Problémy s následnictvím
Zůstalo však jen u spekulací. Stejně jako tomu bylo v případě dánského prince Frederika, který měl být podle bulvárního tisku kdysi Victoriiným milencem a který se nedávno oženil se zcela neurozenou Brazilkou - navzdory tomu, že dánská královna Margrethe by si prý byla Victorii za snachu velmi přála jak kvůli jejímu královskému původu, tak možná i kvůli tomu, že obě země jsou si celkově velmi blízké a sňatky mezi dánskou a švédskou dynastií patřívaly k tradici.
V obou případech by se však vyskytl jistý kámen úrazu: Victoria je totiž dědičkou švédského trůnu - a na dvou trůnech sedět nelze. Tato usměvavá černovláska, která nyní, po absolvování oboru výzkum míru a konfliktů na univerzitě v Uppsale, pokračuje ve studiu na americkém Yale, spatřila světlo světa 14. července 1977.
Její matka, královna Silvia, odjela do porodnice ze stockholmského zámku v černém autě a v paruce, aby unikla nežádoucí pozornosti čekajících švédských poddaných a novinářů. Jejich zájem byl pochopitelný: šlo o prvního potomka nynějšího krále Carla Gustafa, a tudíž i potenciálního dědice švédského trůnu. Porod proběhl normálně - holčička vážila 3,25 kg, měřila 50 cm a už po narození vypadala roztomile. Když však král následujícího dne předstoupil před vládu a ohlásil jméno svého prvního potomka - Victoria Ingrid Alice Desirée, vévodkyně z Vestergotlandu - byl kabinet poněkud v rozpacích: královská rodina sice měla potomka, nikoli však následníka. Až do nynějška zde totiž platilo, že panovníkem může být pouze dědic po meči.
Narození Victorie a rostoucí zaměstnanost a rovnoprávnost Švédek však rozhýbaly i parlament: v roce 1978 se většina poslanců vyslovila pro změnu ústavy a příslušný zákon byl upraven na podzim 1979. V lednu 1980 se pak Victoria stala švédskou korunní princeznou navzdory tomu, že v té době už zde byl rok její bratr Carl, který vlastně podle zákonů platných v době jeho narození přišel na svět jako následník trůnu. "O této otázce rozhodl v roce 1980 parlament, my jsme do toho nemohli nijak zasahovat," odpovídá švédský král na dotazy, jak Carl vlastně snáší, že byl svým způsobem připraven o nástupnictví.
Současný král měl poněkud lepší pozici: byl nejmladším z pěti dětí, před ním se však narodily "jen" čtyři dcery. Dlužno přiznat, že ani jeho cesta k trůnu nebyla nejsnazší: jeho otec zahynul při havárii, když synovi byly dva roky, takže vlády se v roce 1950 musel ujmout dědeček. Ten v roce 1973 zemřel a nynější švédský panovník zasedl na uprázdněný trůn jako Carl Gustaf XVI. v pouhých 27 letech jako nejmladší evropský monarcha.
Švédové jsou šetřiví
Vedle toho musel ovšem akceptovat i další výjimky: racionální, šetřiví Švédové (kteří ostatně svému králi každoročně snižují z úsporných důvodů apanáž) zrušili v roce 1907 korunovaci (zbytečné vyhazování peněz), ve 20. letech musel tehdejší král odkývat vstup do parlamentu straně, která měla ve svém programu zrušení monarchie, a sám Carl Gustaf se musel vzdát posledních zbytků pravomocí, takže má definitivně už jen "dekorativní" význam a rovnostářští Švédové by mu byli schopni i tykat.
A třebaže má Švédsko ve znaku tři korunky, Carl Gustaf korunu na hlavě ani nikdy neměl. Při zvlášť slavnostních příležitostech je mu pouze dovoleno mít ji na stole před sebou. V zemi, která sice dosáhla mistrovství v přerozdělování, přesto by se v ní však našli milionářští vlastníci většího počtu luxusních nemovitostí, pak král sice může užívat osm zámků, ale jejich majitelem je stát - oficiální sídlo ve Stockholmu je při švédském podnebí velmi nehostinné a jeho údržba se všemi 608 pokoji značně nákladná. Jedenadvacet spolupracovníků, které král má, se z úsporných důvodů mezi sebou dělí o několik mobilních telefonů. Rozpočet ovšem zůstává fixní. Vystupovat jako hlava švédského státu je tedy možná prestižní, ale rozhodně ne pohodlné.
Má ráda milionáře
Victoria však zřejmě na dynastické svazky nepomýšlí - disciplíny si během dětství a mládí zřejmě už užila dost - a ve výběru svých partnerů si počíná velmi civilně. Letos koncem května zmizely z prvních stránek všech švédských novin, i těch seriózních, přes noc hrdinové světového poháru v kopané a vystřídaly je snímky princezny Victorie s palcovými titulky, které oznamovaly, že budoucí švédská panovnice má novou lásku. Tou je spolumajitel exkluzivního fitness centra ve středu Stockholmu Daniel Westling, který vybraným zákazníkům - a k těm Victoria zcela nepochybně patří - slouží jako osobní trenér.
Princezna sama se k tomu odmítla vyjádřit: "Nechci na takové otázky odpovídat," odbyla dotěrné novináře. "Daniela znám a je velmi milý. Ale někde musí být hranice. Nehodlám komentovat svůj osobní život." Zda z tohoto mračna zaprší, není zatím vůbec jisté. Svazky mezi příslušníky královského rodu a neurozenými mají sice ve Švédsku i v Norsku už určitou tradici - Victoriin otec se ostatně oženil se Silvií Sommerlathovou, dcerou německého podnikatele žijícího v Brazílii, kterou poznal jako hostesku na olympijských hrách v Mnichově, a Švédové ji dnes uznávají více než svého krále - ale ruce pryč od výběru partnerů své dcery rodina přece jen nedává.
Podle některých tvrzení se Victoria rozešla se svým předchozím přítelem Danielem Colettem, nevlastním synem milionářského bankéře, s nímž se seznámila za studií, právě na naléhání rodiny. Ta totiž soudila, že není dostatečně spolehlivý a nebyl by potřebnou oporou ani jejich dceři, ani království. A i když řada Švédů oceňuje, že princeznin nový přítel "není playboy a nekouří" a že má úctyhodný golfový handicap pět, není jisté, zda by byl Victoriin sňatek s Westlingem povolen.
Málo platné: přece jen by to trochu zavánělo Madonnou (která si nakonec svého kubánského trenéra stejně nevzala, ačkoli byl otcem její první dcerky). Kdo tedy bude příštím manželem budoucí švédské královny, není zatím vůbec jisté. Victoria sama před několika měsíci v interview pro švédský časopis Svensk Damtidning zdůraznila, že se sňatkem vůbec nespěchá. Jelikož měla Victoria v dětství zřejmě více disciplíny než přepychu, je docela dobře možné, že v klidu dostuduje, užije si života mimo drobnohled bulvárního tisku (nakolik je to vůbec možné) a pak se po vzoru svých dánských a norských bratranců provdá za někoho "normálního" - tedy solidního, byť třeba i neurozeného manžela, s nímž by však nemusela být odkázána jen na život v podobě povinností a hlídání rozpočtu.
