V Česku nenajdete v poslední době příliš herců s výraznějším projevem, než jakým disponuje Štěpán Kozub, milovník improvizace a v pouhých pětadvaceti letech už také umělecký šéf ostravského Divadla Mír. K jeho vzorům patří dvojice Voskovec-Werich, sám se může pyšnit Cenou divadelní kritiky coby Talent roku 2015 nebo nominací na Cenu Thálie, píše týdeník 5plus2.
Často hrajete naprosté šílence. Baví vás takové postavy nejvíce?
Mám rád výrazné a zapamatovatelné charaktery, baví mě opravdu energické herectví. A to ať už vnějškové nebo vnitřní, ale musí být silné, živočišné a přesné. Pak mě to baví moc. A je mi úplně jedno, jestli je to jak říkáte šílenec, nebo suchar. Nenálepkuji postavy, které hraji. Vždy si chci svou postavu obhájit, pochopit ji. A dopřát divákovi odstřihnutí se od vlastní hlavy a ponoření se do jiného světa. Mnohdy je to skvělá očista!
Když mluvíte o tom živočišném herectví, vybavuji si vás coby postavu nějakého zločince, kdy jste měl při výslechu naběhlé žíly ve tváři. Jak moc fyzicky hraní prožíváte?
Velmi intenzivně. Někdy to bolí. Vlastně když mě to nebolí, mám pocit, že jsem to neudělal dostatečně dobře. Uvědomuji si, že je to zvláštní přístup. Ale já to jinak neumím. Rád se do práce nořím. Potřebuji to.
Výraznými projevy jste byl známý už v dětství, kdy jste chodil na základní školu v Javorníku. Prý jste se příliš neučil a občas provedl nějaký průšvih…
Je pravda, že jsem se neučil, ale bylo to z úplně prostého důvodu. Školský systém, ve kterém jsem vyrůstal, mi prostě nevyhovoval. Abych to upřesnil, na základní škole jsem neustále poslouchal pouze to, co můžu a nemůžu. Co se mám a co nemám učit, co je pro mě dobré a co si mám myslet. S tím jsem se nikdy jako dítě nedokázal ztotožnit.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Co byste změnil?
Mám za to, že by se v dětech měla rozvíjet jejich nezaměnitelnost a specifické charakterové rysy. Myslím, že by se dítě do školy mělo těšit, mělo by mít chuť přijímat nové informace a škola by pro něj měla být do určité míry i zábavou. To se podle mě bohužel zatím v českém školství neděje. Nicméně věřím, že jednou to bude naprostý standard i u nás. Nedělal jsem ale průšvihy. Spíš jsem měl moc otázek, tudíž jsem byl „problémové“ dítě.
Ovšem prý jste se dokázal zastat vaší paní učitelky. Jak k tomu došlo?
Často jsem byl svědkem i takových situací, kdy byli někteří spolužáci na základní škole k některým kantorům opravdu nemilosrdní. To mi vadilo. Měli jsme jednu paní učitelku, která nebyla zrovna dominantní typ pedagoga, a bohužel to od některých dětí proto schytávala. S tím jsem se snažil bojovat. Nikdy jsem nebyl sígr, spíše jsem si z věcí dělal legraci, což mi mnohdy pomáhalo. Udržovat si odstup od některých situací mi pomáhá dodnes.
Štěpán Kozub a Robin Ferro v pořadu 7 silvestrovských pádů Honzy Dědka (31. prosince 2021)
Právě už ve školních letech jste začal s recitací. Je pro vás nějaká báseň zásadní?
Když mi bylo asi dvanáct, našel jsem zalíbení v recitaci a v dramatickém kroužku. Chodil jsem také do výtvarky, protože mě bavilo kreslit a pracovat s modelářskou hlínou. Co si ale budeme povídat, nebylo to úplně cool na kluka z dědiny, který neměl nikdy vztah ke sportu, což bylo naprosto běžné u jiných spolužáků.
Ale asi jsem tak nějak od útlého věku věděl, že potřebuju tvořit, dělat něco, co bude vysoce autorské, tvůrčí a kreativní. Myslím, že první báseň, která měla řekněme regionální úspěch, byla povídka od Roberta Fulghuma z knížky „Už hořela, když jsem si do ní lehal“. Tuším, že to byl dokonce i text, s nímž jsem o pár let později obstál na přijímacích zkouškách na konzervatoř.
