Policisté, psychologové i sami řidiči o sobě konstatují, že za volanty se usídlila agresivita. Doprava houstne. Kdo bude nadávat na všeobecnou džungli na silnicích, strefí se do všeobecného mínění. Policie a parlament se chystají ke změnám dopravních předpisů. Jaká situace v dopravě ve skutečnosti je a jaké budou dopady chystaných změn?
Policista je optimista
»Mezi ty nejdůležitější zvažované úpravy patří absolutní přednost chodců na přechodu, zvýšení výše škody při nehodě pro zahájení policejního vyšetřování a zipový systém řazení aut při sbíhání pruhů,« shrnuje šéf středočeské dopravní policie major Stanislav Huml. Krom těchto změn se ještě mluví o změnách v rychlostních limitech: padesátka by se v obci vrátila zase k šedesátce a na dálnici by se smělo 160 km v hodině.
Zatímco o prve vyslovených změnách mluví major Huml jako o věcech, které »už aby byly v platnosti«, k ostatním je zdrženlivý. Schválí-li parlament představu »dopraváků«, bude chodci stačit přijít k přechodu a natáhnout ruku. V tu chvíli bude mít neoddiskutovatelnou přednost. »To je samozřejmě hlavně kvůli dětem,« připomíná Stanislav Huml.
Toho, že by každý chodec s napřaženou rukou nechal zkolabovat dopravu, se nebojí: »Někteří moji kolegové říkají, že bude spousta mrtvých chodců, než tohle nové pravidlo začnou řidiči respektovat, ale nebude to tak. Vše závisí na pořádné vysvětlovací kampani před zavedením.«
Za podstatně problematičtější vidí major dopravky současnou povinnost policie vyšetřovat každou nehodu nad tisíc korun: »Někde do sebe dva řidiči drknou, a stojí se a čeká se na nás. V koloně za tou první nehodou se postrkají další třeba tři čtyři vozy,a je problém i na dvě hodiny.« Krom jiného prý policistům vadí, že suplují vlastně vyšetřovatele pojišťoven. Pokud úprava půjde dobře, bude se od Nového roku volat policie až k nehodám se škodou vyšší než nějakých 20 tisíc.
Velkým zácpám a slovním přestřelkám řidičů by měla předejít také zásada »zipového« řazení při souběhu pruhů. »Jako je to v západní Evropě: při sjíždění se ze dvou pruhů do jediného se řidiči v najíždění střídají, jako když se zavírá zip,« vysvětluje major Stanislav Huml. Podle jeho očekávání se právě tímhle opatřením předejde »vynucování přednosti«. »Podívejte se třeba na Německo. Tam je doprava ještě hustší, ale když to jenom trochu jde, tak to přece jenom jede. U nás na sebe dvě tři auta navzájem troubí a za nimi se to štosuje,« říká Huml. O zvyšování rychlostních limitů jak v obci, tak na dálnici mluvit nechce, nezdá se mu to jako dobrý nápad. Zato o zvyšující se agresivitě řidičů mluví dlouho a s despektem.
Je to stresem, říká psycholog
PhDr. Maria Staňkovská má ze své psychologické ambulance zkušenosti již s několika desítkami klientů, o nichž ví nebo tuší, že usednou-li za volant, mohou se bez nadsázky stát veřejným nebezpečím.
* V jakém duševním stavu jsou dnes lidé usedající za volant?
Často jsou to lidé s rozkymácenou duší, usedají do auta už vystresovaní a často i plni úzkosti kvůli svým povinnostem. A čím více úzkosti, tím více agrese. V malém prostoru auta, kde se člověk nemůže uvolnit ze stresu pohybem, což jinak hodně z nás dělá, zbývá už jenom ten způsob řízení...
* Je to zátěž jenom městských řidičů?
Divil byste se,ale vesnice už je tak blízko městu, že v tomhle jsou si všichni řidiči velmi podobní, ať nasedli v centru města, nebo na vsi.
* Může se řidič své vlastní agresi bránit?
Není to nemožné,m usí o tom přemýšlet, m usí pracovat sám na sobě. Je třeba přijít na to, co agresi vyvolalo, nenechat stresující impulsy jen tak ležet. Nejvíce člověka vyvede z míry to, s čím nepočítá, co ho překvapí. T o platí samozřejmě nejen na silnici.
