebního byznysu. Drobný obchodník Brian Epstein (vpravo) stál zase za úspěchem Beatles.
HVĚZDU lze prodávat v rodinném balení. Plukovník to pochopil: Elvisovské pásky, šátky, džíny, rtěnky a sošky vydělaly již v prvním roce prodeje milion dolarů a živí Presleyho dědice dodnes.
