Na jaře jste, Ondřeji, oslavil sedmdesátiny. Změnilo se tím něco?
Na tuhle otázku neumím odpovědět. Kdyby mi to číslo neustále někdo nepřipomínal, tak ho ani nevnímám. Možná kdybych se choval jako řádný důchodce, krmil ptactvo a šoural se po parku, tak by mi asi došlo, že končím. Jenže pořád pracuji, takže nemám čas se něčím takovým zabývat. Ale když se nad tím zamyslím, je to hrůza.
Sedmdesátka už je průšvih, obzvlášť když máte malé děti. Otec mého kamaráda měl v šedesáti „nové“ dítě, kterému je dnes přes dvacet. Ptal jsem se ho, jestli se jeho nevlastní bratr za tátu kvůli jeho věku nestyděl. Potvrdil mi, že ano. Tak jsem to doma vyřešil tím způsobem, že jsem dětem (7 a 9 let) nařídil, pokud budou dotázány na můj věk, aby říkaly, že nevědí. Případně, že je tatínek zombie a je mu něco mezi 150 a 300 lety.
Komponování je velmi intimní činnost. Musím být alespoň v místnosti sám, nikdo ke mně nesmí. Chvilku chodím sem a tam, pak pokuřuji, pak si udělám kávu, pak si čtu na internetu, zase pokuřuji a pak si sednu a dokážu dvanáct hodin pracovat.