* Dokážeme změnit sami, abychom se na silnicích nem useli bát jeden druhého, nebo nás k tomu bude muset dotlačit policie? Jednodušší lidé potřebují, aby jim někdo stanovil pravidla, aby za ně rozhodl. Tady policie bude zapotřebí. Ti chytřejší nutnost změny pochopí sami.
Statistiky, které opravují názor
Statistika dopravních nehod za uplynulých deset let sice nemluví o tom, jací jsme na sebe jako řidiči, zato mírní názory, podle kterých se brzy auty všichni navzájem zmrzačíme. Za posledních pár let křivka mrtvých na silnicích nikterak strmě vzhůru neletí, a počty zraněných - těžce i lehce - dokonce mírně klesají. Obraz toho, jak provoz houstne, dokládá i fakt, že tři čtvrtiny všech nehod se staly v obci, ale zahynulo při nich »jen« 40 procent všech obětí. V porovnání s rokem 1998 velmi stoupá úmrtnost spolujezdců. Z 2804 chodců, kteří zavinili dopravní nehodu, jich bylo 415 opilých.
Do basy! řekl před časem soudce
Předseda zlínského okresního soudu JUDr. Jiří Dufek letos v únoru prohlásil, že řidičské arogance má už dost, a častěji bude sahat pro tresty odnětí svobody,bez podmínky. »Určitě jsem nechtěl jenom nahánět řidičům strach. Chtěl jsem, ať každý začne přemýšlet o stylu své jízdy. Ať myslí i na to, že i za volantem bude zlý skutek zle potrestán,« vysvětluje s půlročním odstupem JUDr. Dufek. Pár měsíců je podle jeho slov příliš málo na to, aby se »díky němu« začaly nějak výrazně měnit statistiky bouraček. Nějaké odezvy už přesto jsou: »Říkali mi na policii, že se jich řidiči při kontrolách ptají, jestli to myslím vážně.« Právo v rukou Jiřího Dufka zřejmě není bezduchým textem, když sám o chystaných úpravách předpisů říká: »Jsou to dobré věci. Myslím, že se rychle zažijí, i když bude třeba tomu zažití trochu pomoci. Úpravy však nesmějí být zneužívány. Kdyby chodci své absolutní přednosti začali vysloveně zneužívat, jako třeba kdyby schválně přecházeli po jednom, řidiči by přirozeně jejich právo rychle začali ignorovat.«
Policista je optimista
»Mezi ty nejdůležitější zvažované úpravy patří absolutní přednost chodců na přechodu, zvýšení výše škody při nehodě pro zahájení policejního vyšetřování a zipový systém řazení aut při sbíhání pruhů,« shrnuje šéf středočeské dopravní policie major Stanislav Huml. Krom těchto změn se ještě mluví o změnách v rychlostních limitech: padesátka by se v obci vrátila zase k šedesátce a na dálnici by se smělo 160 km v hodině.
Zatímco o prve vyslovených změnách mluví major Huml jako o věcech, které »už aby byly v platnosti«, k ostatním je zdrženlivý. Schválí-li parlament představu »dopraváků«, bude chodci stačit přijít k přechodu a natáhnout ruku. V tu chvíli bude mít neoddiskutovatelnou přednost. »To je samozřejmě hlavně kvůli dětem,« připomíná Stanislav Huml.
Toho, že by každý chodec s napřaženou rukou nechal zkolabovat dopravu, se nebojí: »Někteří moji kolegové říkají, že bude spousta mrtvých chodců, než tohle nové pravidlo začnou řidiči respektovat, ale nebude to tak. Vše závisí na pořádné vysvětlovací kampani před zavedením.«
Za podstatně problematičtější vidí major dopravky současnou povinnost policie vyšetřovat každou nehodu nad tisíc korun: »Někde do sebe dva řidiči drknou, a stojí se a čeká se na nás. V koloně za tou první nehodou se postrkají další třeba tři čtyři vozy,a je problém i na dvě hodiny.« Krom jiného prý policistům vadí, že suplují vlastně vyšetřovatele pojišťoven. Pokud úprava půjde dobře, bude se od Nového roku volat policie až k nehodám se škodou vyšší než nějakých 20 tisíc.