Štěpán Kozub: Nemám rád, když na mě na ulici někdo sahá a vulgárně pokřikuje |
Měl jste po kom zdědit umělecký talent?
Moje maminka dělá celý život v obchodě. V mládí pracovala jako květinářka, později jako prodavačka potravin. Tuto profesi dělá doteď. Tatínek se celý život živil rukama, byl důlní elektrikář, později také pracoval v kamenolomu jako sbíječ. Ovšem celý život hrál krásně na kytaru a také rád zpíval. Navíc od babičky, která ráda kreslí a podstatný kus svého života pracovala jako uvaděčka v kině, vím, že moje prababička v dětství působila v ochotnickém divadle na Slovensku.
Diváci vás na jaře příštího roku budou moci vidět v novém filmu Spolu. O co v něm půjde?
Film mapuje osud jedné rodiny, která vyrůstá v prostředí s určitým omezením. Tím je třicetiletý autista Michal, jehož hraju já. Moji maminku ztvárňuje Veronika Žilková a sestru Kamila Janovičová. Celý příběh je velmi silný a zabývá se otázkou: Co vše jsme schopni udělat pro druhé? A jak moc tím ztrácíme sebe. Je to příběh o lásce, víře v lepší dny, naději a síle jedince. Bylo to velmi vyčerpávající, ale zároveň krásné natáčení.
24. srpna 2021 |
Filmové Vary 2021
Sledovat další díly na iDNES.tvZdá se, že to pro vás byla skutečná herecká zkouška…
Ano, skutečně šlo o obrovskou výzvu. Autismus jsem si poctivě nastudoval a s pár autisty se také stýkal. Chtěl jsem to opravdu zvládnout, obstát. Nemohl jsem během natáčení ani na minutu vypadnout z postavy Michala. To by šlo pak vše do háje. S autistou, kterého v tomto filmu hraji, jsem žil každý den 24 hodin denně po dobu čtrnácti natáčecích dní. Byl to velký nápor jak na moji hlavu a tělo, tak zároveň na ostatní lidi ze štábu. Ale všichni byli skvělí a respektovali to. Věřím, že to vyšlo a film bude výborný! Těším se na výsledek.
Slovo kalkul mi smrdí. Dělám, co se po mně chce, říká Štěpán Kozub |
A co dříve také avizovaná road movie Grand Prix? Povedla se?
Věřím, že ano. Bylo to velmi zábavné natáčení plné legrace a cestování. Měl jsem velký prostor pro improvizaci. To mě bavilo, navíc tu postavu jsem si mohl plus minus vytvořit sám. Jde o opravdu zábavnou komedii. Alespoň jsem o tom přesvědčen.
Z YouTube jste známý skeči v pořadu Tři tygři, v němž kromě vás účinkují také Albert Čuba, Robin Ferro a Vladimír Polák, s nimiž tvoříte i základ ostravského Divadla Mír. Zdá se mi, že jste parta kamarádů, která bez sebe nedá ani ránu a že právě díky tomu kamarádství a té chemii vaše tvorba funguje. Nebo se pletu?
Nepletete! Je to tak. S kluky se známe opravdu dlouho a slyšíme na sebe. Bavíme se prací a bavíme se navzájem. Myslím, že se nám podařilo poskládat se z takových protikladných charakterů, že ve výsledku to prostě funguje. Spojuje nás humor, láska ke kraji a divadlu.
Albert Čuba v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že vidí v Míru a jeho tvorbě podobu s Werichem a Voskovcem. Konkrétně v tom, že oni také ve svých hrách nejen hráli, ale také je produkovali, sami vypláceli gáži dalším hercům a tak dále. Vnímáte to podobně?
Určitě. Ta touha osamostatnit se pro nás byla naprosto zásadní. Když člověk něco vytváří opravdu na koleni, baví ho ten pocit zadostiučinění mnohem více. Jsme nezávislí a můžeme hrát, co chceme, kdy chceme a jak chceme. Nemáme žádné tlaky odnikud. To je velmi příjemné, ale zároveň to znamená více práce a více času stráveného u řemesla. Ale takhle nás to prostě baví nejvíc.
