Stanislav Zindulka a Vlastimil Brodský ve filmu Babí léto (2001)

Stanislav Zindulka a Vlastimil Brodský ve filmu Babí léto (2001) | foto: © Česká televize

Tušil jsem, že to Bróďa udělá, říká Zindulka o sebevraždě kamaráda

  • 16
I když je mu 86 let, srší z herce Stanislava Zindulky neuvěřitelná energie a síla. I proto jde na divadle z role do role, točí filmy, jezdí na zájezdy a besedy. Pro týdeník Téma zavzpomínal na kolegy a hlavně kamaráda Vlastimila Brodského.

Před dvěma lety jste dostal Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství. Když jste stál na jevišti, vzpomněl jste si na někoho, kdo už je v divadelním nebi a teď se na vás možná dívá? Na nějaké své vzory?
Já na ně myslím pořád. To byli pro mne bohové z Olympu. Já zažil období v divadle, kde byl doslova soubor osobností: Zdeňka Baldová, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Václav Vydra starší, Karel Höger, Ladislav Pešek, Vlasta Fabianová a mohl bych jmenovat další a další. Osobnosti a jejich herecké koncerty. To je to, co teď marně hledám, když jdu do Národního divadla. Proto tam už ani nechodím. Je tam pár dobrých herců, ale osobnosti, které když přišly na jeviště, tak tam zkrátka „něco“ bylo, chybějí. 

Na ty já právě vzpomínám. Hlavně na Vlastu Fabiánovou, to byla moje milovaná kantorka na DAMU. Byla nejen krásná a okouzlující, ale i skvělá paní profesorka. Učila tím, že sama hořela pro kumšt a dovedla svým žárem zapalovat ostatní. 

Svou bezmeznou láskou k divadlu nás doslova nakazila. Naučila nás, že nic se nesmí dělat jenom jako. Když to děláte poctivě, tak ono to sice unaví, ale zároveň to dodá obrovskou sílu. My ji milovali a hluboce jsme si jí vážili.

S kým z hereckého světa jste se přátelil?
Měl jsem několik dobrých přátel, ale takové největší, hluboké přátelství, na které se nezapomíná, bylo s Vlastimilem Brodským. Bróďa byl nejen výborný herec, ale i vzácný člověk. Vzdělaný, statečný a zároveň velmi zranitelný, nesmírně obyčejný. Jeho humor byl neopakovatelný, nevyčerpatelný. I jeho herectví bylo spontánní, až nakažlivé. 

Nikdy jsem nevynechal jedinou příležitost se na něj jet podívat. Jen jednou. To, když hrál Augusta v Divadle na Vinohradech. Nechtěl jsem ho v té roli vidět, než si ji nějak uchopím sám. Takže Bróďa mě viděl v Augustovi v Divadle bratří Mrštíků jako první a tehdy po představení dlouho mlčel, seděli jsme v klubu a podotkl: „S tebou bych nechtěl být v angažmá.“ To byla pro mě neskutečná poklona. 

Zahráli jste si někdy spolu na divadle? Nebo jen ve filmu Babí léto? Za tento film jste v roce 2001 dostal Českého lva za mužský herecký výkon ve vedlejší roli.
Ač jsme si vzájemně chodili na představení, scházeli se, léta letoucí se navštěvovali, nikdy jsme spolu nehráli. Až v Babím létě. Tam se to přátelství  neskutečně zúročilo. Scénář napsal Jiří Hubač pro nás jako by znal i naše rozdílné pohledy na život a na smrt. Při práci jsme s Bróďou doslova srostli.  Nebyl už tehdy zdravotně v pořádku. Tušil, že ho opouštějí síly, a svěřil se mi, že je rád, že mě má vedle sebe, že mu to nesmírně pomáhá.

Vlastimil Brodský ve filmu Babí léto (2001)
Stanislav Zindulka ve filmu Babí léto (2001)

Tušil jste, že se blíží jeho konec? V dubnu 2002 spáchal sebevraždu.
Já to tušil, respektive jsem to věděl. Chřadl, ztrácel síly. A šíleně se bál toho, aby někomu nebyl někdy na obtíž. Opravdu strašně se toho bál, té  bezmocnosti. Pamatuji si, jak se vrátil naprosto zničený, když byl navštívit Mirka Horníčka. Hned mi volal, byl dočista vyděšený a ptal se: „Kam se poděl  ten intelekt, ta důstojnost, kde je ta jeho úroveň, jiskra? Vždyť on už ani nemá sílu spáchat sebevraždu.“ 

Pak jsem měl slavit sedmdesátiny. Bróďa se na ně moc těšil a pomáhal mi je organizovat. A nedlouho před oslavou přišel a řekl: „Stando, já moc nerad, ale já se ti musím omluvit, já z vážných důvodů nemohu na ty tvé sedmdesátiny už přijet.“ Já měl husí kůži, protože jsem pochopil, co tím asi myslí. A už opravdu nepřišel. 

A tehdy se i stalo něco zvláštního. Byla sobota ráno, s manželkou jsme  snídali, pili kávu. A najednou jako bych slyšel ránu. Vykřikl jsem: „Bróďa!“ Celý jsem se rozklepal a hned se hnal k telefonu a volal na jeho chalupu na Slunečnou, kde pobýval se svým kamarádem Kvakim. Zeptal jsem se: „Co je s Bróďou?“ A v sluchátku jsem zaslechl jen pláč a pak se ozvalo: „Bróďa už není...“ Zeptal jsem se: „ A kdy?“ Odpověděl: „Teď, před chvílí.“ Já jsem tu ránu slyšel, tak jsme byli propojení. Nevěřím na nadpřirozené věci, ale toto  bylo až mystické, neuvěřitelné!

To vás muselo velmi zasáhnout.
On byl neskutečně zvláštní člověk, takoví lidé prostě neodcházejí. Neplakal jsem. Nepřipouštěl jsem si to. A dodnes si nepřipouštím, že není. Po Bróďovi  jsem „zdědil“ jeho dva blízké přátelé: Haničku Vávrovou, jeho manažerku a starostlivou kamarádku, a jeho přítele, „komorníka“ Kvakiho (civilním jménem  Miroslava Chocholu, pozn. red.). Nesmírně jsem si toho vážil.

Celý velký rozhovor najdete v týdeníku Téma.