Dokumentu se ovšem také z času na čas věnuje Věra Chytilová, za komunistů k němu byla "odsouzena" Drahomíra Vihanová. Každá z těch osobností je svá. Helena Třeštíková vsadila na časosběrnou metodu, kdy delší dobu, někdy řadu let, sleduje osudy určitého člověka. Ale filmografie Třeštíkové se čile rozrůstá i o "běžné" portréty či tematické dokumenty.
K nápadně vyššímu výskytu žen mezi dokumentaristy Třeštíková říká: "Dobře se tu uplatňuje typická ženská vlastnost - zvědavost. Ženu už z její podstaty zajímá, jak lidé žijí, jaké mají vztahy, co si myslí o životě. Žena zkrátka tíhne k věcem, které jsou vlastně základem dokumentu."
Producírující se dějiny
Vyrůstala na Václavském náměstí v domě zvaném Darex (nyní z něho zůstala pouze přední stěna zakrývající novostavby). Dobře si pamatuje, jak jako dítě sledovala průvody či demonstrace, které protékaly pod jejími okny.
"Jednou jsem byla na psychologickém semináři o tom, jak člověka ovlivňuje místo, kde vyrůstá. Myslím si, že moje stěžejní téma - člověk a dějiny - souvisí s tím, jak se přede mnou historie producírovala na Václaváku. Nešlo před tím utéct. Už třeba proto, že ráno na 1. máje do našeho bytu vždy vstoupili tajní, aby se přesvědčili, že u nás nepřebývá střelec-atentátník. Vybavuji si, jak jsem pozorovala žižkovské ženy, které v průvodu vytvářely živé obrazce, a jak jsem si vždycky vybrala jednu tu cvičenkyni, najela jsem na ni zoomem své mysli a říkala jsem si, co je to asi za člověka."
Jako žákyně základní školy tíhla ke kreslení a k divadlu - Národní navštěvovala soustavně, v první polovině šedesátých let tam zhlédla všechno včetně slavné éry režiséra Otomara Krejči. "Romeo a Julie s Janem Třískou a Marií Tomášovou nebo Drahomíra a její synové, to pro mě byly naprosto zásadní zážitky," vyznává se.
Představovala si, že bude dělat výtvarnici divadelních kostýmů. Na střední výtvarné škole, kde byla spolužačkou dnes výrazných tvůrců střední generace Michala Rittsteina, Václava Bláhy či Vladimíra Nováka, ovšem vytušila nevelkou míru svého kresebného talentu. A táhlo ji to k příběhům, k dějům - a k dějinám.
Chtěla to všechno propojit. Čas na rozmyšlenou získala tím, že nastoupila jako asistentka produkce do Československé televize, do redakce dokumentu. Tam zažila dramatickou dobu: Palachovu smrt, Husákův nástup, první vyhazovy nepohodlných. Ale zjistila - k nelibosti rodičů - že dokument jako takový by ji mohl naplňovat. Zkusila to na FAMU. A uspěla.
V kleci
Studovala v depresivní, zešedlé první polovině sedmdesátých let. "Snažili jsme se na škole najít témata, která by přes všechnu mizerii šla natočit relativně se ctí. Ale žili jsme v kleci. Když jsme ve třetím ročníku vyjeli na týden do Krakova na festival dokumentárních filmů, bylo to jako výlet na Měsíc."
V pětasedmdesátém roce absolvovala FAMU, dokončila svůj první "opravdový" dokument (o těhotenství a narození dítěte) Zázrak a provdala se. Manžela poznala za kuriózních okolností. Kus svého absolventského filmu točila v pražské hospodě U Glaubiců.
"V rohu seděli dva vousatí chlapíci a šíleně nevraživě se na nás dívali. Sedla jsem si k nim a začala jim důvod natáčení vykládat. Dál se tvářili rozčíleně, protože jsem si dovolila znesvětit jejich oblíbenou hospodu. Nicméně jsme si povídali a povídali - no a jednoho z těch nevraživců jsem si zanedlouho vzala. A ten druhý nám šel za svědka," vypráví filmařka.
Michael Třeštík, vystudovaný architekt, v osmdesátých letech vydal román Zdi tvé, občas publikoval články o moderním českém výtvarném umění, které sbíral a dosud sbírá. Dnes se věnuje například nakladatelské činnosti (stojí za publikacemi Kdo je kdo v České republice), spoluprodukoval některé manželčiny filmy.