Štěpán Kozub■ Narodil se 13. března 1996 v Bohumíně, ale vyrostl v Javorníku.  ■ Začátkem roku 2018 se stal uměleckým šéfem ostravského Divadla Mír. |
Máte nějaký oblíbený kus od V+W?
Řekl bych, že si těchto pánů vážím především jako průkopníků v našem oboru. Voskovec a Werich byli v podstatě průkopníky stand-up komiků, improvizačních disciplín a opravdu esencí kreativního přístupu k herectví a divadlu jako takovému. Za to si je vážím v první řadě. Jana Wericha zároveň také vnímám jako milovníka života a filozofa. S chutí si pouštím jejich filmy, skeče nebo forbíny, které tolik miluju.
V+W si jednou ve městě Sázava, kde měla rodina Voskovců dům, koupili v obchodě lahev rumu a buřty, zavřeli se doma a do rána napsali tuším Vest Pocket Revue. Provází váš tvůrčí proces také kamarádství, alkohol a noční inspirativní práce?
Nevím o tom, že bychom kdy něco společně vymysleli s flaškou v ruce. Takhle nepracujeme. Například já musím vždy pracovat s čistou hlavou bez alkoholu. Mám pocit, že bych neměl svou práci pod kontrolou. Herectví je zkrátka vědomá činnost, takže takhle opravdu ne. S kluky často pracujeme v Divadle Mír na našich poradách, kde předkládáme nápady, náměty nebo hotové scénáře či texty. Mnohdy se také stává, že každý rozpracuje vlastní nápad a potom ho ostatním odprezentuje. Mnoho věcí ale také vzniká přímo při hraní, v ten daný moment. Takhle se zrodila celá řada našich skečů.
RECENZE: Z herce Štěpána Kozuba se vyklubal obstojný šansoniér |
Zaujetí pro práci v Divadle Mír či v Třech tygrech je z vás patrné. Umíte si představit, že se v blízké době vydáte jiným směrem? V poslední době točíte často pro televizi i film…
Je pravda, že například jen v loňském roce jsem natočil čtyři opravdu velké snímky. Ale ne, myslím, že momentálně nic takového nehrozí. Mír je můj domov a tak to zatím také zůstane.
Ještě jednou bych ocitoval vašeho parťáka Alberta Čubu. Ten prohlásil, že na sobě hodně pracujete. Prý mu to otevřelo oči, pochopil, že na sobě člověk musí hodně makat. Jak moc na sobě dřete?
Hercova práce, která se neodehrává na jevišti nebo před kamerou, se nedá měřit časem. Herectví je umění pozorovat, vidět do lidí. Co si myslí, proč se nějak chovají. Jde o neustálý proces sebevzdělávání. Ano, můžete číst, koukat na filmy, chodit do divadla, poslouchat klasiku a vždy vás to obohatí, posune, navede k jinému způsobu přemýšlení nebo inspiruje k rozvoji nějaké vlastní seberealizace.
Myslím, že když herec postrádá přirozenou empatii, tak to má těžší. Herectví je neustálá práce s emocemi a ty nejdou naprogramovat a už vůbec ne ošidit. Herec by měl být neustále ve střehu a být připraven. Koneckonců to už věděl i Shakespeare, když jeho Hamlet říká: „Být připraven příteli, o tom to je!“ Často na to myslím, když mám pocit že si s nějakou prací nevím rady. Je dobré být vždy o krok napřed.
Co vaše herectví předává či co chcete lidem dávat?
Myslím si, že člověk by měl udělat vše pro to, aby vytvořil z našeho společného prostoru, který sdílíme, o trošku lepší místo. Je jedno, jakou profesi vykonáváte. Důležité je, s jakým úmyslem a záměrem ji děláte. Já se snažím bavit lidi. Snažím se je popostrčit k tomu, aby se uměli nad věcmi povznést. Vdechnout jim do jejich životů kus zábavy, humoru a zamyšlení. Ale opravdu nejsem ten, který by měl říkat, jestli se mi to daří a jak. Jen říkám, co bych si přál a co považuji za svůj úkol a cíl.
Rychlodotazník Vyměnil byste Prahu za Ostravu? Víte, jak vzniklo příjmení Kozub? |
8. února 2021 |
