Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Pro každého vrcholového sportovce je konec kariéry zlom, po kterém si hledá nové výzvy, jež mu vženou do žil adrenalin. V případě desetibojaře Romana Šebrleho to byl nejdříve golf.
„Nechci ho hrát jen oddychově. Když mi to nejde, tak mě to nebaví,“ říká otevřeně. Od chvíle, kdy se před téměř třemi roky pustil i do kariéry moderátora televizního zpravodajství, mu ale na zelený green už zdaleka tolik času nezbývá. „Progres se zastavil, není takový, v jaký jsem doufal,“ lituje. Ale zároveň ubezpečuje, že nic nevzdává.
Letos vás čeká pořádné dobrodružství v exotické Keni. Vyrazíte tam spolu s moderátorkou Lejlou Abbasovou, abyste podpořil její nadaci Asante Kenya a tuto africkou zemi budete zdolávat na kole. Co vás tam přesně čeká?
Doufám, že zase takový adrenalin to nebude, protože v dnešní době je lepší, když se hlavně nic a nikam nezvrtne. Myslím, že samo o sobě bude dobrodružství už nasednout na kolo a ujet za pět dnů plánovaných necelých dvě stě kilometrů s převýšením dva a půl tisíce metrů. To mi asi bude stačit. Ale těším se tam!
Jako vrcholový sportovec jste už měl možnost procestovat kus světa. Dostal jste se v cizině do nějaké bezpečnostně vypjatější situace?
Asi si žádnou takovou situaci nevybavím. I když v Jižní Africe, kde jsem strávil dva a půl roku, to k tomu určitě vybízí. Jediné, co se mi tam stalo vážnějšího, bylo, když mě trefili oštěpem.
Myslíte na sportovním stadionu?
Ano. Je pravda, že neznám moc lidí, kteří byli trefení oštěpem, ale jednou, maximálně dvakrát za deset let se toto politováníhodné nedorozumění stane. (smích) Byla to moje chyba. Nejlepší jihoafrická oštěpařka měla zrovna trénink a tamější stadion je jinak dispozičně řešen než kdekoli jinde a čáry jsou tam blíž u sebe. Vždycky, když jsem přecházel plochu, tak jsem si dával pozor, ale jednou jsem na to nemyslel a zrovna mě trefila.
Jak moc jste zatočil se svým stravovacím i pohybovým režimem poté, co jste zanechal závodní kariéry? Utrhl jste se ze začátku hodně z řetězu, když už jste se nemusel hlídat?
Nikdy jsem úplně super zdravý životní styl nevedl. Co se týče jídla, tak jsem si vždycky dopřál, co jsem chtěl. Ale je pravda, že jsem se nepřejídal a před závody jsme se hlídali víc. Ale zase jsme to nepřeháněli. Měl jsem vždy výhodu v tom, že nejsem takový ten v uvozovkách žrací typ. Když jsem ukončil kariéru, tak se samozřejmě všechno o sto osmdesát stupňů otočilo. Prvních osm měsíců jsem skoro nic nedělal a bylo to pak taky znát. Od té doby si zase v určité míře udržuju fyzičku.
To vám za těch osm měsíců vůbec nechyběl sport, na který jste byl celý život zvyklý?
Není to tak, že bych nedělal absolutně nic. Trénoval jsem golf, ale ten není tak fyzicky náročný, aby mě dokázal udržet v kondici, v jaké jsem předtím byl. Proto od té doby raději ještě běhám a posiluju. Každý den.
Nedávno jste byl jednou z tváří běžecké akce Prima Run. Můžete říct, že vás běhání vyloženě baví? Údajně to trvá i rok, než si běh začne člověk – amatér opravdu užívat. Vy jste přeci jen sportovec, tak to možná máte jinak.
Mám i nemám. Mně samotného běhání samo o sobě nebaví. Když jdu běhat, tak vím, že je to v rámci tréninku a je to tedy kvůli formě. Ale že bych vyloženě měl radost, že si dnes dám šest kilometrů, to tedy nemám. (smích) Když jsem dělal atletiku, nikdy bych neřekl, že mě budou bavit dlouhé závody na pět deset kilometrů. Před koncem kariéry jsem si jeden takový vyzkoušel a celkem mě to chytlo. Od té doby si takhle občas zazávodím, a musím říct, že opravdu rád, zatímco běhat někde sám, mě nijak nebaví. Možná to je právě to, co by lidé, kteří chtějí běhat pravidelně, měli zkusit – zazávodit si, aby zažili jinou atmosféru a získali motivaci.
Roman Šebrle■ Narodil se 26. listopadu 1974 v Lanškrouně. |
Pojďme teď na chvilku od sportu. Když jste nastoupil na Primu na pozici moderátora hlavní zpravodajské relace, tak první měsíce o vás nevycházely jiné než silně kritické články. Jak jste to tehdy vnímal?
Myslím, že to bylo i déle než jen první měsíce. Je to tak a já nejsem slepý, abych neviděl, že můj projev měl k dokonalosti hodně daleko. Začátek nemohl být jinačí, protože jsem byl vytažený z nějakého prostředí a vhozený do úplně jiného, kde jsem si předtím nic nezkusil. Bylo mi jasné, že to bude chvíli trvat, než se někam dopracuju, jestli se tedy vůbec někam dopracuju. Řekl jsem si, že to nevzdám. Samozřejmě jsem kritiku vnímal, ale zabejčil jsem se. Věděl jsem, že kritici mají pravdu, i když některé reakce byly opravdu hodně zlé.
To musela být hodně nepříjemná změna, když jste z obdivovaného olympijského hrdiny stal okopávaným začínajícím moderátorem.