Velkým zácpám a slovním přestřelkám řidičů by měla předejít také zásada »zipového« řazení při souběhu pruhů. »Jako je to v západní Evropě: při sjíždění se ze dvou pruhů do jediného se řidiči v najíždění střídají, jako když se zavírá zip,« vysvětluje major Stanislav Huml. Podle jeho očekávání se právě tímhle opatřením předejde »vynucování přednosti«. »Podívejte se třeba na Německo. Tam je doprava ještě hustší, ale když to jenom trochu jde, tak to přece jenom jede. U nás na sebe dvě tři auta navzájem troubí a za nimi se to štosuje,« říká Huml. O zvyšování rychlostních limitů jak v obci, tak na dálnici mluvit nechce, nezdá se mu to jako dobrý nápad. Zato o zvyšující se agresivitě řidičů mluví dlouho a s despektem.
Je to stresem, říká psycholog
PhDr. Maria Staňkovská má ze své psychologické ambulance zkušenosti již s několika desítkami klientů, o nichž ví nebo tuší, že usednou-li za volant, mohou se bez nadsázky stát veřejným nebezpečím.
* V jakém duševním stavu jsou dnes lidé usedající za volant?
Často jsou to lidé s rozkymácenou duší, usedají do auta už vystresovaní a často i plni úzkosti kvůli svým povinnostem. A čím více úzkosti, tím více agrese. V malém prostoru auta, kde se člověk nemůže uvolnit ze stresu pohybem, což jinak hodně z nás dělá, zbývá už jenom ten způsob řízení...
* Je to zátěž jenom městských řidičů?
Divil byste se,ale vesnice už je tak blízko městu, že v tomhle jsou si všichni řidiči velmi podobní, ať nasedli v centru města, nebo na vsi.
* Může se řidič své vlastní agresi bránit?
Není to nemožné,m usí o tom přemýšlet, m usí pracovat sám na sobě. Je třeba přijít na to, co agresi vyvolalo, nenechat stresující impulsy jen tak ležet. Nejvíce člověka vyvede z míry to, s čím nepočítá, co ho překvapí. T o platí samozřejmě nejen na silnici.
* Dokážeme změnit sami, abychom se na silnicích nem useli bát jeden druhého, nebo nás k tomu bude muset dotlačit policie? Jednodušší lidé potřebují, aby jim někdo stanovil pravidla, aby za ně rozhodl. Tady policie bude zapotřebí. Ti chytřejší nutnost změny pochopí sami.
Statistiky, které opravují názor
Statistika dopravních nehod za uplynulých deset let sice nemluví o tom, jací jsme na sebe jako řidiči, zato mírní názory, podle kterých se brzy auty všichni navzájem zmrzačíme. Za posledních pár let křivka mrtvých na silnicích nikterak strmě vzhůru neletí, a počty zraněných - těžce i lehce - dokonce mírně klesají. Obraz toho, jak provoz houstne, dokládá i fakt, že tři čtvrtiny všech nehod se staly v obci, ale zahynulo při nich »jen« 40 procent všech obětí. V porovnání s rokem 1998 velmi stoupá úmrtnost spolujezdců. Z 2804 chodců, kteří zavinili dopravní nehodu, jich bylo 415 opilých.
Do basy! řekl před časem soudce
Předseda zlínského okresního soudu JUDr. Jiří Dufek letos v únoru prohlásil, že řidičské arogance má už dost, a častěji bude sahat pro tresty odnětí svobody,bez podmínky. »Určitě jsem nechtěl jenom nahánět řidičům strach. Chtěl jsem, ať každý začne přemýšlet o stylu své jízdy. Ať myslí i na to, že i za volantem bude zlý skutek zle potrestán,« vysvětluje s půlročním odstupem JUDr. Dufek. Pár měsíců je podle jeho slov příliš málo na to, aby se »díky němu« začaly nějak výrazně měnit statistiky bouraček. Nějaké odezvy už přesto jsou: »Říkali mi na policii, že se jich řidiči při kontrolách ptají, jestli to myslím vážně.« Právo v rukou Jiřího Dufka zřejmě není bezduchým textem, když sám o chystaných úpravách předpisů říká: »Jsou to dobré věci. Myslím, že se rychle zažijí, i když bude třeba tomu zažití trochu pomoci. Úpravy však nesmějí být zneužívány. Kdyby chodci své absolutní přednosti začali vysloveně zneužívat, jako třeba kdyby schválně přecházeli po jednom, řidiči by přirozeně jejich právo rychle začali ignorovat.«
