Štěpán Benoni | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Neznám herce, který by nechtěl být známý, říká Štěpán Benoni

  • 6
Štěpán Benoni (35) se kdysi rozhodoval mezi herectvím a armádou. Přiznal, že dodnes má slabost pro řád a disciplínu. Jak napovídá jeho jméno, má italské předky. Do rodiny Benoniů před šesti lety přibyla i jeho kolegyně a nyní manželka Vladimíra, se kterou se na divadelním jevišti setkal jen jednou.

Jak probíhaly oslavy vašich nedávných půlkulatin ?
Já osobně moc neslavím. Dokonce už druhý rok v den svých narozenin hraji na Letní scéně Vyšehrad Brouka v hlavě. Potkávám se zde mimo jiné i s Filipem Blažkem a Romanem Štabrňákem, kteří jsou také narození v srpnu. Takže se malá oslava v zákulisí letos přeci jen konala. Osobně jsem si nadělil den volna, abych si doléčil angínu.

Fotogalerie

Když se ohlédnete do svých začátků, jste dnes tam, kde jste chtěl tehdy být?
Nepamatuji si, že bych někdy přemýšlel nad tím, kde bych chtěl v pětatřiceti letech být. Každopádně musím říct, že s tím, kde jsem, jsem spokojený. Pro mě je důležité, že dělám, co jsem vždycky chtěl, a navíc mě to pořád baví. A vzhledem tomu, že jsem šest let šťastně ženatý, tak se i můj osobní život ubírá tím správným směrem.

Traduje se o vás, že ve dnech volna zahodíte mobil a skryjete se v jižních Čechách. Jak často se vám to daří?
Kupodivu docela často, ale vždy jen na krátkou dobu. Pro mě má smysl dokonce odjet tam večer po představení a druhý den se ráno vrátit do Prahy na natáčení. Nikde se totiž nevyspím lépe. Šumava a Strakonicko jsou místa, kam jezdím od malička a čím dál raději. Cítím se tam dobře a hlavně je tam hodně vody, což je pro mě jako pro rybáře hodně důležité.

Muškaříte nebo spíš bobkaříte?
Rybaření je mojí vášní už od čtyř let. Za tu dobu jsem vystřídal snad všechny rybářské styly, co jsou u nás v Čechách možné. Myslím, že to souvisí s mojí láskou k pobytu v přírodě. Kvůli rybám jsem schopen dokonce odmítnout i práci. Kdybych se měl nějak „označit“, tak jsem nejprve rybář a pak teprve herec. 

Jinak posledních pár let hlavně muškařím, což je aktivní způsob rybaření. Není lepší pocit, než se brodit řekou a máchat kolem sebe prutem. Hodně zjednodušeně řečeno je to taková královská rybářská disciplína, která mi učarovala. Je v ní nejvíce volnosti.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Nemocnice na kraji města:
Ladislav Frej
Eliška Balzerová
Hana Maciuchová
Iva Janžurová

Sanitka:
Zlata Adamovská
Tomáš Juřička
Ivana Andrlová
Pavel Zedníček

Arabela:
Oldřich Vízner
Dagmar Patrasová
Ondřej Kepka

Byl jednou jeden dům:
Eva Hudečková
Václav Postránecký
Zdeněk Srstka

Chlapci a chlapi:
Ivan Vyskočil
Mário Kubec
Kamil Halbich

My všichni školou povinní:
Michaela Kuklová
Vlasta Žehrová
Gabriela Vránová

Bylo nás pět:
Nela Boudová
Lenka Termerová
Adam Novák

Dokonalý svět:
Tereza Brodská
Vanda Hybnerová
Chantal Poullain

Ulice:
Martin Finger
Dana Syslová
Patricie Solaříková

Pojišťovna štěstí:
Kateřina Brožová
Tereza Kostková
Yvetta Blanarovičová

Rodinná pouta:
Dana Morávková
Zdeňka Žádníková-Volencová
Jan Révai

Rapl:
Igor Orozovič
Lucie Žáčková
Dana Černá

Ordinace v růžové zahradě:
Martin Zounar
Sofie K. Filippi
Daniela Šinkorová

Život je ples:
Berenika Kohoutová
Lucie Benešová
Josef Carda

Cesty domů:
Jana Janěková starší
Radúz Mácha
Miluše Šplechtová

Krejzovi:
Martina Hudečková
Ernesto Čekan
Václav Rašilov

Letiště:
Bohumil Klepl
Anna Šišková
Jana Stryková

Všechny moje lásky:
Karel Heřmánek mladší
Monika Zoubková
Václav Jílek
Mahulena Bočanová