Ale teď ještě do sedmdesátých let. Helena je zaměstnána v Krátkém filmu, sem tam něco natočí. "Člověk byl automaticky svázán autocenzurou: znal témata, o kterých nemá cenu ani jen uvažovat. Takže jsem hledala mezi tím, co bylo možné. Během první mateřské dovolené jsem si formulovala, co nechci, a během druhé mateřské to, co chci."
Mezi těmi dvěma pauzami udělala důležité rozhodnutí. Do Krátkého filmu se dostavil jistý psychiatr a vyprávěl, jak dramaticky stoupá rozvodovost a že by stálo za pokus sledovat s kamerou vybraná manželství několik let po svatbě. Třeštíková se toho nápadu chytila a v roce 1980 začala dokumentovat život šesti párů.
Výsledek, cyklus Manželské etudy, se značným ohlasem představila v roce 1987 Československá televize. A jeden z těch příběhů vydal na celovečerní film Z lásky, jenž byl uveden v kinech. Aby toho nebylo málo, Třeštíková se k oněm párům před několika lety vrátila (dva z těch svazků se mezitím rozpadly) a příští rok by ráda dokončila novou verzi Manželských etud.
Časosběrná metoda, která se jí stala vlastní, se tak k filmařce dostavila sama o sobě, bez ohledu na trendy ve světové dokumentaristice. Teprve později Helena Třeštíková některé zahraniční časosběrné projekty viděla nebo se o nich alespoň doslechla.
Chodící pochybnost
Po převratu se dokumentaristé zhluboka nadechli a s novou vervou se pustili do díla. Třeštíková nemohla necítit euforii. Spoluzaložila sdružení Film & sociologie, v němž své síly při formulování a zobrazování témat spojili filmaři se společenskými vědci. "Myslela jsem si, že nastává nová éra dokumentu a že vše půjde jen k lepšímu." Mezioborový drajv a pospolitost se ovšem pozvolna vytrácely, lidé se učili žít a tvořit na vlastní triko.
Třeštíková zvýšila pracovní obrátky a rozevřela vějíř témat do značné šíře. Připravila cyklus sběrných filmů o mladých lidech Řekni mi něco o sobě (jeden z jejích "objektů" pak Třeštíkovým vykradl byt, a tím filmu zařídil sice efektní, ale draze zaplacenou pointu).
Vypravila se do Salcburku za zestárlou herečkou Lídou Baarovou; přispěla portréty do televizních cyklů Gen a Genus; nechala vzpomínat pamětníky na Julia Fučíka ve snímku Lidé, mám vás rád. Ve filmech Výzva a 10 let v životě mladého muže vydala počet ze svého vytrvalého "pronásledování" herce Jana Potměšila a divadelníka Jakuba Špalka.
Předloni se v jejím cyklu Ženy na přelomu tisíciletí "potkaly" kupříkladu operní diva Dagmar Pecková a pražské prostitutky. Dosavadní části tohoto cyklu bude Česká televize letos v létě reprízovat a začátkem září k nim premiérově přibudou závěrečné dva díly - o třídě zdravotních sester v průběhu třinácti let a o několika lesbických ženách.
A to není z režisérčiných připravovaných filmů zdaleka vše! Helena Třeštíková o sobě říká, že je chodící pochybnost. Ani slušná řada cen, jež obdržela, ji nezbavuje dilemat: "Když se mi zdá, že pracuji málo, pochybuji, jestli bych neměla pracovat mnohem víc - a když dělám hodně, pochybuji, zda bych neměla ubrat, abych se nerozmělnila."
Souběh práce na několika projektech částečně vysvětluje nutností zajistit se existenčně - nenávratně pryč je doba, kdy dokumentaristé v Krátkém filmu pobírali sice nevalné, nicméně stálé platy. A pak je tu faktor plynoucího času - Helena Třeštíková se obává, že když s tím či oním tématem nezačne dnes, kdy jí ještě síly stačí, může se jí stát, že s ním už nezačne nikdy.
"U dokumentu mě drží moje obsese: žijeme, vše se ihned stává minulostí a já ty unikající děje chci zadržet a zakonzervovat. Nejen pro dnešní diváky, ale i pro budoucnost," přibližuje filmařka motor, jenž ji žene. "Vždyť naše každodennost může být pro potomky ohromným zdrojem informací. Možná ani nedokážeme dohlédnout, co všechno z toho jednou budou schopni vyčíst."
|
HELENA TŘEŠTÍKOVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