Na kritiku jsem v té době už byl zvyklý z posledních let v atletice. Předtím jsem vyhrával na mistrovství světa, Evropy, na olympiádě, ale když jsem pak šel výkonnostně dolů a přestal vozit medaile, zlých komentářů byla spousta. Lidé jsou prostě takoví. Člověk to musí hodit za hlavu.
Jak moc pevný jste v kramflecích nyní, po třech letech moderování?
Určitě pevněji, protože se to hodně zlepšilo, nicméně cítím, že se pořád mám kam posouvat a co zlepšovat. Snažím se. Chtěl bych, aby to jednou bylo tak dobré, aby divák řekl: „Hele, mámo, dneska je tam Šebrle s Kratochvílovou, tak to se rádi podíváme.“ To by mě hodně potěšilo.
Ačkoli coby moderátor musíte působit maximálně seriózně, je o vás vcelku známé, že si rád vyrazíte za zábavou do společnosti. Nejste vy tak trochu pařmen?
Nevím, jestli bych řekl, že jsem vyloženě pařmen, ale třeba moc rád si zatancuju. To znamená, že když jdu ven s kamarády, tak si dáme třeba vínečko a pak si užijeme večer i na parketu. Určitě nejsem upjatý, že bych jen seděl doma s tím, že jít si zatancovat se nehodí.
Roman Šebrle jako Superman v kalendáři Proměny 2016
Desetibojař Roman Šebrle se raduje ze zlaté olympijské medaile v Aténách 2004.
Po tom, co jste ukončil kariéru, se prý mezi nabídkami, které jste dostával, objevila také jedna z Kataru. Proč jste ji odmítl? Přece jen minimálně finančně byla určitě zajímavá.
Katar mi nabídl, abych se stal šéftrenérem atletické reprezentace. Mě to v té době ale nelákalo, protože když chcete být trenérem, je to horší než být sportovcem na plný úvazek. Máte hned několik svěřenců – klidně i z různých atletických disciplín, a jste na stadionu od rána do večera, protože každému z nich vyhovuje trénovat jindy. Nemáte prakticky soboty, neděle, svátky, protože vaši svěřenci můžou být různě zranění, pak se vrátí a potřebují trénovat intenzivněji. Jste s nimi na soustředěních, na závodech... Je to zkrátka časově náročnější než být vrcholovým sportovcem, a to jsem nechtěl. Říkal jsem si, že na to mám ještě čas, až mi bude padesát, třeba i šedesát. Teď chci žít aktivním životem. Proto jsem začal ještě před moderováním trénovat golf.
Když jste s golfem začínal, měl jste poměrně vysoké ambice, ale zároveň jste říkal, že je otázkou několika let, než dosáhnete toužených úspěchů. Jakou prognózu máte teď?
Teď to vidím na daleko více let, než když jsem začal. Tím, že jsem přišel do televize, byl veškerý čas navíc najednou pryč. Teď mám na golf hodinu až dvě denně, a to je na profesionální sport strašně málo. Vidím, že progres se zastavil a není takový, v jaký jsem doufal.
Nepohráváte si s myšlenkou, že by se z golfu stal pouze koníček na slunečné víkendy?
To by se musely mé plány hodně rychle přehodit, což se může stát za x let. Pouze koníček to pro mě zatím opravdu není. Kdyby ano, šel bych si zkrátka zahrát a bylo by mi jedno, jaký výsledek udělám. Ale tím, že jsem profesionál, tak se snažím využít veškerý čas, co mám na trénink, úplně nejvíc, co to jde. Takové to relaxování na greenu, to mi nikdy nešlo. Mám na to moc houževnatou a soutěživou povahu. Nechci to hrát jen oddychově. Když mi to nejde, tak mě to nebaví. (smích)
Ze stadionů k moderátorskému pultuJe to už pěkných pár let, co bývalý akrobatický lyžař Aleš Valenta doskákal od sněhových ramp až k moderátorskému pultíku. Do povědomí sportovních fandů, ale i milovníků akrobatického lyžování po celém světě vstoupil, když jako vůbec první skočil trojné salto s pěti vruty a vyhrál olympijské zlato v Salt Lake City. Ze dne na den se stal národním hrdinou a sportovní hvězdou. Sympaťák ze Šumperka svůj olympijský úspěch ale už nikdy nepřekonal ani nezopakoval. Díky získané popularitě se ale rychle začal prosazovat jako moderátor, a to nejprve na rádiu Frekvence 1, později i na větších příležitostných akcích. Dnes je tváří motoristického pořadu Auto moto revue. Mistryně světa, dvojnásobná mistryně Evropy ve sportovním aerobiku a nejznámější průkopnice tohoto sportu v českých končinách Olga Šípková se rovněž prosadila coby moderátorka. Výborně zapadla do ženského kolektivu tváří pořadu Sama doma a před čtyřmi lety doplnila zpravodajský tým televize Barrandov a stala se moderátorkou zpráv. Zkušenosti sbírá také za rozhlasovým mikrofonem.  Aleš Valenta  Olga Šípková  Roman Šebrle a jeho manželka Eva „Vítězství zůstalo v rodině“ Roman Šebrle i se svou manželkou Evou byl o uplynulém víkendu jednou z tváří druhého ročníku běžeckého závodu zamilovaných s názvem inSPORTline Prima Run v Praze. Díky dobročinné dražbě, která byla s akcí spojená, se podařilo získat částku 18 331 korun pro Nadaci Terezy Maxové dětem. „Letos jsem nemohl běžet tak rychle, jak jsem si přál, jelikož mám antibiotika a lékař mi to zakázal. Jsem ale rád, že vítězství zůstalo v rodině,“ smál se Roman Šebrle, jehož žena Eva doběhla se svým běžeckým parťákem jako první. |
29. června 2014 |