Přístav:
Petr Čtvrtníček

Jste velmi vytížený televizními seriály. Kolik jich teď natáčíte? Televize vám přinesla i veřejnou popularitu, vzpomenete si, kdy jste ji poprvé silněji začal vnímat?
Vzhledem k tomu, že jsem teď dva roky hrál ve třech seriálech najednou, tak nyní prožívám celkem pohodové období. Točím jen jeden a k tomu hraji v divadle, což je tak akorát. Během podzimu přibude ještě jedna televizní práce, ale to nechci zakřiknout. 

S popularitou je to složité. Už na škole jsem začal hrát v nekonečném seriálu a ze začátku jsem byl ze zájmu fanoušků zaskočený. Někdy se to samozřejmě úplně nehodí, ale vím, že je to součástí mojí práce a zájem mě těší. Neznám herce, který by nechtěl být známý. Ono to také přichází ve vlnách. Podle zvýšené pozornosti o svoji osobu poznám, že se vysílá něco, co jsem točil.

Sledujete seriály, ve kterých nehrajete?
Seriály sleduji velmi výjimečně a spíše zahraniční. Navíc, když zapnu Netflix nebo HBO, vyskočí na mě tolik věcí, které bych chtěl vidět, že mě popadne panika. Nevím, co sledovat dříve a mám pocit, že mi něco důležitého uniká. Naposledy mě zaujal seriál Černobyl, nebo akční marvelovská série The Punisher.

Pustina z produkce HBO patřila podle vašich slov k vašim zlomovým rolím.
Pustina se na rozdíl od ostatních seriálů točila filmově a na vše bylo více času. Na place jsem dosud nenarazil na větší profesionalitu. Přinesl ji, díky svým zahraničím zkušenostem, režisér Ivan Zachariáš. Od první klapky jsme všichni věděli, že děláme na něčem výjimečném, co přesáhne běžnou domácí tvorbu. Navíc mě žánr temných minisérií baví. Už jsem si to vyzkoušel s režisérem Honzou Pachlem v Cirkusu Bukowskim a teď nově s Robertem Sedláčkem v Severu pro Českou televizi.

Co se vám vybaví, když se řekne Všechny moje lásky nebo třeba Modrý kód?
Když tak koukám na výčet seriálů, které jsem kdy dělal, docela mě překvapilo, jaká je to řádka. Všechny moje lásky je pro mě například vzpomínka na krásné setkání se spolužačkou Verunkou Kubařovou.

No a Modrý kód mám spojený s postavou policisty mudrlanta, který se vždy k něčemu nachomýtne a začne si hrát, nutno říci neúspěšně, na detektiva. To mě bavilo. A vzpomínám si, že jsem se na place smával kolegům, co hráli záchranáře, že ze sebe musí hrozně rychle chrlit odborné lékařské výrazy. No a prakticky ve stejné době jsem začal hrát záchranáře sám, a to v Ordinaci v růžové zahradě 2. Medicínskou hantýrku se šprtám dodnes.

První seriálovou zkušenost jste zažil už na škole, byl jste u zrodu Ulice.
Nevěděl jsem, zda nabídku vůbec přijmout. Byl jsem tenkrát na konzervatoři a myslel si, že budu dělat jen divadlo a komerční tvorbou jsem trochu pohrdal. Zpětně vidím, že Ulice byla skvělá škola, kde jsem se naučil plno věcí. Původně to měla být jen epizodní role, kterou pak scénáristé rozepsali. Navíc se postava jmenovala stejně jako já, a tak když na mě tenkrát na ulici někdo volal Štěpáne, dost mě to mátlo. Nevěděl jsem, jestli to platí mě, nebo postavě.

Napoprvé jste se na konzervatoř nedostal, mezičas jste vyplnil studiem knihkupectví. Je vám to dnes k něčemu?
Na této škole jsme měli mnoho hodin literatury, která mě baví. Když jsem se pak dostal na konzervatoř, mělo to velkou výhodu, nemusel jsem se na dějiny a podobné teoretické předměty spojené s literaturou vůbec učit. Ze znalostí, které jsem si osvojil při studiu knihkupectví, čerpám dodnes.

