Za více než čtyřicet let, po které se věnuje antropologii, měl na stole pozůstatky českých králů rodu přemyslovského, lucemburského a habsburského, zkoumal kostru Albrechta z Valdštejna, Bedřicha Smetany...
Více než čtyřicet let má co do činění s lidskou pomíjivostí. "Ne, nebojím se smrti. Sám jsem jí několikrát utekl z lopaty, nemůže mne nijak překvapit," usměje se takřka osmdesátiletý profesor osobnější otázce, jež v jeho pracovně musí být snad vyslovena. "Ale víte, čeho se děsím? Fanatismu. V jakékoli podobě i čase."
Jsem lékař
Píše se rok 1958, tým pražských archeologů hledá stopy pravěkých civilizací v mongolské stepi. Antropolog Vlček je ve výpravě lékařem, ošetřuje své kolegy i místní pastevce.
"Nezapomenu na jednu ženu. Byla už skoro mrtvá, okolo ní se batolily děti. Dělal jsem, co jsem mohl. Jejímu muži jsem rozdělil penicilín do hromádek: tu jí dáte, až bude slunce nad hlavou, tu, až bude zapadat, a tu, až zase vyjde. Poslouchal, pokyvoval hlavou. Vyšel jsem z jurty a zamířil do tábora. Když jsem tam došel, chlapík stál před naším stanem a domlouval si s archeology práci. Vrhl jsem se na něho: Co blázníš, utíkej domů, žena ti umře! Pokrčil rameny: To je její věc. Věřil v Alláha, nemocnou překročil a šel dál. To nepochopím. Jsem lékař."
S projevy fanatismu se ovšem Emanuel Vlček potkal ještě dříve. Za války, když měl být nasazen do Německa, jeho otec, kriminalista, zařídil, aby se "ztratil" z kartotéky pracovního úřadu. Pak ho táta odvedl do Ústavu soudního lékařství v Praze - na pitevnu.
Sotva dvacetiletý mladík tady viděl pět vypreparovaných lebek parašutistů, hlavy atentátníků Gabčíka a Kubiše v lihu a na začátku května 1945 také stovky padlých v revoluci. Když se ho dnes ptám, jak to mohl takový student vůbec vydržet, udiveně vzhlédne: "Prostě jsem se chtěl něco naučit."
Buď víš, nebo nevíš
Sám byl u jedné barikády také raněn, ale jak říká, byl to "jen" trojnásobný čistý průstřel. Po válce se vrátil k medicíně a zároveň vystudoval přírodovědeckou fakultu. "Buď víš, nebo nevíš. Ale nikdy si nemysli. To mi říkával profesor Hájek na pitevně. Když má lékař u soudu podat zprávu, musí říct: je to tak, nebo tak. Žádné - já myslím. Toho se držím."
Chtěl být chirurgem, ale když mu přišla umístěnka do Prešova a jeho budoucí ženě do Chebu (byť bydleli v Praze), vzepřel se. S pomocí slovenských přátel přešel do Nitranské akademie věd a stal se antropologem. Z koníčka, který pěstoval spíše pro zábavu, se stalo zaměstnání.
Úspěšnou kariéru předznamenal okamžik, kdy Emanuela Vlčka upozornil Jaroslav Petrbok na nález hlavy pravěkého člověka. To bylo tak: archeolog-amatér Petrbok koupil od kameníků v lomu Hrádok ve slovenských Gánovcích travertinový výlitek dutiny lebeční a věnoval ho Národnímu muzeu jako mozek mamuta.
Protože si však svými závěry nebyl jist, ukázal zkamenělou mozkovnu mladému Vlčkovi. A ten ještě jako student v roce 1948 dokázal, že jde o pozůstatek po člověku neandertálském. Až dosud přitom odborníci soudili, že neandertálci na našem území nepobývali.
Devatero řemesel
Ve světě se našla řada obdobných stop, ale málokterá se dala tak přesně datovat. Dnes by byl takový objev senzací na první stránky novin. Tehdy však trvalo deset let, než se kvůli unikátním pozůstatkům člověka z poslední doby meziledové sešla mezinárodní komise. Teprve pak se Emanuel Vlček dočkal uznání a mohl se vrátit do Prahy - na Archeologický ústav.
Přišel v pravý čas: na Pražském hradě začínaly rozsáhlé stavební úpravy, a tedy i archeologický výzkum. Zpracováním kosterních pozůstatků významných osobností byl pověřen teď už renomovaný antropolog Vlček.
Co to znamená být antropolog? Kromě perfektních znalostí anatomie a morfologie těla, musí být i archeologem a historikem. Musí se vyznat ve středověkém stavebnictví, číst ve staré němčině a latině.
"Historiky zajímá, jaké měl král úspěchy na domácí i zahraniční scéně. Ale jestli byl malý, jestli kulhal, to nezaznamenají. Když chci vědět víc třeba o Karlu IV., musím jít k původním pramenům. Všechny informace porovnávám s výsledky antropologického výzkumu. Rekonstruuju podobu, hledám zranění, znaky nemoci a přitom vysvětluji třeba některá jeho rozhodnutí, vztahy s potomky."
Emanuel Vlček našel odpověď na řadu otázek, jež dlouho platily za historické záhady či nejasnosti. Díky jeho výzkumu dnes víme, že se Karel IV. zranil na turnaji a několik měsíců byl ochrnutý, že jeho otec nezemřel v královském stanu, ale na bojišti. Víme, že Ladislav Pohrobek trpěl leukemií, že příčinou předčasné smrti Mozarta bylo dávné zranění hlavy a že syfilis zahubila Albrechta z Valdštejna i Bedřicha Smetanu.
Minulost a současnost
Právě s Bedřichem Smetanou si Emanuel Vlček připomněl, v jaké sám žije době. Potomci skladatele nechtěli jeho závěry zveřejnit, stěžovali si u ministra kultury, a tak necenzurovaná vědecká studie o Smetanovi mohla vyjít až po roce 1990.
Emanuel Vlček také poopravil církevní tradice. Prokázal, že Jan z Pomuku zemřel skutečně v důsledku mučení. Zároveň odhalil, že relikvie přechovávaná v chrámu svatého Víta není jazyk světce, jak se tradovalo, ale část mozkové tkáně. "Když jsme to s kolegy oznámili na vědecké radě, tehdy ještě biskup Tomášek nám poděkoval. Řekl, že to význam relikvie jen zvyšuje, protože mozek je nadřazen jazyku. Ale víte, co to udělalo s přítomnými soudruhy?"
Komunistům na jedné straně imponoval špičkový vědec, takže mu otevřeli podzemí Pražského hradu. Umožnili mu také vycestovat do Lucemburska a přivézt krále Jana doslova na vlastní pěst do Prahy. Na druhé straně je Vlček popuzoval svou prací pro pražskou kapitulu, nemohli mu odpustit, že v roce 1968 ošetřoval zraněné u muzea. A tak ho na začátku sedmdesátých let zbavili vedení antropologického oddělení, které sám v Národním muzeu založil, a zastavili jeho habilitační řízení.
"Nejprve se zdálo, že mne z muzea definitivně vyženou - a o deset let později jsem organizoval obrovskou výstavu Přemyslovců. Bohužel, dnes musím konstatovat, že přes všechny paradoxy ten režim docela přál vědě. Na tak rozsáhlý výzkum už dnes nikdo nedá peníze."
Ještě je co zkoumat!
Na Pražském hradě Emanuel Vlček studoval na šedesát hrobů. Odkrýval náhrobky Habsburků, vše, co stavěl Petr Parléř. "Než jsem přišel na to, jak se do hrobu dostat, nerozbít ho a najít tu poslední kramli! Parléř byl zvláště důkladný," líčí antropolog se zaujetím.
"Ještě jsem neviděl knížete Vladislava nebo Zdíky. Ti jsou na Strahově. Karel IV. určitě také nehýbal s hroby zakladatelů katedrály. A pak moravská a slezská větev Přemyslovců, jejich vztahy, potomci... Ještě je co zkoumat."
Emanuel Vlček je autorem asi 500 publikací, z toho 80 knih. Jednu třetinu představují populárně naučné tituly. Výsledky své čtyřicetileté vědecké práce týkající se českých panovníků shrnul v dvoudílné monografii Čeští králové. Podrobná studie, jejíž vydání podpořila grantová agentura, získala v roce 2000 výroční cenu Českého literárního fondu.
Loni Vlček uzavřel i svou více než třicetiletou práci v německém Bitzingslebenu. S týmem kolegů-archeologů oznámil, že ve střední Evropě žil před 400 tisíci lety předchůdce člověka známý jako homo erectus.
Skromná pracovna v Národním muzeu, na stole lebka přemyslovské kněžny. Než stačím položit poslední otázku, Emanuel Vlček mne předejde: "Nejvíc mne na téhle práci baví to napětí. Když jsem na začátku a neznám řešení..."
|
EMANUEL VLČEK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Co chci ještě dokázat |