Kdyby nevyšlo herectví, skončil byste podle vašich slov nejspíš v armádě. Projevuje se váš obdiv k řádu a disciplíně nějak ve vašem životě?
Denní režim mi jako herci bohužel chybí. Náš život nemá řád. Nepracujeme od osmi do pěti a od pondělí do pátku. A zřejmě z toho pramení i moje touha po řádu a disciplíně.

Málokdo asi ví, že máte po těle několik tetování. Jaký je přesně jejich význam?
Je pravda, že tetování mám několik a na různých místech. Každé se vztahuje k nějakému životnímu období, události, bytosti. Nikdy jsem si žádné nepořizoval jen pro ozdobu. Není pro mě ani důležité, aby tvořila celek a ladila spolu. Důležitý je význam. Když s tím jednou začnete, nemůžete přestat. Myslím, že mi ještě nějaká přibudou.

Štěpán Benoni

Štěpán Benoni

Rod Benoniů má italské kořeny, přineslo vám někdy toto neobvyklé jméno nějaké potíže?
Potíže nikdy. Řadu lidí zajímá jeho původ. Pro herce může být dokonce neobvyklé příjmení výhodou. Když už ničím jiným, můžu na filmovém plakátě zaujmout alespoň jménem. To je devíza, kterou producentům nemůže nabídnout hned tak někdo! (smích)

Herečka Vladimíra Benoni je vaše manželka. Zahráli jste si už spolu?
S manželkou jsme se poznali v Městském divadle Kladno, kde jsem byl tenkrát v angažmá a ona zaskakovala ve hře Jaromír Jágr, Kladeňák. Já jsem z Kladna už odešel, Vlaďka tam zakotvila nastálo. Při našem prvním divadelním setkání byl David Matásek, který hrál Jardu Jágra. No a pak nám šel i za svědka na svatbu.

Jak vzájemně prožíváte divadelní premiéry svého protějšku?
Když to jde, samozřejmě se jdeme na sebe podívat. Pokud nestíháme kvůli pracovním závazkům první uvedení, navštívíme některou z repríz. Ale práci a osobní život oddělujeme, jak to jen jde. Na Kladně jsem naposledy viděl Vlaďku v komedii s názvem Hra, která se nepovedla. 

Vlaďka pak byla na mé březnové premiéře v divadle Studio DVA. Ve hře Odpočívej ve svém pokoji mám tu čest potkávat se s Danou Kolářovou a Martou Vančurovou, která mi hraje maminku. Je to pro mě představení za odměnu. Nemám tam sice velkou roli, vlastně jen jeden velký dialog s paní Martou, ale ten je krásný a emotivní. Už když jsme ho spolu četli na první zkoušce, bylo to silné. Tím nechci říci, že jsme na něm pak s režisérem Mirkem Hanušem ještě nepracovali.

Štěpán Benoni

Štěpán Benoni

Pomáháte si s manželkou vzájemně doma při učení textů?
Ano. Stala se z toho u nás každodenní rutina. Sousedi si musí myslet, že jsme se zbláznili, když pořád opakujeme to samé. Už brzo začnu zkoušet pro Studio DVA Saxanu, tak se od nás budou často ozývat různá zaklínadla. Při učení nové role si takzvaně nahazujeme, říkáme repliky našich divadelních protějšků, ale do způsobu hraní a ztvárnění postav si nemluvíme, neradíme se.

Jste velký obdivovatel Shakespeara, měl jste možnost vyzkoušet si jeho texty na jevišti?
Shakespeare je stále aktuální, byl to geniální autor, který se bez větších úprav dá hrát ve kterékoli době a vždy to rezonuje. Mám doma jeho téměř kompletní dílo a vyzkoušel jsem si ho už na škole, vždy menší role. Účinkoval jsem pak ve Stavovském divadle v produkci Prague Shakespeare Company v anglicko-české Zimní pohádce. A zapomenout nemůžu ani na Divadlo na Vinohradech a moje hostování v Macbethovi s Jiřím Dvořákem a Vilmou Cibulkovou v roce 2004. Rád bych se k němu zase někdy vrátil.

Na YouTube je ke zhlédnutí vaše podání písničky Perfect Day, ještě s dlouhými vlasy. O co přesně jde?
Ono to tam pořád je?! To mě děsí, dá se to smazat? Tuším, že je to druhý ročník konzervatoře a vzniklo to v rámci nějaké praktické zkoušky zpěvu. Dlouhé vlasy mi na tom videu vadí ze všeho nejméně. (smích) Jinak nutno říci, že je to moje nejoblíbenější píseň, tedy v originálním podání.